Pařížské třída platí jako příklad špatného
                              urbanistického myšlení.
Nemá logiku v organismu města.
Svou šířkou a přímočarostí vyvolává dojem,
že spojuje důležitá centra a že je určená pro rušný
                                                 provoz,
ve skutečnosti však nevede nikam:
směřuje k řece, kde se prodlužuje mostem,
a pak naráží do stráně zarostlého křovím.
Cizinec zůstane na mostě zaraženě stát,
před ním je letenský svah jako pointa absurdního vtipu.
Máme však Pařížskou třídu rádi právě
                               pro její absurditu.
Kontrast mezi její slavnostní rozlehlostí
a nezapojeností do živého provozu města
ji proměňuje v rituální scénu,
kde se gesta chodců stávají snovou pantomimou
a kde se tiše a pronikavě rozsvěcí tajemství tváří,
dosud prostoupených prostorem cizích pokojů a teras.
Na cestě, která nikam nevede, mimovolně
                                 zpomalujeme krok -
vystoupili jsme ze sítě cílových drah,
které prořezávají živé tělo prostoru.
Původní prostor je však prouděním jemných sil,
pulsujícím polem bytí.
Obvykle nás ve starém řečišti prostoru táhnou kupředu
motory cílů, plánů a představ,
které nám nedovolí zakusit
jeho jemné proudy.

Ale jen tyto proudy nás mohou donést k pravému cíli.
Čeká na nás palác na ostrově v deltě řeky.
Cesta často začíná až tehdy,
když po mnohaletém boji beznadějný
přijme prohru a pustí vesla.
Ucítí chvění proudů, na které zapomněl,
jemný tlak, milost plynutí.
Řeka neteče přímo.
Má záhyby a mrtvá ramena
s pachem zahnívající stojaté vody.
Nemysli si, že to jsou zbytečná zdržení.
Cíl, skutečný cíl uzrává právě v nich.
K cíli putuješ i tehdy, když odpočíváš v tichu zátoky
a se zavřenýma očima posloucháš křik vodních ptáků.
Jdeme zvolna Pařížskou třídou,
protékají námi mízy prostoru.
Naše myšlení se stává krajinou.
Myšlenky se rodí v poli viděného,
mezi ornamenty fasád,
jako věc mezi věcmi,
v zářící konečnosti...