Proplula místností, doširoka rozevřené plné rty schované pod rozesmátým pohybem a vlny v bocích, bouřlivý příboj po střípcích odletující od ostrých skal. Ze stříbrného tácu sundala víko a já si vzal dvě procvaknuté letenky do Tokia.

„Můžeš je dát do rámečku, na tuhle dovolenou si jen tak nevzpomenu.“

Prsty se jí rozkmitaly a odkudsi vyňaly  malý, dřevěný a čerstvě lakovaný rámeček, kam je přilepila oboustrannou lepící páskou.

Přibila mi ho do zad. Vedle ostatních jízdenek, které jsme nikdy neprojeli.

„Kam pojedeme příště?“

„Na zádech už nemáš místo, smůla chlapče, došel benzín a na parkoviště se kvůli svým hranatým zádům nedostaneš dveřními futry.“

Poskočila si a ve vzduchu o sebe klapla podpatky. Povalila mě na pohovku. Milovala mě, ústy sjížděla od čela až k prstům u nohy.

„Zapomněli jsme na Madrid.“

Zpod polštáře vyndala připravený rámeček s vlepeným lístkem do Madridu. Tam jsem byl, jenže bez ní.

Když mi ho přibíjela na čelo, ani to moc nebolelo.