Záchvěv duše v umírajícím těle. Bojí se o své bytí. Třese se, tělo upadá do bezvědomí. Co se teď stane? Vznese se? Zhasne snad? Strachy se jí zdá, že umírá. Může duše umřít? Rozplynout se do tmy? Sama neví. Jenom se chvěje, strachy.

Pulz se zpomaluje. Všude je ticho. Vlk vyjící na měsíc, ji zneklidňuje. Kdyby mohla, nervozitou by si okousala všechny nehty, jak má ve zvyku její nejlepší přítel. Co se stane, když mu přestane tlouci srdce? Zhasne jeho hvězda, naposledy vydechne a jeho místo nahradí nový život. Odejde s ním i jeho duše. Co, když se jí chce ještě chvíli pobýt na tomto malém světě? Co s tím v tuto chvíli zmůže? Vždyť jenom pozoruje blížící se konec. Přihlíží smrti svého nejlepšího přítele, svojí součásti. Ne, že by chtěla, ona zkrátka nemá na výběr. Každá vteřina ji bodá, tak bolestně a zrádně. Nesnesitelně trpí.

Zvuk motoru. Asi přijíždějící auto, které zvyšuje její naději. Naději na život. Blížící se kroky jsou jako balzám na rozbolavělé místo. Tělo ještě nezačalo chladnout. Duše se přestává třást, začíná doufat v rodící se zázrak. Že by tu mohla pobývat aspoň o pár příjemných chvil déle. Se svou nerozlučnou polovinou, která teď skoro umřela? I přesto, že zvuk sanitky obvykle vzbuzuje strach ze smrti, pro ní znamená budoucnost, život. Přesný opak smrti. Člověk nabývá vědomí. Vše vyšlo přesně podle plánu. Ať už byl jakýkoliv. Takhle to má být. Zase budou jedno tělo, jedna mysl. Aspoň pro zatím. Než si s nimi osud bude chtít zas trošku hrát.