Otec bez vyzvání otevřel dveře a vešel do pokoje. Seděl jsem za pracovním stolem a kreslil si po obalu od sešitu. Nic převratného, pár vzájemně nesouvisejících čar. Okno bylo otevřené dokořán a dovnitř pronikal příjemný letní vánek.
„Co mi k tomu řekne?“ ukázal na varovný dopis ze střední školy. Stíral jsem si z čela pot a rozplýval se nad hudbou Lou Reeda.
„Donutí mě snad, abych se zeptal znovu?“ venku právě nalezla skupinka dětí mrtvou kočku a vymýšlela pro ni vhodný obřad.
„Tak donutí?“
Rozhodly se naházet na ni kameny a nahlas se pomodlit za její duši. To se mi zdálo důstojné.
Otec mi vyrval tužku z ruky a zatímco si prohlížel sešit, děti zahájily novou diskuzi. Tentokrát o způsobu, kterým se budou po zbytek odpoledne bavit. Na rozdíl od nich jsem měl o odpolední zábavu postaráno.
„Sundá si kalhoty!“
Budu muset vykopat na zahradě hlubokou jámu, vyčistit koberec a vymalovat.
„Sundá si je, hned!“ ve svitu slunce se na koženém opasku významně zatřpytila přezka. Zaslechl jsem, jak se děti loudavými kroky vzdalují. Bylo jasné, že za několik sekund přiběhnou zpět, plné nadšení a příjemného napětí.
„Víš, tati, vždycky jsem si na tobě jedné věci velmi cenil. Vždycky mě vábila jistota, že jsi smrtelný.
Teď sáhnu do šuplíku po své pravé ruce, vytáhnu tvou služební pistoli a prostřelím ti hlavu. To je podle mě dostačující naplnění skutku, kterému ty říkáš trest.“ |
|
narvah 
Lu_Po 
patafyzik 