Jednou, když
jsem byl ve stavu takové té nealkoholní opilosti, jsem řekl kamarádovi
o své situaci ve školním kolektivu. Nebyla dobrá, ale přesto jsem měl
radost. Možná mě jen těšilo, že se mohu předvést se svým břemenem,
možná mě duševně obohatila možnost konečně promluvit.
Každopádně
jsem mu za doprovodu smíchu řekl: ,,Poslední člověk, který mě nemá za
blázna, je naše učitelka občanky. Včera jsem si všiml, jak mě soucitně
pozoruje, když jsem si měl podle všech ustanovení zapisovat novou
látku.‘‘
,,Hm,‘‘ byl plný zájmu a neskrývaných emocí, které ze všech dostupných sil projevoval. Snažil se mi pomoct.
,,Dokonce
se jednou, to nám zrovna diktovala něco o židech, pozastavila nad mým
smíchem, který byl adresován dvěma holkám. Neznaly slovo perzekuovat.
Zasmála se se mnou, ale jen potichu, aby si nepokazila reputaci.‘‘
,,Aha,‘‘
podíval se na hodinky a sklidil můj nevyslovený obdiv. Dokázal mě
naplno vnímat a zároveň přemýšlet, jak jsme na tom s časovou rezervou.
Čekali jsme totiž na vlak do Kroměříže.
,,A byl to nádherný úsměvek. Plný porozumění. Třeba se ve mně také trochu našla.‘‘
,,Musíme jít,‘‘ prohlásil se vší uctivostí. Rozuměl mi. A měl mě rád. |
|
narvah 