Byl večer a já jako obyčejně nemohla usnout. Tak jsem vzala jednu tenkou knížku, která byla právě po ruce a začala číst. Ze začátku se mi to docela líbilo, jelikož hlavní hrdina byl pořád „deprimovanej“ a já v podstatě taky, protože jsem nemohla spát. Takže jsem se s ním snadno ztotožnila a čas rychleji ubíhal. Po prvních pěti stránkách se však ve mně usadil divný pocit nedostatku. Hlavní hrdina dál za každou třetí větou zdůrazňoval, jak je deprimovanej z důvodů (např. dostal ve škole 5, nebo mu došly cigarety nebo byl na snídani sendvič s rajčaty místo okurkou..), což bych dokázala pochopit, ačkoli tím věčným opakováním smutek ztrácel na významu. Vadila mi jiná věc. Že svou „deprimovaností“ nakazil i své kamarády. Pokaždé, když se všichni ti těžce zkoušení životem sešli, prohlašovali, jak jsou deprimovaní. Jeden třeba řekl: „Šel jsem nakoupit.“ A hned nato: „A byl jsem z toho celej deprimovanej.“ Nebo. „Víš, že jsem včera musel jít domů o hodinu dřív jen proto, že jsem si neuklidil v pokoji ? Z toho by člověk zdeprimoval.“ Nebo. „Nudím se, nevím co mám dělat, jsem deprimovanej.“ A někdo druhý na to vždycky souhlasně kývl, aniž by zvedl oči od mobilu či přerušil jinou svoji činnost. Po chvíli pak utrousil něco podobně krušného, což nemohlo být podepřeno jiným než stejně krušným přívlastkem. „Smutek“ tu byl používán jako automatická odpověď na všechno, a stal se tak hrůzně jediným pojítkem deprimovaných (nedeprimovaných). A já z těch keců začala být paradoxně doopravdy zdeprimovaná. Asi proto, že bych své kamarádce řekla, že jsem deprimovaná kvůli skvrně na tričku nebo došlé pastě na zuby jedině z recese. Ale najednou jsem si nebyla jistá, jestli by moji recesi pochopila, protože jsem jí nikdy neřekla, z čeho jsem DOOPRAVDY zdeprimovaná a že vůbec z něčeho zdeprimovaná jsem. Tak teď nevím, jestli bych to měla ještě zkoušet.