Přijď na představení kde herci hrají přímo v plátně
a planetarium promítá hvězdy rovnou na oblohu
Čekám tu na Tebe
a dotknu se Tě až odejdeš..
dotknu se tě až odejdeš.
až odejdeš.
až už bude po všem.
jako vždycky.
jako list co padá k zemi. jako všechno co padá.
je oblá ta sklenice.
je oblá a sekerou ve tvaru srdce zbytečně biješ.
a tváříš se, že žiješ.
nežijem. potkáváme sami sebe a už se nepoznáme. prázdný pohledy a spousty zapomenutejch slibů
a prázdný pouzdro na myšlenky, co čeká.
hromady obalů na něco. a už není, co do nich dát.
není co kam strkat a tlačit a rvát.
a čekáme, čekáme, kdy už to konečně někdo típne.
štípe to do očí.
čekáme marně a zbytečně.
kousíček naděje, porvat se o něj se zbytky vytrvalců.
s těmi, co zůstali.
zůstali marně a zbytečně.
krok, úsměv, dým, sen, naděje, pád.
tak přivři oči, nadechni se a leť.
tak udělej ten první krok, chytá to za srdce. znova a znova.
z tepla do zimy. a naopak.
víckrát ne.
pod modrou oblohou soused řeže kmeny...
a už není co dál číst.
klaply dveře a střípky okenních tabulek ti hladí duši.
lesknou se.
tak trochu smyslně.
tak trochu studí.
a hromada prázdných krabic někde u končetin.
čekají.
jako my všichni, co tady sedíme a vy všichni, co jste to vydrželi číst až po sem.
čekáte zbytečně.
už není co.
už není koho
chytat za zápěstí. |
|
