LiTerra

Autoři Stránka autora Názory autora Díla hodnocená autorem

Dílo #3088
Autor:	Monty
Druh:	<žádný>
Kategorie:	Próza
Zóna:	Jasoň
Datum publikace:	03.02.2004 00:24
Počet návštěv:	1776
Počet názorů:	15
Hodnocení:	13

Kouzlo údů V.

Kapitola III. - druhá část

Poslední obměnou hry „na znásilnění a jeho důsledky“ bylo aplikování důsledků na osoby, které jsme nechovaly v lásce. Od páté třídy, kdy jsme se začaly učit ruskému jazyku, jsme odebíraly sovětský tisk pro děti a mládež. Pravda, zpočátku to byl pouze český časopis v ruštině (na jméno si bohužel nevzpomenu, ale mám to na jazyku… Družba?), později echt sovětské „Vjesolyje kartínky“, v nichž kromě komiksů se zvířátky bývaly vložené archy pro společenské hry na bázi „Člověče, nezlob se!“ Úkoly, které se měly plnit při vstupu figurky na označené políčko nám ovšem připadaly notně slabomyslné a proto jsme si vytvořily úkoly vlastní. Kdo šlápl na devítku, musel na minutu strčit hlavu do mrazáku, a nejobávanější políčko bylo to, pod nímž se skrýval úkol: „Předveď učitelku tu a tu (převážně to byla momentálně těhotná učitelka, nebyla-li taková k dispozici, pak kterákoli jiná) jak rodí.“ Ty, co učitelský porod nepředváděly, improvizovaly na téma „Jak asi porodila matikářka (přírodopisářka, češtinářka…)“. Neboť jsem měla nejživější fantazii, byla jsem při takových hrách za hvězdu. Ostatně i hlava v mrazáku byl můj nápad, stejně jako mučení mraženou rybou. Matikářčin porod za přispění pravoúhlého trojúhelníku a kružítka vzbuzoval u děvčat dávivý smích, což mne už tehdy utvrzovalo v tom, že jako komik jsem nedostižná.
Notně oživit jsem dokázala i komiksy o zvířátkách. Jejich původní obsah nebyl pochopitelně vtipný vůbec, připomínám znovu, že šlo o sovětský časopis pro děti, a tak jsem popisky k obrázkům přelepovala vlastním textem, nesrovnatelně zábavnějším než příběh lišky, kterou napálí kuřátko. Vzpomínám si na komiks o prasátku, který patřil k mým nejvydařenějším dílům. Pod obrázek, kde prasátko naslouchá za dveřmi, jsem napsala: „Jestlipak se mé ženě už něco narodilo?“ Prasátko poté vstoupí do domečku, kde sedí u stolu nějaké sovy a ptá se: „Tak co je to, chlapeček nebo holčička?“
První sova: „Je to hnědý…“
Druhá sova: „…huňatý…“
Třetí sova: „Je to medvěd.“
Prasátko: „Je mi nevěrná s medvědem! Zabiju je oba!“
Dále se prasátko věnuje úvahám, jak sprovodí nevěrnici a cizoložníka ze světa, až nakonec dospěje k názoru, že nechce kvůli dvojnásobné vraždě do kriminálu. Pod obrázkem, na němž rozjuchaný vepřík tančí na pasece, bylo napsáno: „Mám to! Rozvedu se!“ Na posledním obrázku pak sova říká: „Konečně na to ten blbec přišel!“
Když už mi k realizaci nestačily „Vjesolyje kartínky“, začala jsem kreslit a psát komiksy vlastní. Někdy byly mírně sexuální – např. o Machi, která zatouží po Sagvanu Tofim, protože má také velký nos, jede za ním do Prahy, kde mu vnucuje bankovku se slovy: „Tohohle Smetanu dostaneš, když mi uděláš dítě!“, což zároveň znamená „když se mnou budeš mít pohlavní styk“. Tento komiks byl učitelkou zachycen a dostala jsem za něj třídní důtku. Někdy byly mé komiksy násilné, jako „Hostina“, v němž se žáci sedmých a osmých tříd vzbouří, pozabíjejí učitelský sbor plus slabší spolužáky a uvaří si z nich chutné pokrmy. Na jednom obrázku byla zachycena naše ruštinářka Nováková, v obklíčení ozbrojených žáků, kterak zoufale kničí: „Pačemú vy menjá… ja učitělnica růskovo jazyká!“, načež jeden ze vzbouřenců přiloží k jejímu hrdlu kapesní nožík a lakonicky pronese: „Dobře, bude boršč.“ Za tento komiks, který třídní učitelka objevila u spolužáka Pulce, jsem dostala již důtku ředitelskou.
Oč jednodušší to má dnešní mládež, která si svou agresivitu vůči pedagogům může vybíjet hraním násilných počítačových her! I jedinci s průměrnou fantazií nedá příliš práce představit si na monitoru místo mimozemského vetřelce s plazmovou puškou dějepisáře se svinutou mapou prehistorického osídlení Evropy.
Pokud jde o chlapecký přístup k plození v tomto životním období, mám o něm pouze kusé informace. Vzpomínám si pouze na dvě povedené historky, související se znásilněním a následným těhotenstvím, v nichž figurují hoši.
První vznikla vlastně nedorozuměním a neinformovaností. Třídní vtipálek Petr Kaczor si z jakéhosi nejasného důvodu vybral za terč svého osobitého humoru spolužačku Marušku Míchalovou, zakřiknuté nenápadné děvče, o níž s odstupem času mohu říct pouze to, že se jí strašně potily ruce. Počal rozpřádat vleklé rozpravy o tom, že se Maruška jenom tak tváří, jako by nic, ale ve skutečnosti je to hlava blíže nespecifikovaného státu, která má své služebnictvo, armádu a tak vůbec. Tyto báchorky měly ve třídě poměrně slušnou popularitu a sdružovaly se i skupinky, které chtěly s Maruščiným impériem bojovat. Ondra Kalivoda takto jednou vyběhl na chodbu a vykřikl:
„Znásilním Mařce všechny vojáky!“
Ředitel školy, který právě procházel kolem, pouze zakroutil nechápavě hlavou, ale nebyl tak hloupý, aby z toho vyvozoval jakékoli důsledky. Zřejmě chápal, že Ondra Kalivoda ani v nejmenším netuší, co to znamená „znásilnit“ a pravděpodobně si pod tímto pojmem představuje pobití a zmasakrování onoho imaginárního vojska. Ti, kteří byli přímými svědky této epizody, se pak Ondrovi vysmáli a myslím, že se našel i dobrák, který mu osvětlil, jak to vlastně s tím znásilněním je.
Druhá se také přímo týká Petra Kaczora a jde spíše o vtipný postřeh. Na naší škole působila učitelka Pasecká, která vyučovala český jazyk nebo něco podobného (nevím to jistě, nás neučila, pouze několikrát suplovala). Byla to asi čtyřicetiletá obrýlená paní, na níž bylo nápadné jen to, že v poměru k tělu měla objemnější nafouklý břich. Petr Kaczor o jednou prohlásil, že je ve třicátém druhém měsíci, což vzbudilo všeobecný smích.
Tyto drobné střípky dokládají, že i hoši měli jistě své povědomí o plodivém aktu, ale mám za to, že tyto znalosti neprožívali tak těžce jako my dívky. O to více se zajímali o tělesný vývin spolužaček a neustále zírali na hrudníky těch nejvyvinutějších, případně se je snažili za závěsem osahávat. Málokterá se ovšem osahávat nechala. V těchto akcích vynikali zejména žáci Hladík, kterého k nám přeřadili z „áčka“, protože zde šikanoval slabší chlapce menšího vzrůstu, jenž se v naší třídě nevyskytovali v tak hojné míře, a Pulec, který k nám propadl asi v sedmém ročníku. Bohužel měli jen málo obětí pro své nízké pudy a jedinou, kterou bylo občas slyšet pištět zpoza závěsu byla přespolňačka Šedivá.
Zatímco hoši se po objektech pubertální vášně rozhlíželi v akčním rádiu třídy a tří tříd dalších (A, C a D), dívky byly nepoměrně náročnější. Někdy v šesté nebo sedmé třídě propuklo obecné dívčí bláznění po mládencích z hokejové třídy vedlejší školy. (Na sídlišti totiž byly školy dvě, umístěné těsně vedle sebe. Ta naše, 6. ZŠ, byla „bílá“ a druhá, 5. ZŠ „červená“ podle barvy omítky. Žáci obou škol se navzájem nestýkali a dokonce na sebe mírně nevražili. Ve chvíli, kdy začalo davové šílenství po hokejistech samozřejmě dívky ze „šestky“ počaly silně nenávidět dívky z „pětky“, protože k nim měly nesrovnatelně blíž.) Oproti dnešním mladým děvčatům jsme ale byly ve výhodě – hokejová třída měla víc žáků, než je členů skupiny Lunetic.
Nevím už přesně, kdo s adorováním hokejistů začal. Nejspíš spolužačka Jana Mitošinková, které padl do oka jistý Fejfar. Bohužel stejný Fejfar se líbil i Šárce. Lenka Mašková obdivovala jakéhosi Pasytříka a Krupi zase našla zalíbení v Karlu Havlíčkovi (nikoli Borovském, ten nebyl sportovec a do mrtvých veličin se puberťačky většinou nezamilovávají) a postupem času už měla své sportovní idoly většina zdravého jádra třídy. Dlouho jsem této mánii odolávala, až jednou mne kamarádky vyvlekly sledovat trénink hokejistů na školním hřišti – obě školy měly totiž k dispozici jen jedno hřiště, o které se střídaly. Odjakživa špatně vidím na dálku, takže jsem z pobíhajících a tělo trýznících hochů viděla pramálo. Spolužačky mne ale stále otravovaly dotazy „Tak kterej se ti líbí?“, a tak jsem nakonec ukázala na snědého černovlasého mládence – později jsem zjistila, že se jmenuje Beneš – a necelý rok, plus mínus, jsem jej „milovala“, aniž bych ho kdy viděla zblízka. Dnes je zmíněný hoch, nyní již mladý muž, manželem mé spolužačky, která paradoxně v časech hokejistické horečky milovala někoho úplně jiného.
Abychom měly své idoly stále na očích, bylo nutno sehnat si jejich fotografie. Pochopitelně nebylo možné je přímo oslovit a požádat, aby nám věnovali svou podobenku. Poslali by nás do háje, nemluvě o tom, že téměř žádná z nás neměla tolik odvahy a štěstí, aby s vyvoleným sportsmanem mluvila z očí do očí. Neklame-li mne paměť, pouze Krupi se ocitla v bezprostředním kontaktu s Karlem Havlíčkem, který po ní jednou za barákem házel hlínu. Na chodbě „červené školy“ visely ovšem skupinové fotografie mladistvých přeborníků, a to si žádalo akci. Začaly jsme tedy navštěvovat večerní cvičení na této škole a pod lstivou záminkou zájmu o hopsání při muzice jsme se plížily chodbami a hledaly obrázek, abychom jej nepozorovaně uzmuly. Byla to náročná operace, ale nakonec jsme uspěly a za pomoci špejliček, drátku a podobného náčiní vydolovaly zpoza plexisklového deklu fotografii o rozměrech standardní pohlednice. Dovedete si jistě představit, jak maličké byly hlavičky hokejistů, když se jich na obrázku tísnilo přes dvacet a navíc byli zachyceni v plné zbroji a poměrně zdálky. Dotyčnou fotku jsme si pak s děvčaty rozstřihaly na kousíčky cirka 8 x 10 milimetrů a tento miniaturní obrázeček pečlivě vložily do pouzdra na stravenky a oblepily srdíčky. Pravda, zbylo nám torzo, na kterém bylo ještě dost mikroskopických hlaviček, ale o tyto mládence nikdo nestál a vracet takto znehodnocenou fotografii zpět by bylo přinejmenším nevhodné, takže jsme její pozůstatek spálily na záchodě.
Lenka Mašková šla ve své lásce ještě o kousek dál. Zúčastnila se jednou jakýchsi atletických závodů, nejsem si zcela jista, zda se přihlásila dobrovolně, protože tam měl být Pastyřík, nebo byla vybrána jako nejlepší, a po návratu ze stadionu hořce lkala, protože jejího miláčka Pastyříka tam obluzovala nějaká Gillarová z „červený školy“ a on její zájem opětoval, neboť po ní v pauzách mezi závoděním cvrnkal kamínky. (Nelze se proto divit, že na závodech Lenka nic nevyhrála, když prožívala takové citové trauma!) Při jednom večerním cvičení na „červené škole“ mne požádala, abychom se společně vypravily do učebny, kterou Pastyřík navštěvuje, a prošmejdily koše na odpadky a plátěné sáčky na lavicích, kam se ukládaly pomůcky na kreslení, kde doufala nalézt nějaké corpus delicti. Skutečně jsme našly útržek pijáku, na němž bylo napsáno „Pasta je vůl“. Nevěřili byste, kolik radosti může tato veskrze nepříznivá informace přinést zamilované čtrnáctce!
Každému z vás je asi jasné, že tyto dětské lásky ani v jediném případě neskončily happyendem. Pravda, Pastyřík si po čase skutečně vzal Gillarovou a zplodil s ní potomka, ale pak se namočil do ošklivého maléru, kdy v dětském kočárku převezl přes bránu kasáren nějaké zbraně a zavřeli ho do basy. Manželství skončilo, jak už to tak bývá, u rozvodového soudu.
Nejpovedenější platonickou lásku však prožila bezesporu Šárka. Už v útlém věku – mohlo jí být tak jedenáct – se zakoukala do žáka vyššího ročníku Hlavsy a snad jí dokonce jednou nesl ze školy tašku. Hlavsa pak školu dokončil a nastoupil na vojenské učiliště Jana Žižky z Trocnova, čímž se jeho podobenka rázem ocitla na nástěnce cti. Kupodivu nebyla odcizena a zůstala tam viset až do doby, kdy Hlavsa z učiliště dezertoval, nechal si narůst dlouhé vlasy a stal se chuligánem, který poslouchá heavy metal. Hlavsa bydlel kousek od domu, v němž bydlela nejen Šárka, ale i moje babička. Zažila si s ním nejednu veselou přihodu. (Babička, ne Šárka – ta na lásku k Hlavsovi rezignovala ještě dříve, než se stal asociálním živlem.) Hlavsovi bydleli v prvním patře a scházívalo se u nich více chuligánů, než bývá v kraji zvykem, tudíž u nich bylo dosti hlučno. Vlasáči byli vyloženi v okně jako prostitutky před domy v uličkách červených luceren, poslouchali nahlas IRON MAIDEN a SLAYER, kouřili, pili a dávivě se smáli. Babička byla vždycky zvídavá, a tak zvedla hlavu k oknu, aby se podívala, cože se to tam děje. Nezdvořilí chuligáni na ni ovšem houkli: „Co čumíš, ty stará rašple?“ což se jí pochopitelně velmi dotklo a o dění u Hlavsů se už nadále nezajímala.
Dlouho jsem pak Šárce ironicky naznačovala, jak podivný má vkus, když si coby objekt mladistvé touhy zvolila hocha, z něhož se vyklubal takový odporný otrhaný a mastný somrák. Počkat... ví vůbec dnešní mladá generace, co to byl somrák?

Názory čtenářů

03.02.2004 00:25

Wopi

džíniální - jako obvykle :)

03.02.2004 00:56

Humble

Myslím, že to opravdu mohla být Družba, pravděpodobně bych doma ještě vyhrabal nějaké ukázkové číslo. Ve starším věku jsme pak odebírali "Putěšestvije po stranoveděniju sovětskovo sojuza" (nebo tak nějak). A ještě byl nějaký "Ogoňok", ale ten jsme asi neodebírali. Výběr časopisů byl, jak se zdá, už tehdy značný. :o)*

03.02.2004 01:00

Cekanka_ucekana

Normálně jsem v šestce vyhrála soutěž o miss třídy, soutěžilo se v kategoriích: Obličej, chytrost, postava, prsa :-))))) Myslim, že jsem vyhrála o prsa :-)))))

Somrák byl opak veksláka, somráci a veksláci byli dva úplně nepřátelský tábory. Somráci chodili na zábavy, jezdili vlakem, nebo stopem, měli odrbaný džíny a džísky a pili čůčo. Veksláci jezdili taxíkama na diskotéky, měli mrkváče a bílý froté ponožky :-)

03.02.2004 01:09

pavson

Super. Ty komiksy bych chtěl vidět.
*

03.02.2004 09:28