Jen co se probudím, zjišťuju, že je mi zle od žaludku a že rozhodně
neležím u sebe doma, v pohodlný posteli. Chce se mi zvracet. Rád bych
vstal a odešel na záchod, ale nemůžu - jsem totiž připoutanej na
jakýmsi tvrdým lůžku, mám na rukou kožený okovy a jsem celej nahej.
Proč?
Co se to sakra děje?
Zůstal
jsem snad uvězněnej v nějakým snu? Možná jsem se ještě úplně neprobudil
a jen zbytečně panikařím. Do očí mi vniká modrý světlo a začínám se
třást. Pravou nohou prolítne prudká křeč. Ne tohle není sen, tohle je
zcela určitě realita. Rozhlídnu se kolem sebe ve snaze rozpoznat
neznámo. Je tu plno různejch přístrojů a přímo vedle mě tác s
chirurgickým nářadím. A to světlo, to modrý oslňující světlo!
Ať už mi proboha někdo řekne, co tady dělám!
Jako
by byly mý myšlenky vyslyšeny. - Ve dveřích se zjeví tři postavy. Jdou
ke mně a cosi si šeptaj. Bohužel je neslyším. Maj na sobě bílý pláště a
přes ústa roušky.
Možná jsem jen zraněnej, nebo nemocnej!
"Začneme?" zeptá se žena. Dlouhý blonďatý vlasy jí sahaj až po ramena, jinak je dost nevýrazná.
"Samozřejmě," odpoví muž a směle přistoupí k mýmu lůžku. Vypadá nesympaticky.
Instinktivně zatnu ruce v pěst.
Samozřejmě?
Začneme?
S čím proboha?
Rychlým
škubnutím se pokusím překonat těsnost pout. Marně. Možnosti utýct mě
zbavili ještě dávno před probuzením. Kdybych mohl aspoň promluvit,
zeptat se jich, čeho se to vlastně účastním - ne, mám sucho v hrdle a
v ústech začínám pociťovat zvratky.
"Myslíte, že je připraven?" zapochybuje druhá žena s brýlema a něco si poznamená do tenkýho spisu.
Připraven?
Klidně
se pozvracím, na tom nezáleží, nezáleží na ničem, určitě ne teď. - "K
čemu? O čem to proboha mluvíte?“ - Poprvý se odhodlám k výraznějšímu
verbálnímu projevu a jak se dalo čekat, bezvýsledně.
Začnou se
radit. Neslyším ani slovo, čemuž výrazně dopomáhaj jejich roušky.
Neslyším nic, než hlasitej šum - přinejmenším to jako šum zní.
"Může přijít," prohlásí po chvíli muž a pohlédne na mě, „Zavolejte ji.“
Ve dveřích se záhy objeví žena. Jde ke mně. Vidím rozjasněně.
„Co chcete?“ křičím a aspoň sugestivně kolem sebe mlátím rukama.
Ta
žena mi však neodpovídá. Vlastě si ani nemůžu bejt jistej, zda to žena
vůbec je, zda to je člověk, kdokoli s kým bych mohl mluvit a kdo by mi
dokázal odpovídat.
Přibližuje se jen velice pomalu.
Jedinej
okamžik mi náhle splývá v několik předlouhejch chvil, okamžik, kdy
zjišťuju, že to žena je a že je to žena úplně nahá. Nahá!
Pohladí mě po odhalený hrudi a pak zajede rukou k mýmu rozkroku. Tiskne se ke mně jako ke svýmu milenci.
„Co to…“
Nereaguje. Jako by byla jen stroj k mýmu uspokojení.
„Sakra, co to má znamenat?“
Je opravdu nádherná. Za celej svůj život jsem hezčí neviděl. Je skoro jako prokreslená představa ideálu.
„Tak
dobře, vyhráli jste!“ zakřičím a vniknu do objektu (vlastně objekt
vnikne do mě) svý nezadržitelně stupňovaný touhy. Zavřu oči a nechám se
vynášet do nebe. Znovu a znovu, aniž bych vnímal okolí. Nevnímám ani
chlad, ani tři pozorovatele (pravděpodobně poslední lidský bytosti,
který kdy uvidím) stojící opodál. A omračující světlo se zmírňuje, už
v sobě nemá takovou sílu.
„Vyhráli jste, vyhráli!“ křičím a sexuální bohyně tancuje na mým klíně.
Nepociťuju
nic, než opakovaný přívaly vzrušení a občasnou bolest procházející
celým tělem. Neumím si tu bolest vysvětlit, ani ji popsat, proto se
snažím na ni nemyslet - víc nic. Orgasmický skřeky, který vydávám, mně
samotnýmu připadaj směšný, ale nemůžu si pomoct, nejspíš je to
naposledy.
Kéž by teď svět uhasnul a já si zapamatoval pouze a jen tuhle chvíli.
Zatímco
si užívám posledního přání, o který jsem se ale nijak nezasloužil,
myslím na svou ženu a děti. Přemejšlím o tom, jak jsem je vychoval.
Jestli z nich vyrostou umělci, či lékaři, zda v životě dosáhnou svejch
cílů, nebo si budou přát, aby se nad nima někdo slitoval, tak jako si
to teď přeju já. Přemejšlím, jestli jsem ženu, kterou jsem vždycky
miloval, ale neuměl jí to dát patřičně najevo, dostatečně zabezpečil.
Jestli bude moct vyjít na ulici a důstojně pohlédnout do očí svých
kamarádek, jestli se vůbec ještě někdy odhodlá říct: jsem na sebe pyšná.
Myslím
na hrstku lidí, kteří mi zůstali věrní; určitě mi vystrojej důstojnej
pohřeb a na důkaz svýho smutku se nebudou bránit slzám. Za měsíc se
stanu jenom postradatelnou vzpomínkou, fotkou do alba, mezerou, kterou
je třeba vyplnit něčím novým.
Myslím na to, co jsem tak
nesnášel, kolik zhovadilců se bude ucházet o moje místo, kdo se jako
první chopí šance zastoupit zapomenutýho šaška, a myslím na maličkosti,
na nedělní obědy u rodičů, na jejich samolibý hádky.
Kéž by teď svět uhasnul.
Nikdy
jsem si nepřipadal víc patetickej, ale to už snad k umírání patří,
k umírání, ve kterým mě provází neopakovatelný vzrušení.
Jsem přesvědčenej o tom, že umírám. Jsem si jistej, že tahle smrt vypadá.
Do
reality mě navrací a z agónie vytrhává pichlavá bolest těsně nad
kolenem. Vztyčím se na posteli a okamžitě zpozoruju doktory krčící se u
mejch nohou. Přes tygří ženu ale nevidím, co to tam dělají. Silně sebou
smýknu, abych ji přinutil přestat, ukončit tu její sexuální exhibici.
Ona však pokračuje a dokonce se zdá, že zrovna dosahuje extatickýho
vzrušení. Hulákám a nemít znehybněný ruce, snad bych ji i shodil.
Bolest sílí a přestože jsem byl ještě před chvílí se smrtí smířenej,
zachvacuje mě panika. Křičím. Křičím a pořádně nevím, co ty slova
znamenaj. Přes obličej se mi přelívá pot, hlavou poletujou hluchý
ozvěny. Doktoři se pořád vehementně snaží o cosi, o cosi u mejch nohou…
Nedohlídnu na ně.
Jsem přesvědčenej o tom, že umírám.
Střídaj
se ve mně pocity stagnace a houževnatosti; ze všeho nejradši bych teď
vystoupil ze svýho těla a celý to pozoroval z ptačí perspektivy a smál
se při tom svý ubohosti.
Rád bych bojoval, ale ono to kurva nejde!
Myslím na to, co se tak může dít tam dole, zatímco už jen z jakýsi pudový vztahovačnosti máchám zmateně rukama.
Možná mi operujou nohu…
Co jinýho, musej mi operovat nohu! Jiná možnost není, jiná možnost mě nenapadá.
Měl
jsem nějakou nehodu, automobilovou nehodu a zmrzačil jsem si nohu. Teď
mě operujou a tohle všechno je jen nějaká moderní forma narkózy.
Zničehonic se ozve hlasitý výkřik! Není to však můj výkřik, patří té
holce, té poddajné děvce nade mnou. Hledí na to, jak doktoři pracujou a
špičkama prstů si při tom zakrývá oči. Proč? Proboha proč?
Nebyla snad s celou touhle podivností seznámená předem?
Nebo je výsledek ještě děsivější, než plánovali?
„Co děláte, co mi to děláte s nohou?
Kurva, vy hajzlové!“ křičím.
Řvu,
až mi to trhá plíce a potom najednou zhasnou všechny světla, náhle není
vidět vůbec nic. Je úplná tma, která ještě víc prohlubuje nejistotu.
Znepokojivej klid, když i křik ustane, infikujou prudký záblesky
štiplavý bolesti. Ve tmě vnímám každej záhyb svý kůže mnohem
intenzivněji, není nic jinýho, k čemu bych mohl upírat pozornost, než
k citlivým tělesným bodům. Upadám do jakýsi halucinogenní zóny. Zářivky
poblikávaj a jemně znějící zvuky se mi v hlavě mění v atomový exploze.
„Neeeeeeeeeeeeeeeeeeeee!!!!“
vykřiknu totálně bez zábran, když se světla opět rozsvítěj a já spatřím
to, co jsem doteď nazýval hrůzou.
„Jen se uklidněte,“ žena
s brýlema a spisem pod paží mi položí ruku na rameno a snaží se se mnou
chlácholivým hlasem manipulovat.
„Běžte do hajzlu, jděte ode mě!
Vždyť ste mi uřízli nohu! Jak můžu být v klidu? Do prdele! To snad… ne, to snad není možný!“
„Byl k tomu důvod, vše Vám vysvětlíme,“ řekne ten nesympatický idiot.
„Drž hubu!“ zmítám se na lůžku a mít teď volný ruce, všem bych jim zlámal lebeční kosti.
„Šlo o velice důležitý experiment…“
„Abyste
rozuměl,“ žena s brýlemi na rypáku přeruší svýho kolegu a sama se ujme
slova: „stal jste se naším vzorkem, objektem zkoumaní. Amputace bolesti
- takhle to nazýváme pracovně.“
„Pracovně? Vy mi ufiknete nohu a nazýváte si to pracovně?“
„Chtěli
jsme podrobit konfrontaci vzrušení a bolest. Zatímco jste se… miloval
s tou slečnou, vystavovali jsme Vás nepředstavitelné bolesti a
pozorovali, jak že na ni budete reagovat,“ vysvětlila.
„Výsledek je
velmi pozitivní,“ začal ji doplňovat idiot, „Kdybyste podstoupil
amputaci bez vlivu enormního vzrušení, nejspíše by jste ztratil vědomí
a omdlel. V tomto případě však byla Vaše bolest snesitelná. Opravdu
nepříjemná začíná být až nyní, nemám pravdu?--“
„Ty slizkej hybride!“
„--Není důvod ke zbytečnému vypětí, ty řemeny jsou dostatečně pevné. Emoce Vám pouze přitíží, přijměte to sportovně.“
Sportovně?!!!!!!
„Musíte teď šetřit silami, ještě jsme tak docela neskončili.“
Když
to ten kretén dořekl, chtělo se mi za všechny ty roky nezůčastněnýho
pozorování vylít z očí hektolitry slz, chtělo se mi brečet, dokud ze mě
vyprchá veškerá voda. Zlost a nenávist vůči všemu, co mi způsobovalo
bolest, byla pryč, všechno to vystřídaly slzy a smutek. Hmatatelná
zoufalost. Teď jsem prostě věděl, že chcípnu, teď mi to potvrdil i on a
já to věděl, věděl jsem to, protože mi to potvrdil i ten študovanej
chcípáček.
„Dáme Vám něco na spaní, abyste si trochu odpočinul,
pak budeme pokračovat,“ řekl nemalebným hlasem, jako by mi oznamoval,
že jsem za poslední měsíc nezaplatil nájem. To už mi po tváři opravdu
tekly slzy a já se v závrati otupělosti zeptal: „Proč mi to děláte?“ To
bylo poslední, co jsem ze sebe vydal. Pak už si pamatuju jenom tu
otázku ženské s brýlemi a skličující temno, do kterýho jsem pomalu
upadal, zatímco se mi tělem prohánělo uspávací sérum.
„Řekněte nám, jaká žena a nemusí to být manželka, je Vám citově nejbližší?
Přemýšlejte o tom.“ … … … |
|
karel_letoun 