Nerad bych svým výrokem uvedeným v závěru tohoto souvětí někoho vyděsil, ale Metallica vydala nejlepší album za posledních dvacet let! Zlatý věk Metalliky osmdesátých let se vrací.
  Od vydání "černého alba" (1991), které bylo jakousi hnijící třešničkou na dortu, se partička kolem Jamese Hetfielda ocitla v jakémsi období bludného kruhu, kdy systematicky rozebírala  thrashmetalové kořeny, které až s dojemnou citlivostí pěstovala v osmdesátých letech, a zároveň přešla k tvorbě pro širší spektrum posluchačů.
  Nejnovější nahrávka Death Magnetic zřejmě nedosahuje kvalit legendárních alb druhé poloviny osmdesátých let, hutně-smetanového  Master Of Puppets (1986) nebo hudebně baladického ...And Justice For All (1988), směle jim však konkuruje.
  Přečetl jsem si na internetu několik recenzí, než jsem se pustil do psaní svého krátkého příspěvku. Na jistém hudebním serveru řešili otázku, kterou jsem si položil i já asi po pátém poslechu celé desky: Jaký to má smysl? Viktor Palák ve své obsáhlé recenzi hned v jejím úvodu píše: Zásadní otázka, která před jeho vydáním kroužila kolem alba "Death Magnetic" byla, zda se jím kapela opravdu vrátí ke své revoluční tvorbě z osmdesátých let (a tím znemožní jakékoliv nové posouvání hranic). Odpověď na ni zní "v podstatě ano". Záhy ovšem na povrch vystupuje otázka druhá a po ní třetí – jakou má tento návrat podobu? A jaký smysl? Chtěl bych Paláka i sebe poslat do prdele s ujištěním, že dělat jen to co má smysl je cestou dost nesmyslnou.
  Dále bych chtěl poslat do hajzlu jistého diskutujícího, který se nechává slyšet: Šeď a nudu nezachrání velkohubé výroky že tohle je návrat ke kořenům. Tehdejší metla je zábavná dodnes, ale nové album nikoliv. Můžu si myslet cokoliv o Load, Reload a podobným příklonům k mainstreemu, ale tuto desku nezachrání plácání po ramenou s undergroundem, ani touha svézt se po vlně retra. Bohužel, to hlavní zde chybí - skutečné nápady. Apropos - já na Metallice vyrůstal a mám naučena všechna stará alba (zejména co se sól týče) a tak mne praštilo přes nos, jak moc se právě v sólech vykrádají! Ale doslova - chromatické pull-string (Shortest straw), melodické tappingy (One), vše opsáno doslova, ne jen hráno stejnou technikou. A to už je pánové, bohužel, příliš. Souhlasím s ním, že tehdejší Metallica je dobrá dodnes. Ale srovnáváním hanit kvůli tomu to, co přichází, smysl nemá.
 Mně se album líbí takové jaké je a jsem rád, že vyšlo. Udělalo mi radost. A to má smysl.