Těžítko

 Nad soumrakem mojí duše kluše Venuše
já kabátek si pletu s bourcem z moruše

 skleněný svět těžítka na mém stole
vysílá bublinky ode mě až k lidem dole

dole na předměstí svých vlastních svědomí
co moje je, je vaše, co vaše je, to bude mým

kabátek z ostudy ti půjčím
 milerád
zahoď co bylo, co má být, bude snad

jsem touhy po životě nesmrtelný desperát

O myšlence

Ovdověla
myšlenka
v mé hlavě
zemřel jí smysl, a vtip a schopnost drát se hravě
a já mám stéblo v zubech a sním si o výpravě

vezmu si batoh, svítilnu a ešus bez víčka
do chlebů vmáčknu salám, sýr a vajíčka
a potom v bouři, plískanici, vichru protestů
zásahem do hrudi oživím svůj pohled na cestu

a vpředu bude slunce vybalené z peřin
a já budu řvát a jásat, že tomu zas věřím
a uvidím, jak vezmeš moji ruku za prsty
do trávy vpijou se ty smutky, deště, protesty

pak na místech, kde jiní hrdinové nepochodí
se nová čistá duše zrodí
a s ní i myšlenka

možná se probudím a přestanu se obelhávat
a stéblo zadupou emoce do země
možná se probudím a zjistím, že už dávno ležíš
vedle mě