Přisámbohu, že něco takového jsem ještě neviděl!
Nevedu si deník, ani nezapisuju, co se mi který den stalo na cáry papíru, které jsou zrovna po ruce, ale tohle--
tohle!
Stačilo si stoupnout pod okno a už tam by bylo jasné, že ne všechno je zcela v pořádku; ono v pořádku ostatně není vůbec nic, ale tohle byla síla.
Dovnitř jsme vešli tři - já a dva kamarádi. Abych vám alespoň zhruba přiblížil, co jsem spatřil (nebude to jednoduché, už jen proto, že jsem se zapřísáhl, že něco takového je zkrátka nepopsatelné), je třeba začít s hlavními aktéry. - Hospoda toho dne zela prázdnotou, ta pravá epopej se odehrávala v zadu, v zadní a jistým způsobem privátní místnosti. Trochu stranou seděl můj dlouholetý spolužák, jehož závratné unikum spočívá ve velmi neortodoxním vztahu s výrazně mladší partnerkou („“!). Celý jejich příběh začal už na základní škole. Jemu bylo patnáct, jí necelých dvanáct a náhle se jejich cesty zkřížily. Potom už to šlo ráz na ráz. Ve dvanácti první sex, ve třinácti první přehlížené výhružky, ve čtrnácti první policejní udání, v patnácti první definitivní rozchod, který však nikdy nezůstal tak úplně definitivní. Tento kluk, jehož zábrany se ani nedaly nazývat natolik vznosným slovem (vždyť jednou plánoval, že ji odvede daleko za město, tam ji zabije, zakope a nikdo se o něm nikdy nedozví!!!) zrovna zpíval; hlasitě, jak jen dokázal; zatímco rytmus a melodii udávala akustická kytara v rukou opravdového blázna. Proč blázna? Protože na kytaru hraje snad patnáct hodin denně, v jednadvaceti letech nemá dokončenou střední školu a pivo pije ze dvou sklenic najednou. Tak takhle nějak to vypadalo. Hospoda burácela pod náporem jejich omšelé hudby (no nebyla jejich, ale koho by to zajímalo) a u vedlejšího stolu se po sobě zatím plazily dva ukázkové lidské exempláře. Jedním byl alkoholik v zasloužilém věku se sklony ke vskutku netradičním projevům emocí a druhým dvaadvacetiletá sestra právě onoho hudebního génia, který pěl, až mu hlasivky div nekrvácely.
Všichni tři jsme se bez dovolení posadili k jejich stolu. Bylo to tak bojácné gesto, že se v okolním zvěřinci úplně ztratilo. Prohodili jsme si několik nechápavých pohledů, dokud jsme plně nepochopili, že koexistovat s tímhle, je podobné, jako vyblít soudnost na chodník. Proto se projevy nepochopení brzy proměnily na čiré pobavení. A zábava to byla vskutku vydatná, avšak zároveň také trochu vyčerpávající.
„Neblbni,“ řekl alkoholik zpěvákovi, když zpozoroval, že se neskrývaně rozbrečel, „A vyser se už na tu krávu.“
„To nejde, je pro mě vším.“
„Dyť tě kurva podvedla!“ Rukou, ve které držel dohořívající cigaretu zašermoval kolem sebe a ruku, kterou měl volnou, takticky využil k poškádlení erotogenní zóny na spodní straně stehna svého sexuálního protějšku. Člověk by až žasl nad souběžností, s níž oba úkony provedl.
„A tohle je moja Maruška, že jo?“ prohlásil, přičemž se nenápadně přiblížil ukazováčkem jejímu rozkroku, „Moje krásná Maruška.“ Moje krásná, bez mála o dvacet let mladší a ne tak docela bezdětná Maruška.
„A ty zahraj něco pořádnýho!“ kytarista zrovna vybrnkával Nirvanu, „Rozumíš - pořádnýho!“
„Je pro mě vším, prostě vším. Musel jsem se zamilovat zrovna do takové pizdy?“
„Nepůjdeme domů?“ zeptal se alkoholik Marušky a lascivně na ni pohlédl.
„Libore, neměl bys tolik pít,“ odvětila s úsměvem na rtech, takže vlastně jako by říkala: jen pij, pij, abys mě co nejrychleji ojel.
„Vším chápete to? Byla vším. Nic jinýho nepotřebuju, jenom ji.“
„Nemáte někdo cigaretu?“ ozval se kytarista.
„Ty kurva hraj a nemel!“ poručil Libor.
„Michale, nemáš cigaretu?“ zeptal se mě po chvíli.
„Maruško, Maruško.“… já bych tě mrdal, ale nebylo by to trošku moc obscénní (i na mě)?
„Liborku, Liborku.“… dala bych si říct, ale odhodláš se?
„Tak máš tu cigaretu?“
„Prosím tě, Alenko, vrať se mi. Vrať se mi!“
„Michale! Slyšíš?“
„Maruško, Maruško…“
„Vrať se!“
„Slyšíš?“
„Hraj a nemel!“
„Liborku, to chce klid.“
„Ona se nevrátí.“
„Ještě jedno pivo?“ zeptal se mě hospodský a věřte, že mi to sebralo hodně sil a rozmýšlení, než jsem nakonec odpověděl: „Jo, ještě jedno si dám.“ |
|
Humble 