| Dílo #48052 |
|---|
| Autor: | Atyska |
| Datum publikace: | 28.03.2008 16:12 |
| Počet návštěv: | 1594 |
| Počet názorů: | 10 |
| Hodnocení: | 6 4 |
| BANÁT – RUMUNSKO 2006 |
|---|
Už mám pocit, že se začínám trochu opakovat, když na úvod každé z mých cest píšu, že i touto jsem si splnila svůj sen. No, ale když já přeci nepojedu někam, kam nechci, že?
Takže, ano, i do Banátu jsem se se chtěla podívat už velmi dlouho.
Vyprávěla mi o něm kamarádka L., která tam dva roky učila na české škole a od té doby tam již několik let pravidelně jezdí. Tentokrát se odhodlala, že vezme s sebou i mě.
Jeli jsme tam na prvních čtrnáct červencových dnů, což je čas sena – nechtěla jsem být za klasickou turistku a když už jsem měla ubytování zdarma, tak jsem chtěla alespoň trochu pomoci prací.
Ale od začátku:
Vyráželi jsme s L. z Prahy autem (starší Felicie) ještě spolu s její dcerou (cca 14let) a synem (10 let) v sobotu večer. Chtěli jsme jet přes noc a ráno stihnout mši. L. je zvyklá hodně řídit a zvládla by cestu bez mé pomoci, přesto jsem si chvíli zařídila taky, někde v Maďarsku mezi Budapeští a Szegedem až k hranicím Rumunska. Nad ránem jsme přejeli rumunské hranice, nakoupili levné cigarety v Duty Free Shopu (i když už tak levné nebyly – před vstupem do Evropské unie zdražovali už i tam) a vzhůru přes Temešvár (Timisoara), Jebel, Moravici, do hor na Oravici a do Božovic. Božovice jsou středisková vesnička pro severní (horskou) část Banátu, je zde úřad, banka, lékař apod. Od Rovenska, vesnice, kde jsme my byli, je vzdálená asi 20 km po lesní, jen částečně (díky nadaci Člověk v tísni) zpevněné cestě. V období dešťů, mrazů a jiných nepohod je tudíž Rovensko odříznuto od okolního světa.
Trochu odbočím: Abych se vůbec dostala k tomu, co je to Banát a kde se vzal. Jde o malou oblast v jihozápadním Rumunsku, mezi srbskou hranicí tvořenou Dunajem a pohořím Almajului (čti Almažuluj), kde se dochovalo šest ryze českých vesnic a poměrně silná česká menšina v několika vesnicích okolních. Češi sem přišli na pozvání maďarského grófa někdy kolem roku 1823 kvůli práci se dřevem. Když se ale té nedařilo, už zde zůstali a naučili se živit zemědělstvím. Za těch dvě stě let si zachovali díky značné izolaci český jazyk, zvyky a kulturu z doby minulé. Jednotlivé vesnice se od sebe liší snad jen polohou a z ní plynoucími některými výhodami – dole u Dunaje jsou Svatá Helena, Eibenthal (a příp. Berzaska), kde se těžil v dolech azbest a hnědé uhlí a tudíž jakési bohatství zde přeci jen bylo. Oproti tomu horské vesnice Gernic, Šumice, Bigr a Rovensko jsou odkázány pouze na to, co vypěstují za plodiny a vychovají za zvíře.
Jak jsem už psala, nebyla jsem tam jako klasický turista, ale spíš jako host v rodině, což mělo tu výhodu, že jsem tamní život poznala velmi důkladně, a tu nevýhodu, že jsem se nepodívala nikam jinam po okolních vesnicích a po nádherné přírodě. Tak tedy, jeli jsme do Rovenska, nejvýše položené a druhé nejmenší vesnice Banátu (v současné době má asi 100 obyvatel).
Od Božovic (zmiňované střediskové obce) už vede asfaltka jen pár kilometrů, posledních cca 14km je pouze jíl. Dojeli jsme v pořádku a včas, akorát začali lidé postávat před kostelem a chystat se na mši. Rumunští Češi jsou všichni silně věřící, a to většinou římští katolíci (následují baptisti, pak pravoslaví). V neděli mívají mše dvě a na obě chodí celá vesnice. Bohužel farář do vesnice Rovensko dojíždí jen tak jednou za měsíc, většinou tedy shromáždění vede tzv. modlič. (Jedna ze tří nejdůležitějších osob ve vsi – hned vedle učitelky a krámské a hospodské v jedné osobě). Před mší se lidé rozdělí na chlapy a ženské, ženské ve svátečních krojích probírají život spolu a chlapi v obleku stojí před krámkem a není výjimkou ještě před mší si dát panáčka.
Když jsme vystoupili z auta, nastalo bouřlivé vítání a představování mé maličkosti, vyptávání se na život a samozřejmě zvaní na návštěvu u jednotlivých rodin. Bylo vidět, že L.tam mají všichni rádi.
Po mši jsme šli ke Štěpánovi, příteli L., u kterého jsme měli bydlet – já teda nakonec bydlela s dcerou L. v jiném domě.
Začnu u vesnice samotné. Rovensko je táhlá vesnice rozkládající se na hřebenech pohoří Almajului. Středem vsi je náves s kostelem, školou, obchůdkem, kde je i místnost na posezení u pivka (moc lidí tam ale nebývá, místní si totiž odhlasovali, že se tam nebude kouřit kvůli uskladněným potravinám), a klubovny Unie Čechů a Slováků v Rumunsku. V klubovně mohou občas přespat i turisté. Ona Unie není jen zájmovou organizací, ale i zároveň cosi jako politická strana, dokonce mají jednoho zástupce v rumunském parlamentu.
Kousek za vesnicí na krásném místě s úžasným výhledem je hřbitov, typický pro Rumunsko - barevné kvítí, živé i umělé, oddělené hroby katolíků a několika málo baptistů a české nápisy na náhrobcích - doklad toho, že češtinu tito krajané nezapomněli, i když mluvená jim jde lépe.
Od návsi směřují do čtyř stran "ulice", podél kterých stojí většinou kamenné, výjimečně dřevěné domy. Jednotlivým směrům vsi se říká "na malé straně", "na velké", "za Pánkama" a "za Procháskojc". Domy jsou často omítnuté jen na průčelí, uvnitř dvora ne. Dvory jsou uzavřené, ze všech stran obehnané hospodářskými staveními (chlévy, stáje, kovárna, kurník apod.), podobně jako na Vysočině a ze stejného důvodu - kvůli nepřízni počasí, hlavně sněhu. Často mají také kryté vjezdy do dvora, aby bylo možno koně vypřáhnout pod střechou.
Interiéry domů jsou také navzájem podobné - z předsíně nebo zasklené verandy ve zvýšeném přízemí (tzv.konku - zřejmě z něm. Gang) se vchází do obytné kuchyně, která je centrem společenského života domu a vedou z ní dvoje dveře. Jedněmi se vchází do ložnice, kde kromě postelí lze občas najít i kamna na dřevo, na kterých se kromě "výroby tepla" i vaří. Druhou místností je tzv. sváteční pokoj, který je vyzdobený výšivkami a obrazy s náboženskými motivy, na postelích leží natřesené pravé péřové duchny, ve skříních jsou uloženy knihy, nádobí a další klenoty jako do výbavy. Tyto pokoje se běžně neužívají, zřejmě si majitelé domů opravdu šetří toto místo a věci na zajištění budoucnosti dětí nebo své.
Bohatství toho či onoho domu poznáte hlavně podle podlahové krytiny - ti movitější mají v domech beton nebo dřevěná prkna, chudší se musí spokojit s podlahami hliněnými.
I samotné ulice vesnice jsou pouze prašnými cestami bez zpevněného povrchu, takže za sucha se po vesnici neustále práší, za mokra zase máte na botách bláto. Musím zmínit jeden kuriozní rituál: protože po vsi se volně pohybují psi, prasata, jsou tudy hnáni koně a dobytek a jiná zvěř a protože na neděli, velký svátek, musí být všude uklizeno, i na ulicích, můžete potkat v sobotu navečer místní, jak s hrubým březovým koštětem metou na stranu různé zvířecí exkrementy (říkají jim "kakáty"), víří prach a chystají se tak na nedělní svátek.
Ještě jedna kuriozitka: v Rovensku nepoužívají šňůry na sušení vypraného prádla, mokré oblečení pověsí na cokoli, co je po ruce - na strom, plot nebo třeba jen položí na kulatiny na dvoře.
Rovensko se od západo a středoevropských vesnic liší také tím, že zde byla do domácností zavedena elektřina až poměrně velmi nedávno, zpočátku běžela pouze dvě hodiny navečer, cca před pěti lety zde byl zaveden nonstop provoz elektrického proudu. V mnoha domácnostech už mají i televizory. Samozřejmě instalace a rozvody po domech jsou dělány podomácku, často velmi nebezpečně.
Tak jako s elektřinou zde pomohla nadace Člověk v tísni a finanční zdroje vládního výboru pro české menšiny v zahraničí, podobně pomohl Člověk v tísni i s další vymožeností Rovenska - rozvody vody. Do té doby byla ve vsi jedna centrální studna sloužící jak jako zdroj pitné vody, tak k napájení dobytka. Nadace dodala materiál a know how a s jejich pomocí si místní usedlíci postavili po vesnici takových napajedel cca deset. Vedle betonového sloupku, v kterém je hadice s kohoutkem stojí koryto (dřevěné a nebo vyrobené z pneumatiky od traktoru položené plastickým vzorkem ven). Na sloupku bývá nápis pro české turisty: "Prosíme, neznečišťujte vodu mytím, praním, ani jiným způsobem. Slouží výhradně k pití a k napájení dobytka."
Bohužel nejen civilizační výdobytky přinesli Češi do Banátu. Spolu s nimi přišly do panenské přírody a tradiční kultury i nešvary. Jedním z nich jsou i všudypřítomné PET lahve. Prodává se v nich pivo, benzín, vozí se v nich všechny tekutiny ze salaší (nadojené mléko, pálenka….) a dostatečně opotřebené se ekologicky "likvidují" na skládce za vesnicí. Složení skládky má za následek občasné návštěvy medvědů v okolí vsi a na salaších. Jednu jsem taky zažila - teda ne tu návštěvu, ale chlapy, kteří se chystali s flintami na ni. Prý ho trefili, ale medvěda jsem neviděla.
Vůbec mají všichni zvláštní vztah ke zvířatům. I když těžko říct, jestli zvláštní, spíš my "civilizovaní moderní "lidé ho máme zvláštní. Zvířata se pro Banátčany (a asi všechny horaly a vůbec lidi spjaté s přírodou) dělí na užitečná a škodná. Ne na milá, chlupatá a roztomilá. Dobytek je od toho, aby tahal a dojil, pes aby hlídal a za dobrou práci dostanou stravu a střechu nad hlavou. Drůbež je na vajíčka a k snědku (to jsem pochopila i tradiční dělení úloh na mužské a ženské - a zabít, oškubat, vykuchat a uvařit kohouta je práce ženská, tak aniž se mě kdokoli ptal, byla jsem postavena před hotovou věc a poprvé v životě jsem já, "městská paneláková panička" zabila, oškubala, vykuchala a uvařila kohouta, brrr.)
V rumunských horách je krásná čistá příroda a to se týká i množství roztodivného hmyzu, dobytek obtěžuje nesčetné množství otravných létajících potvor - pochopila jsem, co je to např. střeček, kterému místní říkají bzíkavka. Je to moucha velikosti vlašského ořechu, která strašně štípe a kravám i koním se kousance podebírají natolik, že jen zvuk tohoto hmyzu je vytáčí k nepříčetnosti - odtud spojení "kráva střečkuje", což se stává zejména před bouřkou. Taky je všude strašná spousta blech - na zvířatech i na lidech, na salaši i na vesnici. Taky jsme si nějaké do Čech přivezli.
Salaš - další kapitola. Většina vesničanů vlastní salaš zhruba ve vzdálenosti hodiny jízdy vozem nebo pěší chůze, tj. nějaké 3-6km od vesnice. Jedná se o dřevěné stavení bez elektřiny, hliněné podlahy, uvnitř jsou dvě místnosti - kuchyňka a ložnice a okolo chlév, stáj, kurník, seník, kůlna, …. A dřevěná kadibudka bez dveří, zato s krásným výhledem na hory (jen nebýt toho hmyzu, jehož množství je umocněno sousedící kupkou hnoje vykydaného z chléva). Na salaši Štěpán chová krávu, býka a tele, prasata - dvě malá, která tam běhají volně okolo, a dvě velká, která jsou zavřená v ohradě. K tomu má dva tažné koně. Navíc u salaše pěstuje různou zeleninu na několika menších políčkách. Na velké louce roste tráva, z které má Štěpán seno po celý rok - jako podestýlku nebo krmení v zimě. U salaše je přivázaný na řetězu pes, nádherný drsnosrstý velký vořech jménem Čuban (všichni psi tam se jmenují Čuban, Mureš - rumunská řeka a nebo prostě Voříšek). Čubana se všichni báli, ale byl to ten nejroztomilejší pes, jakého jsem potkala. Získala jsem si všechny místní, když jsem se ho nebála a jako jediná jsem si byla schopná ho pohladit. Nebyl na mazlení zvyklý, ale o to byl vděčnější, i když dost neohrabaný (ze samé radosti mě vždycky málem porazil). Byl to také jediný banátský pes, který neměl blechy.
Z nedostatku příležitostí zajít do obchodu a koupit si něco (značná vzdálenost od vesnice Božovice a také minimum peněz z podpory v nezaměstnanosti) mají obyvatelé mnoho nástrojů a nářadí tak nějak splichtěných "samodomo". Takhle jsem si mohla vyzkoušet unikátní řezačku na trávu nebo sekačku (nejspíš připomínala staré české Terry, ale vážila tak 200kg a při sekání strmé louky, kdy člověk stojí pod ní a tlačí ji horizontálně po vrstevnici, je to vražedný nástroj. Vděčnými historkami chlapů jsou příběhy o tom, jak si kdo sekačkou ublížil nebo jak kdo spadnul s vozem i koňmi z nějakého srázu do "roklice").
Jak už jsem naznačila, ve vesnici není práce, ten kdo měl to štěstí a nějakou sehnal, musí za ní jezdit minimálně do Božovic, a to znamená, že nesmí bydlet sám, ale musí mít rodinu, která za něj přes týden obstará hospodářství. Protože za prací se jezdí na týden a domů se vrací jen občas. Štěpán žije z podpory v nezaměstnanosti, hospodářství a z příspěvku na péči o svého nesvéprávného bratra, který se doma ukáže jen v zimě, v létě se toulá po horách a občas si vezme na salaši nějaké jídlo).
Kvůli práci a nejasným vyhlídkám na lepší budoucnost hodně lidí Banát opouští a vrací se zpět domů do Čech. Tady žijí na sídlištích v bytovkách, pracují v zemědělských družstvech nebo ve fabrikách na dělnických pozicích, protože nemají kvalifikaci, a těžko říct, zda jsou štastnější. V Banátu zůstávají starší generace a tak se zdá, že tato jedinečná lokalita pomalu vymírá. Nicméně i přesto se stále odmítají asimilovat s Rumuny, dokonce sňatek s Rumunem nebo Rumunkou je pro ně natolik nepřijatelný, že takové novomanžele už několikrát z vesnice vyhnali.
Tento splín a smutek z bezvýchodné situace si občas umocňují alkoholem - ne že by to bylo v horách něco neobvyklého, ale tady umí pít opravdu pořádně. Mají dobré pivo (z pivovarů v Temešváru a nebo v Brašově), ale hlavně domácí kořalku pálenou z čehokoli, co vypálit jde. Jediný rozdíl v ní je, kolikrát je pálená.
Poslední perlička na závěr: nejen ke zvěři, ale i k ženám mají Banátčani svérázný vztah. Ženy nejsou úplně jejich majetkem, ale jakýsi nepsaný zákon říká, co jsou jejich práva a povinnosti kolem plotny a hlavně - lze uplatnit mezi místními cosi jako obchod. Např. když jede hlava rodiny, manžel, za prací, dá se domluvit např. se sousedem, za kolik ji "obšťastní". Než aby to udělal nějaký Rumun ze salaše…… Běžná cena se pohybuje okolo osmi set českých korun. Takhle jsme trávili jeden z večerů na lavičce před obchodo-hospodou a pili pivko s nějakými strýci, když L. odešla obstarat něco doma a já zůstala s jedním z nich sama. Ptal se mě, co piju, a když jsem řekla, že pivo, nedal jinak, než že musím ochutnat nějaký alkohol - a přes můj odpor mi koupil panáka jejich kořalky (naštěstí jen jednou pálené). Ani jsem ho nedopila, rozloučili jsme se a já šla spát. Ráno jsme přišla na snídani k L. a Štěpánovi a ti se mě s potutelným úsměvem vyptávali, co že jsem to prováděla se strýčkem "XY". Já nic nechápala, a tak mi to vysvětlili: strýček přišel k nim domů ve tři ráno nalitý jak slíva, prohledal celý barák, dvůr, stáje a chlévy a křičel: "kde je ta moje Marjánka, já jsem jí koupil panáka, tak chci svou odměnu!"
No řekněte, nejeli byste na takovéhle romantické místo znovu? Já teda určitě, jedu letos v květnu a už teď se těším. |
|
Počet úprav: 1, naposledy upravil(a) 'Atyska', 28.03.2008 16:28.
| Názory čtenářů |
28.03.2008 16:22
 miirdas
|
Vyráželi jsme s L. z Prahy autem (starší Felicie - kombinovaná benzín a LPG) ještě spolu s její dcerou (cca 14let) a synem (10 let) v sobotu večer.
____
tohle mě docela dobře odradilo od zbytku, s něčim, co má v názvu LPG bych si ani nedráždil konečník |
28.03.2008 16:27
 postmoderní rampouch
|
docela síla |
28.03.2008 16:27
 peepbo
|
celý jsem to zvládla :) vzhledem k tomu, že jsem o takové oblasti a lidech neměla vpodstatě ani tušení, zdá se mi příspěvek velmi přínosný a zajímavý :) a čtivě napsaný. |
28.03.2008 16:28
postmoderní rampouch
|
miirdas napsal(a): tohle mě docela dobře odradilo od zbytku, s něčim, co má v názvu LPG bych si ani nedráždil konečník |
28.03.2008 16:29
Atyska
|
obdivuju všechny, co to dočtou až do konce, já bych to vzdala.... ale byl to pro mě tak silný zážitek, že jsem se chtěla podělit.... |
28.03.2008 20:52
Haber
|
máš teda zážitky |
28.03.2008 23:13
peepbo
|
Atyska napsal(a): obdivuju všechny, co to dočtou až do konce, já bych to vzdala....
|
29.03.2008 12:27
 stanislav
|
zní to hezky, ale asi se tímhle směrem nevydám, nejsem dobrodružná povaha... |
29.03.2008 16:24
sešmajdaný škrpál
|
:-) |
31.03.2008 13:24
Atyska
|
díky všem.... no jo, jsem tak trochu blázen, asi..... s tím kohoutem - kdyby mně někdo tvrdil, že to jednou udělám, pošlu ho na vyšetření na psychiatrii..... nakonec relita byla jiná než teorie.... navíc oni tam drůbež nezabíjí sekerou, ale podřezávají nožem a krev nechají vytéct do misky, na polévku.... docela pomalá smrt, kohout v podstatě vykrvácel, škubal se dost dlouho..... brrrr... |
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|