Slunce se sklánělo ke tmavě zeleným kopečkům, na kterých s páslo několik oveček. Lidé se pomalu vraceli z polí. Babičky a dědečkové seděli na zápraží a štěbetavě vzpomínali. Celý svět měl barvu medu, voněl pozdním létem a lesními jahodami.

Jen Jirka se ploužil, co noha nohu míjí a odkopával kamínky z cesty. "Co tě žere?" Zabručel na něj starej Kolovrátek, když opatrně sestupoval z valníku plného sena. "Mě? nic, ale zelí mi sežrali zajíci. A housenky a slimáci a kdoví jaká ještě havěť." "Hmmmrm" zamručel Kolovrátek. Měls mě poslechnout a vysadit řepu, pomyslel si. Ale nechal si kázání pro sebe. "Skliď co můžeš, než přijdeš i o zbytek úrody. Zítra ti s tím pomůžu." "Na těch pár hlávek stačím sám." na půl huby odsekl Jirka a nakopl další kámen.

Jirka do vesnice moc nezapadal. Měl hlavu v oblacích, rád se toulal po lesích a spával pod hvězdami. Moc toho nenamluvil. Motika ani pluh ho neposlouchaly, koní se bál. Když v zimě přišel o oba rodiče, uzavřel se úplně. Kolovrátek i další starousedlíci se mu snažili poradit a pomoci s jeho malým hospodářstvím. Ale Jirka byl paličák a jako by naschvál vše dělal jinak. Ale co vlastně čekat od pětadvacetiletého kluka.

Druhý den ráno obstaral Jirka pár slepiček, nakrmil kozy a stračenu. Pak vzal nůší, vodu, kus chleba, pár jablek, sýr a vydal se sklidit, co mu housenky nechaly. Ten den usínal ze zvláštním, zasněným úsměvem. A ten ho neopouštěl. Přesto, že měl sklizeno, každé ráno vycházel na pole a vracel se se soumrakem. A každý den se víc a víc usmíval.

Asi za týden začal obcházet sousedy. Vyměnil pár hlávek zelí za nějaké sušené maso, mouku, pár hrušek a švestek. Ale věděl, že s tím zimu nepřečká.

"Pantáto, nepotřebujete dvě ruce navíc?" Zeptal se s širokým úsměvem Jirka Kolovrátka. "A hladovej pupek k tomu, co?" Odvětil mu zpoza hustého obočí se šibalským úsměvem starý sedlák. "Tatínku, mohl by stahovat dříví z lesa, na tebe už je to těžká práce." skoro zaprosila jeho dcera Rozárka. "Už jsi dala slepicím?" Houkl na ni přísně Kolovrátek. Rozárka vyběhla se světnice, jen se po ní zaprášilo. "Já ti dám, na mě těžká práce." Zabručel. Nelíbilo se mu, že by se kolem Rozárky měl Jirka motat. Nelíbilo se mu, že by neměl stačit na práci v lese. Ale nejvíc se mu nelíbilo, jak ho loni bolela záda dva týdny a nemohl se ohnout ani pro pantofle. "Nečekej, že tu zbohatneš, darebáku." Řekl po krátkém přemýšlení s opatrným úsměvem. Pak dohodli podrobnosti a plácli si.

Jirkovi práce v lese z kraje nešla. A tak chodil Kolovrátek s ním. Občas, s velkou nechutí, to když vozil obilí do města, nechával Rozárku na statku s Jirkou samotnou. A stalo se, co se mezi mladými srdci stává. I když měl oči na stopkách, pochopil, kolik uhodilo, až uviděl Rozárku s modrou mašlí ve vlasech. Jenže ji měl moc rád a nemohl ji vidět nešťastnou. A tak jen přihlížel, jak se podzim mění v zimu a úsměvy v plaché doteky. A když po zimě přišlo první tání, změnily se dotyky v kradmé polibky.

Jirka se přes zimu hodně naučil, a tak nějak dozrál, ale pořád měl na tváři ten zvláštní úsměv, který starý Kolovrátek u sousedů nevídal. A který ho děsil. Jirka neuměl poznat dobrého koně, a kdykoliv máchal sekyrou, opravdu se o něj Kolovrátek bál. Takového hospodáře si vedle Rozárky nepředstavoval.
"Co letos vysadíš?" zabručel jednou při společné večeři Kolovrátek na Jirku. "Zase zelí, a tentokrát víc." Zaculil se na něj Jirka, jako by se na to těšil. To bylo na i na starého dobráka moc. "Vypadni. Okamžitě vypadni z mého domu! Nečekej, že ti dám svou jedinou dceru, když takhle zacházíš se svým hospodářstvím. Rodiče by se za tebe styděli!" Bouchnul do stolu Kolovrátek a odešel od ještě teplé polévky.

Rozárka propukla v pláč. A Jirka plný smutku, neporozumění a rozpaků, pomalu vstal. Podíval se na Rozárku. A odešel.

Přišlo jaro. Bylo rozesmáté, jako rozzívené děti. Celá vesnice měla plné ruce práce. I Jirka pilně pracoval na svém políčku a sázel zelí. Se starým Kolovrátkem se sotva pozdravili na cestě. Rozárka se mu vyhýbala, ale nezapomněla.

"Je to jeho pole, tati." Napůl brečela, napůl křičela. "To je pravda, ale jednou bude TAKHLE hospodařit na našem. Na tvém! Pro to jsem se celý život nedřel." "Co když mu křivdíš?!" Vyštěkla dcera. "Tak dobře. Obleč se, jdeme se podívat, jaký je tvůj milý hospodář." A společně vyrazili k Jirkovu zelnému poli.

Došli na místo. Kolovrátek vstoupil mezi úhledné řádky zelí. "Tak se pojď podívat," vyzval dceru. Klekla si k první hlávce, na které hodovalo několik housenek. Druhá, třetí pátá, vypadaly stejně nebo hůř. Rozárce se utopily oči v slzách. Přestala věřit, že by byla s Jirkou šťastná. Kolovrátek ji objal, pohladil po vlasech, a spolu se vydali domů.

A zase končilo léto. A zase měl svět barvu medu. Lidé byli plní slunce, usměvaví a spokojení. A jako každý rok, poděkovali létu za svou úrodou malou vesnickou slavností. A tak se stalo, že se oči Rozárky střetly s očima zase usměvavého Jirky. A ten úsměv ji zase okouzlil. A ona zase okouzlila jeho. Pradávná síla přírody zařídila, že když slavnost spěla ke konci, seděli Rozárka a Jirka stanou od lidí a povídali si nebo spolu mlčeli.

"Tatínek by ti přeci pomohl, a poradil, Jirko. Proč ho neposlechneš?" skoro prosebně přerušila ticho Rozárka. "Pojď, něco ti ukážu." Chytil ji Jirka za ruku.
Když došli k Jirkovu poli, slunce už se ukládalo ke spánku. "Neboj se a zavři oči." Zašeptal Jirka. Poslechla. Pak ji pomalu kamsi vedl. Cítila na tváři poslední teplé paprsky a v duši napětí.

"Grázle! Jasně jsem Ti řekl, že se k Rozárce už nepřiblížíš!" Uslyšeli oba za sebou z dálky výkřik, když byli uprostřed pole. Rozárka leknutím otevřela oči a otočila se. K zelnému poli se blížil viditelně rozzuřený Kolovrátek, kterému na delší proslov došel dech. "Rozárko, k životu potřebuju jen trochu jídla, pár hlávek zelí. Tebe. A toto." zašeptal Jirka Rozárce do ucha. A pak se rozběhl polem.

Starý Kolovrátek zpomalil, a nakonec se zastavil. Rozárka si v úžasu položila ruce na ústa. K nebi jako na povel vzlétly tisíce motýlů. A starému sedlákovi se do tváře vloudil takový zvláštní, zasněný úsměv.