| Dílo #4451 |
|---|
| Autor: | Sambawa |
| Datum publikace: | 20.03.2004 23:50 |
| Počet návštěv: | 1170 |
| Počet názorů: | 12 |
| Hodnocení: | 8 |
| PhDr. Čarodějnice |
|---|
Zapomněla jsem jít do práce. Uvědomila jsem si to ve chvíli, kdy se z podpolštáře ozval přidušený mobil. Strčila jsem ho tam po té, co jím můj milý na druhém konci třísknul a zůstalo v něm viset nekompromisní ticho. To bylo někdy k ránu. Před tím jsem celou noc nespala. Psala jsem dopis. Vykládala jsem si karty. Začala jsem psát román. Vykládala jsem si Iťing. Přepisovala jsem dopis. Šla jsem si do nonstopu pro cigarety. Prohlížela jsem si fotky. Plakala jsem. Vymazala jsem dopis. Začala přepisovat román. Ráno jsem mu zavolala.
"No co je?" ozval se.
"Mám pocit, že se něco stalo, nechápu, proč jsi včera odešel."
"Skončil hokej, tak sem šel domů. Co bych tam dělal, když skončil hokej?" řekl co nejlhostejněji. Zalapala jsem po dechu. To je tedy brutál. Zranils mě, ty burane! Chtělo se mi křičet, ale zklidnila jsem se. Naučila jsem se trpělivosti.
"Pozvala jsem tě na večeři a tys na mě za celou dobu skoro nepromluvil. Zapnul sis televizi a jen co skončil hokej, šel jsi domů. Řekni mi co se s tebou děje?"
"Nic se neděje, co by se dělo? Tobě se něco děje. Seš fakt divná. Sebestředná a nerespektuješ mě. Za čtyři roky jsi už mohla pochopit, že u hokeje nemluvím! Nebo jsem s tebou měl mluvit z vděčnosti?" Slovo vděčnosti štítivě vytáhl nahoru jako chcíplou myš za ocas. Vztekal se. Uměla jsem si ho představit: Jednou rukou svírá mobil, druhou máchá jako by byl na přednášce, stojí vražený do země a vztek ho šponuje do výše jakoby byl na pérko. Svým způsobem mi to bylo k smíchu, ale v jeho hlase nebylo ani stopy po sebeironii. V mém asi taky ne.
Zabodal do mě pár nožů a zavěsil. Přidělal mi tím spoustu práce: Začala jsem psát nový dopis a v něm vytahovala jeden nůž po druhým, a posléze ho vymazala. Několik následujících hodin jsem tupě zírala do počítače a ploužila se bytem sem a tam. Proploužila jsem se do celkem slušné psychózy, jak by řekl můj milý. Existovala jsem jenom já a moje existence mě nesnesitelně bolela. I pohled do oken mě děsil. Bála jsem se k nim přiblížit. Obloha byla příliš jasná, slunce příliš ostré, rozkvetlé náměstí příliš barevné a voňavé a lidé příliš hluční a veselí. Kdyby bylo zataženo a z nebe padaly trakaře, bylo by to únosnější.
Mobil pod polštářem kvílel. Vrátil mě do reality. Mrkla jsem na hodinky a obrátila se na ruby. Půl druhý. Touhle dobou už jsem měla být na place, lítat jako fretka, být respektovaná a zároveň milá. Cesta do televize trvá 40 minut i tím nejrychlejším taxíkem, nejsu-li zácpy. A já tu stojím nahá, zmuchlaná, scvrklá, uřvaná. Kocour má pravdu. Jsem divná. Jsem regulérní blázen. Všechno jsem vypustila z hlavy, včetně práce.
"Květo nejsem schopná přijít. Jsem vyřízená. Seženu náhradu, teď hned. Všechno ti vysvětlím." spustila jsem v heslech, protože jsem se obávala, že když začnu mluvit v souvětích, místo spojek budu schopná vydávat jen skřeky.
"Kocourek?!" odtušila Květa.
"Jo, Kocourek. Já debil kvůli němu zapomněla na natáčení! Prosím tě nezlob se." Sípala jsem.
"Hele, ono je to dneska stejně zrušený. Nepřijel hlavní host," řekla ledabyle, jakoby tohle byl ten poslední důvod, proč mi volá. Za poslední měsíc jsme si o práci neřekly ani slovo, ačkoli Květa je moje nadřízená. Naším tématem byly patologické rysy v chování našich milovaných a jak na ně. "Dej se do kupy a zajdem na kafe. Já jsem taky na sračky. Dostala jsem kopačky," řekla v nechtěném rýmu a já se konečně musela zasmát.
Čekala jsem na Květu v poloprázdné kavárně U bílého Orla a než přišla, vypila jsem pět kafí.
"Už rozeznávám čísa, barvy a tváře," nahlásila jsem s nablblým úsměvem, než dosedla.
Vypadala úžasně. Černé kruhy pod očima měla rozjasněné korekční tyčinkou. Já taky.
Květa byla mou šéfovou už třetí rok. Zažila jsem situaci, kdy se proti ní spikla redakce. Kolovaly hysterické pamflety, kde stálo, že je nekompetentní, protože chodí pozdě do práce a bere drogy. Ve skutečnosti nebrala drogy, ale jednou za rok vyrazila do Jižní Ameriky okusit s peruánskými domorodými šamany rituál s liánou smrti. Taky meditovala a jezdila do lesů do indiánských týpí. Probudila se v ženská síla kundalíní, což často popisovala jako ohromný tlak, který jí při jedné meditaci v Holandsku začal vystupovat z páteře nahoru. Pokaždé když to vyprávěla, rukama názorně ukazovala odkud kam kundalíní stoupala a když se jí při tom narovnávala páteř, vypnula prsa, a dívala se na svět širokýma dětskýma očima. Tou kombinací verbálního a neverbálního projevu budila pozornost, protože opravdu působila jako blázen. Když si uvědomila, že je v Praze a ne v buši, našpulila pusinku, pohodila hlavou a zapálila si cigaretu.
Dokázala zasvěceně hovořit o vztazích, aniž by měl někdo šanci ji přerušit. Svým způsobem byla nudná. Věděla, jak vztahy prožívají muži, jak ženy a především, jak prožívá vztah ona a její přítel Kamil Pivoňka. Dokázala názorně ukazovat energetické nitky, čakry a kudy která energie prochází. Nevěděla jsem, jak Kamil Pivoňka vypadá, ale znala jsem dokonale jeho diagnózu a stav jeho energetickcých čaker. Byl rozporcován na atomy a energetické nitky. Byla s ním o rok déle než já s Kocourkem a celých pět let prolamovala Kamilovu zabedněnost vůči jejím citům. Chtěla dosáhnout toho, aby se jeho energetické nitky propojovaly na těch správných místech s jejími energetickými nitkami. To v překladu znamená, že chtěla, aby ji miloval a dával jí to najevo tím správným způsobem. Jen po malých krůčcích se jí to dařilo a byla na to patřičně hrdá. Vyčerpaná a hrdá. Za tu dobu nastudovala mnoho psychologických příruček i seriózních studií o rozdílnostech mezi muži a ženami. Často používala slova: "Pracuju na sobě, on na sobě pracuje..." Pracovala na sobě, na svém těle, psychice i duši. Byla krásná, vzdělaná, inteligentní, oduševnělá, úspěšná, dokonalá.
Dneska mluvila málo. Nepopisovala jak se v ní probudila kundalíní, ani kde se tentokrát zamotaly nitky. Stala se docela obyčejnou, pokořenou ženskou, protože Kamil Pivoňka jí nitky nenitky docela obyčejně řekl, že to mezi nimi nemá dál cenu.
"Na prvního máje, kdy se lidi normálně líbají pod rozkvetlým stromem," řekla se zlomeným hlasem.
I ve mě se každého prvního máje ozvala ta sentimentální touha po romantice. A můj sedmadvacetiletý rozum pokaždé hlásal: vždyť je to den jako každý jiný. Vodění za ručičku rozkvetlými sady máš už za sebou.
"Mám krizi středního věku," potáhla jsem z cigarety a usrkla zbyteček kafe.
"Tak to pro tebe mám jednu výbornou babu. Je to psycholožka a ještě navíc čarodějnice." Oživla Květa. Doporučováním čarodějnic a psychologů by se mohla živit. A začala vyprávět nekonečné množství příběhů svých hysterických kamarádek, které se po návštěvě této PHDr. Čarodějnice zázračně odmilovaly, srovnal se jim menstruační cyklus, zmizely jim kruhy pod očima a konečně se dostavily plody jejich "práce na sobě". Čarodějnice jim odblokovala hluboko usazené emoce, které jim znemožňovaly "práci na sobě" a svobodný, tvořivý přístup k životu, vyprávěla Květa na celou kavárnu a lidé se zase začali otáčet.
Hysterie je ta nejnesnesitelnější možná forma ženské blbosti. Napadlo mě, když jsem sledovala rozvášněnou Květu. Ale číslo na PHdr. Čarodějnicovou jsem si vzala. Chtěla jsem být krásná, úspěšná a dokonalá.
------------------
Usiluji o to od osmnácti let, kdy jsem se ocitla v Pražském metru a zjistila, že netrefím na Václavák a s báglem na zádech se cítím jako odvážná školačka.
Pár psychologů už mám také za sebou. Nikdy jsem však nezažila psychouše, který by měl v rohu místnosti kancelářský stůl, a používal ho. PhDr. Čarodějnice ho tam měla a brala ho velmi vážně. Její vzezření zhatilo všechny moje představy o tom, jak čarodějnice vypadají. Byla vysoká, kostnatá a okem jí v pětiminutových sekvencích škubal tik. Očividně na sobě pracovala. Byla to čarodějnice, protože to říkala Květa. A Květě nelze nevěřit, protože byla se šamany v buši, kde se jí srovnal měsíční cyklus a telepaticky komunikovala nejen s peruánci, ale i s duchy liány smrti, které viděla na vlastní oči. PhDr. Čarodějnice mě mile přivítala, zasunula své předlouhé tělo za stůl, usadila mě naproti sobě na židli, vytáhla papír a zeptala se mě, proč jsem přišla právě k ní.
"Protože jste prý úžasná."
Zaškubalo jí levém oku a pak se zeptala, co řeším.
"Všechno."
Usmála se, a potom chtěla slyšet podrobnosti. Nechtěla jsem zdržovat, a tak jsem spustila svou anamnézu, kterou jsem už uměla nazpamět, protože to je to první, co chce každý psychouš slyšet, nebo číst. Dětství, dospívání, dospělost. PHDr. Čarodějnice bleskurychle čmárala na papír poznámky.
Tak jak jsem očekávala, z mého vyprávění o mé minulosti ji nejdříve ze všeho zaujala věta, že mě zneužíval strejda. Obvykle si toto téma nechávají psychoušové na prostředek terapie, protože to je téma hodné určité důvěry. Ale PhDr. čarodějnice se s ničím nemazlila, což pro změnu zaujalo mě.
"Vraťme se k tomu, že vás zneužil strýc." Oživla a vyskočila z pozastolu. Promnula si dlaně, stoupla si za mě a přiložila ruce na mé čelo.
"Tak, zavřete oči a vraťte se do té doby, kdy vás strýc zneužíval. Zkuste si vybavit každý detail." Doufala jsem, že její čarodějnické ruce vymámí z mého čela něco, co pod nánosem let raději zapomnělo a věřila, že se něco stane. Že se stane nějaký zázrak, který mnou otřese a já se vymaním z koloběhu strastí.
A tak jsem se do toho pustila.
"Kuchyň. Stůl a 4 židle, židle. Jsme se strýcem na chatě a večeříme. Můj brácha je někde na soustředění s hudebkou a matka na dovolené na Slapech. Je mi třináct.
Ložnice. Ve spánku cejtím něco mezi nohama a pak uvnitř těla. Probudí mě to. Strýc se odvalí na druhou stranu. Jsem vyděšená a nemůžu usnout. Nevím, jestli to byl sen, nebo skutečnost. Nemůžu tomu uvěřit.
To je všechno, odehrálo se to během jednoho večera.
Čarodějnice odlepila své ruce od mého čela a já začala pochybovat o smysluplnosti sezení. Tohle jsem odvyprávěla psychoušům pětkrát i bez rukou na čele. Na nic víc jsem si nevzpoměla a vědomí toho, že se to stalo, nic mezi mnou, strýcem a následujícimi chlapy mého života nic nevyřešilo. Žádný záblesk paměti se nedostavil. Z vyprávění Květy byla zřejmě zvyklá, že lidé při vzpomínání začnou znova prožívat svoje emoce, plakat, vztekat se, klepat se, milovat, nebo nenávidět, při čemž odpadává jeden blok za druhým, jako domeček z karet, ale já jsem neprožívala nic zvláštního. Jen mírný pocit trapnosti, že vyprávím znova takový věci ženské, kterou znám deset minut a místo abych se hroutila a znova se skládala dohromady, jsem stále stejně nad věcí.
"Fajn," pookřála po chvíli přemýšlení a stoupla si doprostřed místnosti."Tak to zkusíme odblokovat." Aha, tak ono teprve začne, svitl ve mě záblesk naděje.
Vzala mé předloktí do svých dlaní a palci a ukazováky svírala a uvolňovala mé svalstvo jako v kleštích. Dívala se při tom do strany a jako kulomet ze sebe střílela mumlavé otázky, na které si zase sama odpovídala. Levé oko jí tikalo téměř v pravidelných intervalech. Přihlouple jsem se usmívala a kdyby mi nedržela ruce, nevěděla bych co s nimi. Kdyby mě viděl Kocourek! Kroutil by hlavou, jeho levý koutek by se sroloval někam k dolní čelisti a jeho bleděmodré duhovky by se vykroutily nahoru, pod horní víčka. K tomu by se ještě plácnul do čela, aby mi bylo jasné, jak jsem blbá. Když čarodějnice domumlala, řekla mi, že jsem odblokovaná, ale že mám ještě jeden blok v mých čtrnácti letech.
"Co se dělo?" zeptala se mě. Už mi nedávala ruce na čelo. Vzpomínala jsem, že brácha byl na konzervatoři v Praze a přestal jezdit domů na víkendy. Bydlel u své pratety a naše rodinka mu očividně přestala scházet. Já jsem začala chodit do tanečních a matka po každé dělala neuvěřitelné scény kvůli mému vzhledu. Nesnášela mé vlastnoručně vyrobené lokny a šaty, ve kterých se nedal žádný tvar dost dobře schovat. Nelíbilo se jí jak chodím, jak se směju a jak dýchám. Před každým odchodem do smrdutého kulturního domu mě profackovala a já přicházela do rozsvíceného sálu s očima červenýma jako králík. Žárlila nasvého bratra. Něco tušila. Naučila jsem se záměrně shazovat a dělat ze sebe šaška. V roli směšného, přihlouplého klauna mě matka snášela mnohem lépe, protože jsem se pro ni stala neškodnou.
Čarodějnice se mě zeptala, co mi z toho zůstalo, a v jakých vztazích nebo situacích používám roli šaška nejčastěji. Zapátrala jsem v paměti a přistihla se, že zrovna teď vystřelilo moje levé obočí nahoru a tvářím se jako přemýšlející idiot.
"Asi stále", řekla jsem po pravdě. Začnu se brát vážně teprve tehdy, když už se svíjím v bolestech a zapomínám jít do práce. Když se z toho dostanu, zase se začnu dívat na svět a na sebe těma šaškovskýma očima a celej život vidím jako nějakou veselou hru. Už zase jsem zaregistrovala, jak na Čarodějnici dělám kukuč, co jako ona na to.
"Aha" řekla a poprvé jí zaškubalo v pravém oku. Nebo že bych si toho dřív nevšimla?
"No tak to odblokujeme." Když mě odblokovala, cítila jsem se stále stejně.
Pak se postavila do prostřed místnosti a celou dvouhodinovou terapii završila tím, že mávala rukama nahoru a dolů, ruce jí vždycky zůstaly na jednoum ze sedmi čakerních bodů, rozmístěných od rozkroku až po temeno hlavy a já to dělala po ní. Snažila jsem se tvářit seriózně. Z četby jsem věděla, že se jedná o cvičení reiki a úpravu energie v těle.
Pak ještě vzala z příručního stolku jednu z mnoha lahviček s homeopatiky, do skleničky se sodovkou nakapala pár kapek lektvaru a řekla, že mi to pomůže, tak abych to vypila. Nalistovala mi tomu v jakési knize odstavec s afirmací, kterou jsem si měla nacpat do podvědomí, tím, že ji několikrát nahlas přečtu. Bylo to něco o posílení sebevědomí a že už nemám zapotřebí nechávat se zneužívat. Pak si zase složila kostnaté tělo za rohový stůl, vytáhla stvrzenku a naúčtovala si 700 korun. Zaplatila jsem, vysoukala z poza stolu, z ničeho nic mě objala, a když jsem se nechtěla dotkla jejího zadku, rychle se zase vyprostila.
"To jsem zvědavá, co to se mnu udělá," řekla jsem na rozloučenou.
"To uvidíte. Nechte to pracovat," mrkla spasitelsky.
Dobře odvedená práce a zbytečně vyhozených sedm stovek, pomyslela jsem si a brala schody po dvou. Tak sem už nikdy nepřijdu.
|
|
Počet úprav: 2, naposledy upravil(a) 'Sambawa', 21.03.2004 18:35.
| Názory čtenářů |
21.03.2004 00:03
 pilgrim
|
Zatim tip a ještě se vrátim. |
21.03.2004 07:32
 Humble
|
probouzet kundalíní :o) |
21.03.2004 09:51
fungus2
|
Líbilo. TIP |
21.03.2004 10:12
 Wiki
|
moc..* |
21.03.2004 10:17
Albireo
|
Dobře popsané. * |
21.03.2004 12:51
Hester
|
líbí, bude pokračování? * |
21.03.2004 17:03
Sambawa
|
díky, nejspíš nebude, už je to dost starý a já jsem jinde:-) |
21.03.2004 20:16
Satánek
|
No popsaný je to fakt dobře... Těch sedm stovek je trapnejch... Jen v tom obsahu tomu musíš sama věřit, jinak nemá vůbec cenu tyhle věci dělat.
Rozhodně bych to nepodceňoval (myslím Reiki apod.). Jenže tyto věci nemůžeš vstřebat, pokud máš proti nim zásadní psychickej předsudek.
Ale přesto TIP. Jsou to fakt dobře popsaný pocity. |
21.03.2004 21:08
Sambawa
|
To je přece jasný:-) jde ale taky o to, kdo a jak to dělá... atd... |
22.03.2004 15:23
 Diotima
|
Dobře napsaný, dobře popsaný*.....ale nějaký hlubší rozměr jsem nepostřehla... |
27.04.2004 09:46
 johanna
|
..a ty překlepy :)
jinak nijak objevný ani světoborný ale čtivý |
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|