Do místnosti se otevřeným oknem vtíral nikým nezvaný, velmi nepříjemný dým. Mračna lidských mravenců pochodujících pod a po masivních zdech, obepínajících jako ocelový pás cudnosti desetitisícové sídliště svobodných občanů, posledních obránců bašty padlého vzdorokrále Jindřicha Sličného Moudrého, čarodějského a univerzitního města *Zlatá Brána*, vyháněli poslední zbytky klidu a míru jedné z velice vzácných chvilek odpoledního sezení u čaje a kávy o páté hodině. „Honzo“, zdroj nevýrazného poněkud chraplavého a desetiletími zkoušeného hlasu, trošičku poznamenaného těla, kdysi snad zdatného horala, teď vetchého čaroděje v dalmatice nižšího učitele řádu Zlatobranských mágů, se zapotácel v pohodlném, zlatem zdobeném polstrovaném křesle, „zavři to okno, já nesnáším průvan a kouř, a pak… ti vojáci moc křičí a to ještě ani neumírají“,usnul. „Pane“. Čaroděj sebou škubnul a probudil se. „Co je Honzo“. „Váš experiment Pane. Ten sledovaný objekt byl raněn na hradbách, ale jen lehce, teď je na pokraji smrti - dostal drogu a je připravený… „Dost, zvedni mně a pomoz mi k mému novému tělu, ehm“… čaroděj se zamyslel …„podej mi tu skvělou knihu… …no …to, tu…“ … „tuhle“, „ano, tu“. Sluha podal starci staletími prošlou, lidskou kůží potaženou drahocennost… „ tak kvůli tomu umřelo už tolik lidí?!“… mág se usmál… „a teď za všechny ty mrtvé znovu omládne jeden starý čaroděj. Honzo je třeba začít okamžitě, začínám mít z toho vzrušení srdeční arytmii“ …pak následoval úšklebek nad povedeným vtipem. Čaroděj podepíraný sluhou zdolával točité schodiště do podzemních prostor své věže. Po mnoha bolestivých krocích, zastávkách a léčebných injekcích se dostal do své, už jedenáct let nepoužívané, ale Jenem udržované laboratoře. Tam na kamenném stolci leželo potem zapáchající, slabě dýchající tělo vojáka, desátníka, který byl raněn při obraně První Západní brány Barona Huberta z Mračné Hory. „Pane, ten muž je připraven, vítejte v novém životě“ Čaroděj rozkázal sluhovi aby jej přestal podepírat, otevřel mu knihu, a pak začal číst. Četl dlouho, velmi dlouho, únavně nudný cizojazyčný text, četl v transu, nevnímal svět, nevnímal bolest - jen slova, smysl nedávající slova, dlouho… …Hans, kterého mág použil coby knižní stojan, byl po hodinách držení těžkého lexikonu na pokraji zhroucení, dusil se, omdléval, jeho ruce povolovaly, ale byl věrným sluhou, věděl ,že teď je poslední šance na záchranu pána, věděl že muší vydržet a vydržel, nevěděl že jeho věrnost mu bude osudná… V laboratoři, kde doposud bylo slyšet jen chraplavý čarodějův hlas, když už rituál spěl ke konci, nějaké ďábelské hlasy počaly zpívat píseň, jež se ve zlomcích okamžiků měnila na nesnesitelný, lebku drtící pískot. Honzův mozek se bouřil, vřel, tak moc se mu nelíbil ten kravál, až na konec kapituloval a jal se hledal klidnější místo pobytu - protekl ušními boltci, rozlil se na podlaze, zjistil že si moc nepomohl a umřel. Hluk ustal. Sluhovo tělo padlo na mramorovou dlažbu. Mrtvý desátník vstal z kamenného operačního stolu. „Hansi víno, Honzo !!!… … to je ale nepříjemné“, prohlédl si svinčík kterému před vteřinou řekl Honzo, sám si nalil víno, oblékl si svoje šaty, prohlédl se v zrcadle, prozkoušel část tělesných funkcí… „nebohý sluho, když jsem ti říkal že násilí plodí jenom násilí a že obyčejný smrtelník by si neměl hrát s vitální magií, nebral jsi mě vážně, a já tě měl rád jako svého syna, hold byl jsi zlý a zaplatil jsi.“ Usmál se, protáhl atletické tělo bývalého desátníka … „ No Mágu“, pochvaloval si, „na sto devět let… nevypadáš …takhle mi bylo naposledy, když jsem přišel o panictví“. Dopil pohár, překročil dvě mrtvá těla, vrátil se po točitém schodišti do hlavního sálu, otevřel pokladničku … „jak dlouho, jak dlouho mně už nepotěšila žádná kurvička, to musíme napravit … “ …První kroky nižšího učitele z řádu Zlatobranských mágů, vedly po mnohaleté indispozici do chrámu svatých žen, utěšitelek, ctnostných panen Paní Rozkoše, prozkoušet odolnost a vytrvalost osmnáctiletého těla na poli cti a slávy. |