Svět kolem ní se proměnil náhle a zásadně. Křičel na ni, bolel ji do očí, studil, tlačil a byl megalomansky velký. "Kdo potřebuje tolik místa?". Její dosavadní svět byl, pravda, těsný a poslední dobou nepohodlný.  Ale tohle byl extrém, který si ani nedovedla představit. Dokonce se okrajů světa ani nedotýkala! Tak byl obrovský. Připadala si, že visí ve vzduchu. Strašně nepříjemné místo.

A navíc si uvědomila, že má něco velmi naléhavého k řešení. "Ale co?" Pořád ji cosi rozptylovalo. "Něco musím udělat. A když to neudělám HNED, jsem v maléru!" Do skládačky pořád dílek scházel. Uvědomila si VŮNI a HLAS. Hlasů a vůní zaregistrovala spousty, ale tato VŮNĚ a HLAS tu byly od začátku. Tak je začala považovat za důležité. "Nějak to souvisí s tím PODSTATNÝM." Také postrádala jeden velmi důležitý pravidelný zvuk, který slyšela od nepaměti. A to jí přivádělo na hranici paniky. Připadala si, že ztratila něco nezbytného, možná součást sebe. Bylo to, jako amputace. Ale žádné zjevné důsledky nepozorovala. Zatím!

Najednou to pochopila. Stačilo pár jemných měkkých a teplých dotyků kolem úst. Nerozuměla moc tomu, co dělá, ale bylo to přirozené, příjemné a uklidňující. A krom toho i docela namáhavé. Ale dělala to ráda. Cizí hlasy zmizely spolu s některými vůněmi. HLAS zůstal. Svět trochu ztichnul, byl teplejší a příjemně tmavý. Chvíli měla dokonce pocit, že z dálky slyší ten důležitý rytmický zvuk. Zavřela oči.

---

Mladá maminka ležela na pokoji sama, jen se svou maličkou. Bylo po 6 hodině. Ptáci se probouzeli se zpěvem a slibovali vykouzlit krásné květnové ráno. Bylo to 5 měsíců, co se dozvěděla o smrti manžela. Ale dnes jí svět připadal hezčí. Cítila se silná, bezradnost a strach z dní budoucích vystřídalo odhodlání a radost. Křišťálově jednoduchá radost, snad dokonce štěstí. Slunce nakouklo přes horizont. Obě si v posvátném tichu užívaly své jediné společné svítání nad Nagasaki.