Macuo Bašó (japonsky: 松尾芭蕉; 1644 – 28. listopadu 1694), je nejznámější japonský básník a zakladatel básnické formy později nazvané haiku. Pseudonym bašó (česky pisang – lat. musa paradisiaca) zvolil podle banánovníku, který mu věnoval v roce 1680 jeden z jeho žáků. Vlastním jménem Macuo Munefusa, zprvu publikoval pod pseudonymem Tósei. Bašó se narodil ve městě Ueno v rodině chudého samuraje. V letech 1667–71 studoval japonskou poezii v Kjótu. V roce 1680 se přestěhoval do Eda, dnešního Tokia, kde přebýval až do konce svého života. Absolvoval řadu cest po Japonsku po vzoru básníků Saigjó a Sógi. Zážitky z cest ovlivnily jeho poezii a deníkovou tvorbu (viz haibun). V Edu se stal mistrem formy haikai no renga a živil se výukou studentů. Byl také sudím v básnických kláních. Po krátké období studoval zen pod vedením zenového mnicha. Řazené básně (Haikai no renga) sloužily japonské městské populaci hlavně pro pobavení a nepředstavovaly vážnou poezii. Bašó ve své tvorbě užíval slangové výrazy, výpůjčky z čínštiny, a psal hokku (úvodní verš řazené básně renga) o osmnácti, devatenácti i více slabikách. Bašóova hokku reflektují lidské zkušenosti, to co viděl, co si myslel a co cítil. Ve své tvorbě neodmítal hravost haikai a prokázal, že hokku může zachytit i přes střídmou formu různé sentimenty a nálady provázející lidský život. Vytvořil vážnou poezii tam, kde šlo původně jen o zábavnou hru. Bašó je pokládán za objevitele poetického potenciálu této sedmnáctislabičné formy později pojmenované haiku. Většinou své tvorby se snažil dosáhnout klasických ideálů (např. sabi – samota), přičemž zdůrazňoval, že musí být zachyceny běžnou mluvou a pomocí obrazů aktuálních tady a teď. Posledních pět let života se pokoušel vytvořit nový přístup, který nazval karumi (lehkost). Nepodařilo se mu jej do své smrti plně formulovat. Přesto jeho pozdní tvorba naznačuje, že se mohlo jednat o návrat k bezstarostnosti jinošských let smíšené se zkušeností získanou věkem. |