Měla jsem tenkrát - včera -
recitovat tvou povídku
naprosto
dobrovolně.
Byla to dlouhá cesta
a zastávky
pouze na znamení.
Poprvé selhala pamět
asi na čtvrtém řádku.
Přestala jsem si uvědomovat světla,
podium,
lidi,
básníky navěky uzamčené
v těsných a posmrtných
životech knih vydaných
za víc
než jsi
ty. Zapomínala jsem pořád,
nechtěla jsem opustit
naši vymyšlenou
dceru
při hledání
pravdy...
...jasně. nikdy jsem nebyla její máma,
ale kdyby vzpomínky na tebe
nepostrádaly barvu...