| Dílo #46310 |
|---|
| Autor: | O.o OkO |
| Datum publikace: | 18.01.2008 00:00 |
| Počet návštěv: | 577 |
| Počet názorů: | 5 |
| Hodnocení: | 2 1 |
| Prolog |
|---|
| Né všechno musí překvapit příjemně.. |
|
| Tea V - Překvapení |
Naprosto vyčerpaná opět příjdu domů. Nebaví mně dojíždět domů kolem šesté. Byla jsem zvyklá na lehárko, v půl druhé doma, potom pochůzky s holkama. Teď nemám na nic takového ani nejmenší pomyšlení.
Se značnými problémy přinutím své končetiny, aby mě donesly až k posteli.
Vprostřed cesty do postele mně však zastaví máma. Úplně zpocená a působící dosti vyděšeně. “Mami, stalo se něco?” zeptám se, již taky značně zděšená výrazem v mámině obličeji.
“Já... Musím s tebou a Tinou mluvit. Pojď do obýváku.” popadne mně za rukáv a táhne mně za něho až do obýváku. Doslova mně povalí do křesla. Vyvalím na ni kukadla a čekám, co z ní asi vypadne.
Tina už taky napjatě sedí v křesle. Obě užasle zíráme na mámu. Je úplně zelená a vypadá to, jakoby se měla každou chvílí pozvracet.
“Holky. Tak dobře, sfouknu to rychle,” řekla, když viděla naše dva vyděšené obličejíky. “Dneska jsem se dověděla, že... že budete mít sourozence. Jsem ve třetím měsíci.”
Málem jsem spadla z křesla. “Co...cože?” vykoktala jsem, přičemž jsem nevěděla, jestli mám brečet vzteky, nebo radostí.
Tina sice vypadala překvapeně, ale tvářila se jako dospělá “velká sestra” a “ledová královna” zároveň. Nevyjekla nic, tak jako já, jen se tak nepřítomně dívala.
“A už se ví, co to bude?” zeptala jsem se po chvíli.
Máma řekla, že ještě ne. Já osobně bych chtěla bráchu, už je nás těch holek na Ivana v baráku moc. Pro mě je volba jasná. Bráška, třeba Patrik, nebo nějaké takové jméno, které by bylo alespoň minimálně originální.
Máma mě fakt zarazila. Ani ve snu by mě nenapadlo, že by mohla být těhotná. To je naprosto nepředstavitelný – měla bych mít dalšího sourozence? Cože, cože, cože? Ne, že bych nechtěla, ale příjde mi to prostě divný.
Jen co jsem překonala počáteční překvapení, vstala jsem a zavřela se do pokoje. Chvíli jsem jen tak seděla na posteli a nepřítomně hleděla do blba, potom jsem se přesunula ke stolu a kreslila si různé nesmyslné náčrtky. Povětšinou samé depresivní symboly a kresby, mezi kterými sem tam prosvitnul nějaký ten usměvavý smajlík.
Mohla jsem takhle sedět, kreslit a naprosto nevnímat okolí, dobrou půlhodinku. Pak mi zazvonil telefon...
Chvíli poslouchám ten drnčivý zvuk telefonu a pak mi dojde, že bych čistě teoreticky mohla zmáčknout tlačítko “přijmout”.
“Ano?” řeknu nepřítomně.
Jak nepopsatelně velké a radostné je mé překvapení, když v telefonu poznám známý hlas bývalé spolužačky a svého času nejlepší kamarádky Haničky. “Teuš, hojec, nejdeš ven?” zeptala se rovnou, bez okolků, bez jakýchkoliv dotazů na moji náladu nebo podobných 'hovadin'. Neměla jsem důvod odmítnout a tak jsem přitakala.
Dohodly jsme se, že se sejdem v lesíku za bytovkama, během deseti patnácti minut.
“Mami, jdu ven s Hankou,” oznámím samozřejmě, když už se oblíkám do bundy. Příběhně za mnou Pavlínka a dozvím se, že mám přijít brzo. Dám jí pusinku na čelíčko a uklidním ji, že se nezdržím. Máma taky nic nenamítá a tak se za mnou vzápětí velmi hlasitě zabouchávají dveře.
Jen co Hanku spatřím, běžím jí vstříc. “Haníííí! Myšáku!” volám, když zahlédnu její oranžovou bundu, jak se mihne mezi stromy.
Zpoza stromu vykoukne rozježená přírodně blonďatá kštice a tak není pochyb. Je to ona.
Okamžitě ke mně běží a div že se tam na místě nezačneme líbat. Měly jsme se vždycky hrozně rády, ale do dneška jsme se tak měsíc neviděly, takže je to shledání skoro jako po sto letech.
“Teo, ty Bobe jeden!” zavřískala Hanka.
Obě jsme propukly v hlasitý smích. Prošla kolem nás taková paní středního věku a asi si pomyslela něco o mládeži a užívání drog, protože se na nás dívala tak...zvláštně.
“Jak se proboha máš? Co děláš, co škola, co kluci?” byla jsem podrobena palbě otázek, když ustála bouře smíchu.
Dala jsem se do vyprávění všeho od A (Almara) přes L (Lotty) a V (Viktor) až po Z (prostě Z). Nemohla jsem taky zapomenout na tu nejpodstatnější ze všech podstatných věcí.
“Jo a ještě... asi před hodinou jsem se dozvěděla, že budu mít pátýho sourozence.”
Hanka si mě změří podezřívavým pohledem, doslova od hlavy až k patě. “To mámě a tomu vašemu... jaksejenmenuje... Ivovi...” “IVAN,” opravím ji. “Dobře, tak Ivanovi,... jim jako nestačí tříletá Pavlína?”
Vždycky o Pavlínce mluví a asi i bude mluvit jako o Pavlíně. Hrozně mi to vadí, protože už ze zvyku preferuju oslovení Pavlínka. Až jí bude dvacet a mně bude v té stejné době třicet, pořád pro mě bude Pavlínka – malá roztomilá holčička a nevlastní sestřička.
“Tak to se mě neptej. Já ti můžu říct jenom to, že mně je jeden uřvanej sourozenec až dost, nepotřebuju dalšího.” postěžuju si, přičemž vím, že i kdybych chtěla, tak nijak nemůžu ovlivnit to, kolik ještě budu mít sourozenců.
“A co ty, jak se máš?” pokouším se o změnu tématu, protože nemám náladu řešit svý budoucí starosti navíc.
“Ale jó, znáš to, docela fajn. Nějak tak nic moc novýho. Třída furt stejná, spolužáci furt stejný, kluci vůbec žádný, tak nevim,” vyčerpávajícně (no, ani moc ne) odpověděla Hanka.
Hodnou chvíli jsme jen tak zevlovaly, když nás napadlo něco šílenýho. Připadala jsem si jako dřív, když jsme spolu vymýšlely různé blázniviny. Prostě Hanka vymyslela, že bychom se mohly začít tady válet v trávě.
Vůbec nechápu jak a proč ji to napadlo, nicméně mi to přišlo jako výborná sranda a tak jsem se přidala. Vyběhly jsme nahoru na fotbalový hřiště a našly jsme tam volejbalovej míč. Z povalování se v trávě sešlo, popadly jsme míč a začaly jsme si... ehm... pinkat?
Proč otazník? No asi a zřejmě proto, že naše pinkání je na dosti špatné úrovni. Ani jedna z nás to moc dobře neumí, ale nevadí.
Ve výsledku se to stejně zvrhlo ve válení se po zemi, protože nám míč lítal všude možně a tak jsme pro něj neustále padaly, abychom ho aspoň chytly před tím, než se odkutálí někam do pryč.
Domů jsem se vracela hrozně veselá, zato hrozně umazaná od hlíny a podobných mazlavých hmot nacházejících se na hřištích.
“Co ste proboha dělaly?” vyhrkne na mně naše těhule.
“Klid mami, jen jsme tak trochu hrály volejbal.” Pravda asi nezazněla moc věrohodně, protože šlo naprosto mimo mámu, jak by se člověk mohl takhle zrejdit při volejbale, ale radši byla zticha.
Justina seděla u počítače a chatovala na ICQ. Pavlínka si hrála s barbínkou a mile mě přizvala, jestli si nechci zahrát taky. Nechtěla jsem. Ivan něco zuřivě, jedním prstem, vyťukával do klávesnice svého notebooku a máma se přesunula k plotně, asi se rozhodla něco upéct.
Nenapadlo mě nic smysluplnějšího, než se zašít do pokoje a doufat, že se mi na postel snese spásný anděl a řekne, že mám normální rodinu.
Nestalo se tak.
Do mého pokoje se 'snesla' Justina a pověděla mi, že už můžu klidně na počítač, už prý skončila. Tak to je teda hodná holka.
Poměrně hnusně jsem ji odbyla a řekla jí ať mě nechá na pokoji a v klidu žít. Tina sklopila oči a pronesla nějaký filozofický citát, či co, a vybatolila se ven. To mám ale skvělou sestru!
Únava po celém náročném dni mě pomalu, ale jistě, začala zmáhat a tak jdu zaškemrat o večeři.
“Mamí, můžu dostat něco k večeři?” houknu. Mamka na mě zavolala, jestli si prý ještě nechci počkat na bábovku, že bude za deset patnáct minut.
“Hm, tak jo.”
Mé mozkové závity začaly kmitat na plné obrátky a vymýšlet, jak asi zabiju tu hloupou čtvrthodinu. Na čtení nemám energii. Chatovat nemám s kým. Spát na patnáct minutek vážně nemá cenu. Lehnout si a jen tak odpočívat se taky nevyplatí. A co jiného by mohlo dumajícího člověka probrat, nežli zazvonění mobilního telefonu?
Hovor zahájím svým relativně obvyklým, znuděným “prosím?” a ihned celkem ožiju, když uslyším tátův hlas.
“Jů, ahoj tati! Jak se máš?” zvolala jsem.
“Dobře, dobře. Teuš, přijedeš už tenhle víkend? Já vím, jsme dohodnutý, že jenom jednou za dva tejdny, ale já bych tě chtěl docela vidět, když si tady nebyla minule. Jestli Tina nechce, tak jako jezdit nemusí, ale tebe bych viděl rád, to jo... A myslim, že i Samovi by tvoje návštěva udělala dobře – i když tě nezná.” rozpovídal se můj tatík.
“Jo, jasně, snad by mi to mělo vyjít,” zamyslím se, jestli už nemám něco jiného, “přijedu. Na Samíka se těšim. A co Karol, jak se máte?”
Táta se začne nějak nenápadně vykrucovat, že dobře. V tom do mých dvěří vtrhne Justina. “Teo! Volá táta? Dej ho sem!” a doslova mi vyrve mobil z ruky. Chvíli na ni zírám s otevřenou pusou, pak se proberu, ale nad jakoukoliv akcí mávnu rukou a dívám se na Tinu, jak telefonuje s tátou. Velmi 'zajímavý' a 'neznámý', 'neokoukaný' pohled.
Ještě než se Tina stačila vykecat (no, musela přeci nutně probrat svou novou jedničku z matemaiky), trouba zapískala, že už je hotová bábovka. “Teo! Pojď na to jídlo!” slyším vzápětí hlas mamky.
Opáčím, že už letím a posunky naznačím Justině, ať potom ten mobil položí na stůl.
V jídelně se s velkou chutí zakousnu do bábovky. Sním jí možná až nezdravě příliš, ale když ona je táááák strašně dobrá. V jednom se máma nezapře: péct a vařit umí naprosto bezkonkurenčně.
“Dík mami, bylo to moc dobrý.” řeknu, ještě s plnou pusou posledního sousta.
Zašiju se do koupelny a meju se. K mému překvapení jsem v devět hodin naprosto připravená zalézt do pelechu. Rozloučím se s rodinou a zalehnu.
Ani nevím jak, ale usnu, jako když mě do vody hodí.
|
|
| Názory čtenářů |
18.01.2008 00:29
 Mori
|
s povděkem kvituju, že se ti tam dostalo alespoň jedno normální křestní jméno (jestli teda Hanka není třeba zkratka od nějaké cizokrajné vyfikundace) |
18.01.2008 06:34
 O.o OkO
|
Všechna ta jména jsou normální.... |
18.01.2008 10:49
 Pomerančová
|
na jménech nic zvláštního nevidím, například dcera mého šéfa se jmenuje Tea...
zas mě torchu rušilo to střídání minulého a přítomného času, ale jinak dobrý, vyprávět umíš. |
18.01.2008 15:37
Albireo |
|
18.01.2008 15:46
O.o OkO
|
Joo je to pravda... Já nepoužila žádný jméno, od kterýho bych někoho neznala... Takže asi tak |
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|