LiTerra

Autoři Stránka autora Názory autora Díla hodnocená autorem

Dílo #55370
Autor:	Myst
Druh:	Tvorba
Kategorie:	Próza/Povídka
Zóna:	Jasoň
Datum publikace:	27.01.2009 14:20
Počet návštěv:	3388
Počet názorů:	36
Hodnocení:	4 1 2 1 1 2

Nádraží

„Proč nemáš tu čepici na hlavě?“ zeptala se mě asi osmiletá holčička. Nevěděl jsem, jak jí odpovědět.

Přiklekl jsem k ní a tou čepicí jí mávl před očima.

„Protože je kouzelná a kdybych si ji nasadil, zmizel bych.“

„Vážně?“ vykulila na mě oči a já se usmál.

Ano, pomyslel jsem si a rozhlédl se po nádražní hale.

„Kdepak máš maminku?“ zeptal jsem se dívenky. Stála tam ve frontě za mnou jen tak, sama ve svých světlých šatech s rukávky pod ramena. V téhle šedé hale působila ve svých radostných barvách jako lucernička, všichni se na ni dívali a dívali se na mě, protože jsem si s ní povídal.

„Řekla, že si jenom odskočí pro něco. Nevím…“ zašeptala holčička.

Projel jsem v paměti, jak dlouho už tu stojím s malou světluškou za zády. Dobrou půl hodinu? Možná.

Začal jsem větřit nepříjemnost, ale na dívku jsem se usmál a podíval se jí na ruku.

„Víš, kam jedete?“ zeptal jsem se a lehce tu její drobnou packu uchopil do té své velké mozolnaté dlaně.

„Maminka říkala, že jedeme za tatínkem.“

Aha.

„A víš kam?“

Dívenka zavrtěla hlavou a studem zrudla na tvářích.

Chvíli jsme mlčeli.

„Není ti zima?“ zeptal jsem se jí, ale to už jsem si sundával bundu a pomalu jí ten kus šedivé špíny podával.

„Trošku. Děkuju,“ odpověděla a usmála se.

Postavil jsem se a znovu ji uchopil za ruku. Udělali jsme krok vpřed, jak se fronta posunula.

„Kde máš svoje dítě?“ zeptala se mě najednou.

Bylo těžké odpovědět dospělému, o to těžší dát malé zvídavé duši uspokojivou odpověď.

„No,“ sklonil jsem se k ní, „moje děti už nejsou se mnou.“

„Odešly?“

„Odešli,“ řekl jsem a pomyslel na svoje dva kluky, kteří tak zbytečně brzo odešli z mého domu. Z mého života.

„Kam?“

Ptala se dál a nebylo mi příjemné odpovídat, ale chápal jsem ji. „Do války,“ odpověděl jsem nakonec po delším zaváhání. „Do války,“ zašeptal jsem.

„Jako bojovat?“

„Jako bojovat.“

Usmál jsem se na ni a trochu smutně si povzdychl.

„Tatínek prý taky bojoval,“ řekla najednou holčička. Usmál jsem se znovu a uchopil její tvářičku do dlaní.

„Tvůj tatínek je hrdina,“ řekl jsem.

A hrdinů jsou plné hřbitovy…

„Maminka na tatínka nadává. Křičí. Vždycky, když jsme doma sami po tom, co odešel nějaký pán.“

„Jaký pán?“

„Nevím. Jsou jiní. Pokaždé jiní.“

Aha.

„Křičí na jeho fotku a strašně brečí. Včera taky.“

„A víš, co přitom říká?“ zeptal jsem se, ačkoliv jsem tušil, že hezká odpověď to nebude.

„Že nás opustil…“

Je mi to jasné.

Fronta se pomalu táhla vpřed. Byla jako líná děvka, se kterými jsem poslední desetiletí zapomínal na svoje předchozí desetiletí.

Nebude trvat dlouho a s dívenkou se budu muset rozloučit. Já odejdu pravou branou, opuštěné dítě se vydá levou. Kam její vlak pojede, to můžu jen odhadovat. Vím, kam pojede můj.

„Bojím se,“ vzlykla najednou a pevně sevřela moji dlaň.

„To já taky…“ přiznal jsem šeptem a snažil se nevzbudit pozornost létajícího scanneru.

„Kam šla maminka?“

Neodpovídal jsem. Věděl jsem to.

„Kam šla?“

Na obrazovce nade mnou projížděla v žlutém titulku nehezká slova, jejichž význam jsem si s postupně rostoucím zhnusením uvědomoval. Na obrázky na obrazovce vedle jsem se raději nekoukal.

„Kam…?“

Sevřel jsem jí ruku a snažil se jí pohledem utěšit. Nešlo to.

„Budu si muset vzít tu bundu…“ řekl jsem skoro naprázdno.

„Dobře,“ řekla.

„Teď mě dobře poslouchej…“ sklonil jsem se k ní a znovu uchopil její kulatý obličejík do dlaní. Hala okolo nás jako by ztichla.

„Půjdeš branou vlevo,“ šeptal jsem a přitom se jí díval do očí. „Já půjdu branou vpravo. Tvoje maminka tě dostihne ve vlaku.“

„Určitě?“ zeptala se a v očích jí zaplála naděje.

„Určitě.“ Nechtěl jsem ten plamínek uhasit. Vždyť je jí sotva osm let.

Nasadil jsem si čepici a splynul tak s mužskou polovinou, která se právě řadila do pravé brány. Všichni jsme měli šedou bundu a šedivé čepice.

„Nezmizel jsi,“ řekla trochu smutně dívka a já jí ukázal otevřené dlaně.

„Nemám tu čepici správně. Až projdu branou, upravím si ji a zmizím.“

„Určitě?“

„Jasně. Je to kouzelná čepice.“

Bylo zvláštní, jaké ticho zde panovalo, ale přitom jsem víc než zřetelně vnímal dýchání všech ostatních mužů ve frontě.

„Kam jedeš ty?“ zeptala se a její velké zelené oči byly jako obrovská světélka. Místo odpovědi jsem vytáhl z kapsy fotografii mých kluků. Na fotce jim bylo sedmnáct a oba se právě loučili se svým domovem. Odvedli je, tak jako každého chlapce jejich věku. I když si byli podobní jako vejce vejci, věděl jsem, že ten vpravo je o dvě minuty starší a jmenuje se Radim. A že ten mladší je můj kluk, můj Martin. Že tihle dva, jeden stejný jako druhý, na mě tam kdesi čekají.

„Za nimi,“ řekl jsem jí v odpověď.

Fronta se zase posunula a děvčátko už nemohlo stát za mnou. Kolemjdoucí důstojník mě elektrickým obuškem přetáhl přes záda a děvče bez jediné známky emoce odstrčil do druhé fronty.

„Takže se uvidíte?“

Možná. Jednou.

„Určitě.“

„Takže se uvidím s tatínkem?“ ptala se dál.

„Určitě,“ odpověděl jsem zas a od děvčete se na okamžik odvrátil.

„A maminka mě ve vlaku najde?“

Znovu jsem se k ní otočil a jazykem si přejel vyschlé horní patro. „Ano,“ řekl jsem a snažil se, aby v mém hlase zazněla jistota. Zazněla.

„A my dva se ještě někdy uvidíme?“

Před dvaceti lety se stejnou kadencí ptali moji kluci. A já jim odpovídal a snažil se, aby jednou všechno pochopili.

„Ne, děvče, my dva se už asi neuvidíme.“

„To je škoda,“ posmutněla jí tvář a šatičky, do téhle chvíle stále světlé, jako by najednou zešedly. Staly se stejnou nenápadnou šedí, v jaké jsme stáli. Já ve své frontě na pravou bránu, ona ve své frontě na levou bránu.

„Proč vlastně každý jedeme jinam?“

Tak prostá otázka a má tak složitou odpověď, jejíž celá historie se v mých padesáti letech protáhla jako slizký had.

„Protože každý musíme jinam.“

„Kam?“

„Prostě jinam. Nevím, kam jedeš ty, ale já jedu na sever. Vy možná pojedete na východ.“

„Aha.“

Tak, a bylo to tady.

Fronta už se posunula tak, že jsem viděl do masky jednomu z důstojníků, kteří kontrolovali čipy.

„Tak, děvče, jsme na konci,“ řekl jsem a pokusil se k holčičce naklonit. Elektrický obušek mi přikázal, abych se narovnal.

„Tak teda ahoj,“ usmála se dívka a zamávala mi svojí drobnou ručičkou.

Přál bych si jí říct strašně moc, ale ona to za pět minut zjistí všechno sama. Pohlédl jsem na svoje zápěstí a sledoval vytetované číslo. Pod ním pulzoval čip, se kterým za chvíli projdu branou a bude to poslední, co ve svém městě udělám. Naloží mě na vlak a odvezou pryč. Možná pojedu daleko, možná ne.

To už mě zajímat nemusí.

Uspí mě a až se vzbudím, nebudu to já. Nebo se možná nevzbudím.

Létající scanner udělal nade mnou poslední kolečko, jako kdyby se s tím starým dědkem loučil.

Starými dědky.

Všichni ve frontě jsme měli nad padesát let a všichni jsme tušili, že tohle je naše poslední cesta.

Na obrazovce nad našimi hlavami právě komando zlikvidovalo prchající maminku s dítětem. Dávka ze samopalů roztrhala obě těla na kousky a žluté titulky na vedlejší obrazovce v trojici jazyků hlásaly, že další utečenci a rebelové byli dostihnuti a zastřeleni dříve, než nějak ublíží vládě.

Mrtvá těla pak vojáci hodili na hromadu před nádražím a já věděl, že ta hromada bude ještě dnes růst. Hodně. Povětšinou v ní ležely mladé ženy, někdy i s dětmi, někdy bez nich, občas v hromadě mrtvol vykoukla hlava postaršího muže. Bylo nesmyslné utíkat.

Bylo celkem možné, že moji dva kluci byli členové toho komanda. Nebo taky ne. Možná byli v jiném družstvu, možná byli v jiné oblasti a možná se třeba podívali do Ameriky, jak vždycky oba chtěli. I když tahle nová Amerika byla úplně jiná než ta, o níž jsem jim vyprávěl.

Fronta se posunula a já natáhl ruku s čipem k důstojníkovi. Jeho maska s dýchacím filtrem na mě jen kývla a já se vydal k druhému důstojníkovi. Pod jeho pravou rukou byl kufřík s mnoha tisíci drobnými těly injekčních stříkaček.

Jehla mi vnikla pod kůži na krku.

Upravil jsem si čepici.

A zmizel jsem.

Počet úprav: 2, naposledy upravil(a) 'Myst', 27.01.2009 14:25.

Názory čtenářů

27.01.2009 18:19

fenoménH

Myst napsal(a):

fenoménH napsal(a):

Myst napsal(a):

fenoménH napsal(a):

abys neváhal, já nechválím. ani trošku. vynucená fikce. sám píšeš prvoplánově na deprese. uff.

Zvláštní. Myslel jsem, že se píše pro to, aby to vzbudilo ve čtenářích nějaké emoce. Nejspíš jste se na škole učili něco jiného. P.S. Věta začíná velkým písmenem. Názor od člověka, který neumí psát česky, není plnohodnotným názorem.

kohorta napsal(a):

drobná těla injekčních stříkaček: tak to je horrrror...

Ale kdepak, je to jen prachsprostá postapo SF FF.

ve škole nás o čtení nenaučili nic. jsem přesvědčena, že se píše proto, aby se něco řeklo.

V tom případě piš do novin (·.

i ty vtipálku

27.01.2009 18:20

Nebudulínek

Myst napsal(a):

Standa napsal(a):

jako fenomén, ani číst se mi to moc nechce...

Pak to nečti, ale z Tvého hodnocení vyplývá, žes to přečetl. Za to děkuju.
(·.

Nebudulínek napsal(a):

K žánru:

1) "Postapokalyptické sci-fi" a "anti-utopie" se nevylučuje.
2) "Horror" nebylo myšleno jako žánrový zařazení, ale ohodnocení kvality (ale to víš i ty).

Ke zbytku:

1) Deprese neni emoce.
2) Pokud přiznáváš, že to je prvoplánově na depresi, pak to kalkul je.
3) Nepíše se proto, aby se vzbudily nějaký emoce. Taky proto, ale rozhodně ne jen proto.
4) Neurážej a nenimrej se v hloupostech, jako je velký písmeno na začátku věty.

Tvůj uraženeckej a nepokornej přístup ti dílo nevylepší.

ad 1) Nevylučuje, ale nejedná se o anitutopii. Ale čtenář to přeci ví líp než sám autor, že?
ad 2) Česky je to horor, ale to víš taky. (·.

A zbytek:
ad 1) deprese emocí není? Dobře. Deprese je podmíněna emocemi, náladami a různými pocity. Doporučuji si přečíst www.deprese.com, tak poznáš, že se mýlíš.
ad 2) nikoliv, prvoplán není kalkul. Ale to třeba jednou taky pochopíš. V tuhle chvíli je zbytečné to řešit, protože stejně to obrátíš.
ad 3) v téhle větě si odporuješ, ale nakonec se zase obrátíš. Nevím, jak to chápat. Moje nízké IQ to nepobírá.
ad 4) neurážím, konstatuji fakt, ale nejspíš Ti nikdo nevysvětlil, co to znamená diskutovat, případně argumentovat. Nenimrám se v hloupostech, na literárním serveru je písemný projev tuším dost důležitý. Myslíš-li si opak, doporučuji www.blog.cz.

A nakonec, nejsem ani uraženej a ani nepokornej.
a) Kdybych byl uraženej, pošlu tě někam, takto Tvůj názor plně respektuji.
b) Nehodlám dílo vylepšovat. Já ho napsal, je to žánr, který ve svém profilu nemáš, a můžu tedy usuzovat, že se mu příliš nevěnuješ. Já ano. Ani Ty mi jej nevylepšíš.

:-) Tak je to jasný. Jsi jeden z "těch". A s "těmi" já nediskutuju.
A klidně ještě odpověz, je mi jasný, že máš rád poslední slovo. Žij blaze.

27.01.2009 18:21

Myst

fenoménH napsal(a):

nech ho bejt nebudulínku, myst si jistě literra.cz nenastuduje a basta :-)

Nelíbí-li se Ti můj přístup k literatuře a vědecko-fantastické literatuře, neřeš ho a je to.
Jenom poprosím, když budeš psát u mého díla, dodržuj pravidla českého pravopisu. (Přinejhorším si kup ta knižní Pravidla.)

i ty vtipálku[/quote]Kdepak, já jsem přeci prvoplánový kalkul na depresi.

27.01.2009 18:23

Rado Roh

Líbí.

27.01.2009 18:23

Myst

Nebu: Jasan.
Zatímco ty jsi ten typ člověka, který má vždy pravdu, že? Heh.
Ono kritizovat kdeco bez toho, že bych to sám dokázal napsat, je strašně jednoduché. Nekritizuji osobně nic, o čem nemám ani šajnu.

(Za svou poslední citaci se omlouvám.)

27.01.2009 18:34

kohorta

Myst napsal(a):

šajna nemáš °;)

27.01.2009 18:40

fenoménH

kohorta napsal(a):

Myst napsal(a):

Nebu: Jasan. Zatímco ty jsi ten typ člověka, který má vždy pravdu, že? Heh. Ono kritizovat kdeco bez toho, že bych to sám dokázal napsat, je strašně jednoduché. Nekritizuji osobně nic, o čem nemám ani šajnu. (Za svou poslední citaci se omlouvám.)

šajna nemáš °;)

dobrej smejl, kam na ně chodíváš, kohorto milá hrdá!

27.01.2009 18:57

Nebudulínek

Myst napsal(a):

Ach Bože... no dobrá. Budu toho litovat, ale ať.

Myst napsal(a):

Nebudulínek napsal(a):

ad ad 1) O to nejde. Tvůj problém je, že směšuješ deprese a emoce. Deprese je závažný onemocnění; nepotřebuju se dívat na webový stránky - znám lidi, který jima trpí. Znám taky lidi, co si na to jenom hrajou. A ty se chováš přesně jako jeden z nich. Tvym úmyslem bylo nejspíš napsat text, kterej nás dostane do kolen, rozbrečí, rozesmutní... cojávim. Jenže si zplodil obyčejnej kýč. Stokrát provařený téma, tisíckrát napsaný líp, než jak si to předved ty.
ad ad 2) Prvoplán neni kalkul, to je pravda. Ale to já sem neřek. Zkus sledovat tuhle logickou linii: "je to vypočítaný tak, aby to vzbudilo cosi jako depresi" -> "je to prvoplánový". Je to prostě prvoplánový, chápeš? Žádnej druhej plán, nic hlubšího tam neni. Prostě jen ten kalkul.
ad ad 3) V tý větě si neodporuju. Ale rád ti ji vysvětlim: vzbuzovat emoce neni jedinou funkcí literatury. Je to jistě podstatná funkce (hlavně pro čtenáře, už míň třeba pro literárního kritika nebo historika), ale ne JEDINÁ. Už si rozumíme?
ad ad 4) a) Pokud sis nevšiml, tak sem ti sepsal seznam argumentů, a navrch sem ti je i očísloval. Jak můžeš teda říct, že nediskutuju, protože neargumentuju? b) Písemnej projev jistě důležitej je. Ale pokud si myslíš, že spočívá ve velkym písmenu na začátku věty, tak seš vedle. "Literární server" není server pro hnidopišství, ale literaturu. Až ji začneš psát, dej vědět.

Nejsi uraženej? Z toho, jak tady prskáš, když ti někdo něco vytkne, je patrnej opak. Nejsi nepokornej? Kdybys měl aspoň zrnko pokory, nejsi takhle zbytečně vulgární.
A kromě toho si ještě evidentně pěkně ješitnej.
Kdybys můj názor plně respektoval, reaguješ s respektem. Takhle mě non explicité posíláš do prdele.
Nechci, abys to "dílo" vylepšoval. Ono to ani nejde.
A máš pravdu, že sci-fi neni můj obor, ale dokážu rozpoznat kvalitní sci-fi od žvástu.
Ale chápu. Ty se tomuhle žánru opravdu věnuješ. Opravdu mu rozumíš. Opravdu ho máš pod palcem. Proč by ses měl nechat ovlivnit mejma názorama.
To je mi celkem všechno fuk, protože lidí jako ty sem na literárních serverech poznal dost a vim předem, jak se budeš chovat. Nechováš se dobře, nepíšeš dobře, nediskutuješ dobře. A čím hůř se chováš, čím hůř píšeš a diskutuješ, tím spíš neustoupíš ani o píď a budeš si myslet, že sem debil.
Tak, a můžeš zase začít prskat.

27.01.2009 19:12

Myst

Nebudulínek napsal(a):

Myst napsal(a):

Ach Bože... no dobrá. Budu toho litovat, ale ať.

Myst napsal(a):

Nebudulínek napsal(a):

Tak jo.

1) Tvůj problém je, že nerozeznáváš deprese a deprese.
Deprese za prvé není onemocnění. V tom případě by totiž radost byla taky nemoc.
Nepopírám, že je to kýč. Nejde stvořit již nic moc originálního ve světě literatury. Jenže není kýč jako kýč. A protože v tom kdovíproč vidíte anti-utopické dílo typu 1984, Fahrenheit nebo bůhví třeba Farmu zvířat, musím podotknout, že v tomhle smyslu jste nic z postapo nepřečetli a ani nestvořili. Pointa příběhu je v tom, že důstojníci v maskách jsou mimozemšťani a lidé jsou odváděni jako otroci nebo přetransformováni do vojáků. Tečka. Náznaků je tam dost.
2) Je to prvoplán, to nepopírám. Nevím, proč tu bouříte, protože literatura je ve své podstatě prvoplánová. Má za cíl buď bavit, nebo poučovat, nebo obojí. Všechno to, co literatura plní, je prvoplán. Nepopírám, že píšu prvoplánově. Najdi si to výše.
3) cituji: "Nepíše se proto, aby se vzbudily nějaký emoce. Taky proto, ale rozhodně ne jen proto."
= Nepíše se proto, aby se vzbudily emoce.
= Píše se proto, aby se vzbudily emoce.
= Píše se nejenom proto, aby se vzbudily emoce.
V prvních dvou částech si odporuješ.
4) a) Argument je fakt. Faktem jsi svoje názory nepodepřel. Ani jednu faktickou věc ohledně depresí.
b) To píše člověk, kterej literaturu zná jen z toho, že si přečetl pár desítek knih. Až začneš literaturu skutečně číst, dej vědět.

5) Nejsem uraženej. Nikdo mi nic nevytkl, protože cokoliv vytkl, se netýká díla.
6) Nejsem vulgární. Ani jeden vulgarismus jsem nepoužil. Vulgární je, že mě nazýváš vulgárním.
7) Respektuji názory, nemusím je ovšem přijímat okamžitě za své. Neposílám.
8) Napiš sci-fi a popovídáme si o tom.

9) Lidí jsem poznal na literárních serverech mnohem víc a zdejší kultura komentujících je opravdu obdivuhodná. Připomíná mi to totiž lengyelské neolitiky ve střetu kultury s lineární keramikou. Chceš přiblížit víc? Dej vědět.
10) Nechováš se dobře. Urážíš. V etické hladině této diskuze k urážkám saháš pouze Ty.
11) Nepíšu dobře? Oukej, nečti a nekomentuj. Chceš komentovat? Buď prosím u věci.
12) Nediskutuji dobře? Dobrá. Ale alespoň se o diskuzi snažím. Hledám v Tvých větách cokoliv, o čem by se diskutovat dalo. Ty nediskutuješ vůbec. Pouze se vrháš do konfliktu s člověkem, o němž víš velmi málo... A co hůř, nonexpresivně mě posíláš do riti.
13) Nemyslím si, že jsi debil. Naopak jsem za takovéhle exprese emocí rád, protože co primárně nesplnilo dílo, splnila Tvá erupce slov.

Tak, a protože vím, že víš, že chci mít poslední slovo, můžeš klidně pokračovat v "pseudo-diskuzi". Pro mne jsi pouze a jenom další z mnoha vševědoucích lidí, kterých jsou najednou na literárních serverech miliony. Přečetli jste si deset knížek a jste mistři světa.
Dejme tomu. Je to celkem zábava.

27.01.2009 19:19

Nebudulínek

Deset knížek, hm... Ale jo, věděl jsem, že budu litovat, tak co.
Pište dál, Mistře.
Já si jdu přečíst svou jedenáctou knihu.

27.01.2009 19:20

kohorta

Tys fakt zábavnej, nepiš to sci-fi nebo jak tomu říkáš, ale jen diskutuj!
Zvlášť o depresích :)))

27.01.2009 19:24

Nebudulínek

Btw. deprese není onemocnění, jo? :-)))

27.01.2009 19:43

vzjp

Hele, mně se ta povídka opravdu líbí, i když autor je zbytečně vztahovačnej hnidopich ;-) Nenavážejte se do něj.
Apropos šťouch výše, doporučil bych zvážit citát Eleanor Roosevelt(ové):
Noone can make you feel inferior without your consent. (Nikdo tě neponíží bez tvého souhlasu.)

27.01.2009 19:51

kohorta

vzjp napsal(a):

jaké navážení? diskutujeme diskutujeme, mlha přede mnou i pode... :)

27.01.2009 21:21

Nebudulínek

vzjp napsal(a):

Já se původně navezl jen do textu, který mi přijde špatný. Pak se autor projevil jako hulvát, takže jsem měl potřebu se ozvat. Zbytek nestojí za další komentáře...

28.01.2009 10:36

Pan Japko

jako to je v pohodě napsat pořádnou krávovinu a pak si myslet, že jsem dobrej....Hulililyyyy jeee bejby
Nebudulínek: Heč já du teďka na dvanáctou....
btw, úplně jsem se rozesmál při pointě příběhu a to pravidelně sjíždím stargate...:D

28.01.2009 11:03

Nebudulínek

Pan Japko napsal(a):

btw, úplně jsem se rozesmál při pointě příběhu a to pravidelně sjíždím stargate...:D

Jako to nesmíš! Těžká deprese!
;)

28.01.2009 11:09