| Dílo #46308 |
|---|
| Autor: | O.o OkO |
| Datum publikace: | 16.01.2008 00:00 |
| Počet návštěv: | 617 |
| Počet názorů: | 2 |
| Hodnocení: | 3 |
| Prolog |
|---|
| Další pokračování, tentokrát o tom, co se dělo po seznamovacím kursu... |
|
| Tea IV - Zpět doma a ve škole |
Když náš autobus zakotvil na tom místě, kde před týdnem odkotvil, třicet dychtivých rodičů, případně prarodičů nebo starších sourozenců, již dychtivě čekalo na své drahé ratolesti. Včetně Ivana.
Máma ho chudáka posadila do auta okamžitě po mém telefonátu, takže na mně před školou ještě musel čekat. Máti prostě opět předvedla svůj plánovací talent-netalent. Spíše tu druhou variantu.
Rozloučila jsem se s Lotty a přivítala se se svými cestovními taškami, které jsem neviděla již dobré tři hodiny a po kterých se mi nesnesitelně stýskalo.
Naposledy jsem se ohlédla po Viktorovi a Kamile a pak hup. Hupky dupky zpátky do kruté reality všedního života.
Hned ve dveřích stála Pavlínka. Asi si půjčila máminu rtěnku, protože ji měla rozmazanou po půlce obličejíku. Bude z ní asi nějaká parádnice. Ne že bych to chtěla. Máma ji k tomu ale vede. To je samá bárbínka, samá pusinka, samý lesčík na rtíky a podobné, pro tříleté děvčátko naprosto nepotřebné, hovadinky.
“Ahoj Teí, sluší mi to?” zeptala se a pohlédla mi svýma čokoládově hnědýma očima (po Ivanovi) do očí.
“Moc.” zalhala jsem dovedně.
Ale to už se z kuchyně vyvalila máma. Svojí usmolenou pusou (očividně zase něco pekla) mi dala pusu na tvář a začala mít plno hloupejch řečí. Například: “Ale zlatíčko, ty jsi nám nějak pohubla, dávali ti tam vůbec najíst?” anebo “A co Lotty, jak se má?” a nakonec mně naprosto dorazila “A co kluci, jaký tam máte kluky, nějakej výběr?”
Na malý okamžik jsem uvažovala, jestli jí mám vyprávět o Viktorovi, pak mi ale došlo, že asi nepůjde o nejlepší nápad, protože by se mně na něho pak vyptávala dennodenně. Radši jsem zalhala, že ve třídě žádnej zajímavej kluk není a zašila jsem se do pokoje, abych našla trochu klidu.
Bohužel jsem ho nenašla. Asi se někam schoval, potvůrka. Na mojí posteli totiž ležela rozvalená Justina a něco si četla. Poměrně na zabití. Co ona má co dělat v mém pokoji, když má svůj?
Vyděšeně na mně koukla. Chvíli těkala pohledem z knížky na mně a pak rychle vyskočila a pozdravila mně. Na můj vkus byla nezvykle veselá.
“Čus ségra,” odhodila Justina knihu a vyběhla ke mně. Objala mně, což se za poslední rok stalo jednou, maximálně tak dvakrát, takže to bylo poměrně překvapující. “Tak jak bylo?”
“Nechtěla bys vyšumět? Nemám na tebe ani trochu náladu, Tino.” zabrblala jsem vztekle a Justina se svěšenou hlavou vypochodovala. Že by mrška klídek vylezl ze skrýše?
Nikolvek.
Do dveří se nacpala Pavlínka a chtěla si hrát. V duchu jsem sprostě zaklela.
“Pavlínko, zlatíčko, musím si vybalit. Běž si hrát s Tinkou, prosím.” zaškemrala jsem. Naštěstí jsem ji dlouho nemusela přemlouvat a svolila, že poprosí Tinu, aby ji nalíčila. Snad jí to bude slušet víc než mámina rtěnka.
Konečně jsem si mohla vydechnout. Lehla jsem na postel a rekapitulovala jsem si zase celou naši třídu.
Jak jsem tak přemýšlela, došlo mi, že jsem se Justiny úplně zapomněla zeptat jak bylo u táty.
“Tinooooooooo!” houknu. Vzápětí mi dojde, že přes zavřené dveře toho Justina asi moc neuslyší a tak se neochotně zvednu z postele. Vezmu za kliku a hle, dveře se otevřely.
Ještě jednou zopakuju předchozí volání.
Jako ve snách ke mně nakluše Tina. “Už na mně máš náladu?” zašveholí, ale ne uraženě, nýbrž spíš radostně až ironicky.
Zavřu dveře a sednu si na postel. Justina to po mně bezmyšlenkovitě zopakuje. “Tak jak bylo u taťky?” zeptám se.
“Výtečně! Malej Samík je fakt roztomilej. Jen taťka byl furt takovej rozladěnej, žes' tam nebyla. Ten další víkend už fakt musíš jet, to je podmínka!” rozřehtala se.
Vždycky když se Tina směje, je mi taky do smíchu. Ona má takový zvláštní úsměv, kterej je hrozivě legrační. Tudíž se začnu smát taky.
Jak se tak obě smějeme, do dveří vkročí máma. Tentokrát není usmolená od žádného těsta, ani jiného pokrmu, je nalíčená a připravená jít někam ven. Za chvíli mi dojde s kým jde, protože za mámou vykoukne Petrona.
“No čááááu holkýýý!” roztlemí se. Mně a Justině naopak zmrzne úsměv na rtech.
“Ehm... Ahoj.” řekneme tak něják naráz. Obě dvě přemýšlíme nad tím, jak se dostat z jejich dosahu. Naštěstí to za nás vyřeší máma, když nám oznámí, že jde s Petrunou někam na kafe.
Když se za nimi zaprásknou domovní dveře, div že nevyskočím radostí. Máminy kamarádky jsou povětšinou nelidští netvoři, mutanti a mimozemšťani, kteří se snaží zamořit svět svou nepříjemnou přítomností. Na Petronu tohle sedí ze všeho nejvíc.
Justina z niřeho nic řekla, že musí okamžitě a naléhavě odejít (dobře, nebylo to jen tak najednou, ale potom, co jí zazvonil mobil) a nechala mně o samotě. Z vedlejších pokojů ke mně jen doléhala pomalá nikamnevedoucí diskuse Pavlínky a Ivana o barbínkách, jinak mně nerušilo vůbec nic. A nejen z toho důvodu jsem na posteli usnula.
Víkend se vlekl jako cesta do školy. Prostě jsem měla pocit, že trval celou věčnost. Nejenže jsem se nemohla dočkat, až zase uvidím Lotty, ale taky jsem už chtěla vypadnout z dohledu mámy. Neustále se ze mně snažila vytáhnout další a další informace o seznamováku, já jsem jí však vytrvale vzdorovala. Víkend jsem prožila bez nálady v neustálém těšení se na všední dny – prostě malej blázen.
Ráno v šest jsem nasedla na autobus a štrádovala si to do školy. Ne, že bych tam jela tak dlouho, ale už jsem se těšila, až vypadnu. V sedm už jsesm stepovala před školou.
Školník se naštěstí smiloval a pustil mně dovnitř. Postupně jsem si svlíkla mikinu, přezula se a šla do třídy. Celá škola byla ještě úplně prázdná a tak to byl docela nepříjemný pocit, jen tak tam bloumat.
Teď, už na potřetí, jsem s nalézáním třídy neměla nejmenšího problému a tak jsem tam byla hned. Sedla jsem si do lavice a zírala kamsi do blba. Toho blba představovala naše tabule.
Okolo půl osmé přišla Lotty. Očíčka jí jen hrála všemi barvami a působila docela radostně. Zřejmě prožila, narozdíl ode mně, báječný víkend.
“Čauky Lotty,” pozdravím ji. Hodnou chvíli to vypadá, že asi ani nepostřehne moji přítomnost, ale pak se vzpamatuje. “Čauec Teo.” Hodí bágl na židli a míří ven, k našemu parapetu. Následuju ji.
Chvíli probíráme celý víkend a tak se dozvídám spoustu věcí o tom, jak Lyduna tohle a Lyduna támhleto, ale žádnou radostnou informaci jsem v jejím výčtu nenašla. Nechápu, proč tedy ta dobrá nálada.
Postupně se do třídy nahrnul i ten zbytek naší bandy a zvonek oznámil i mně a Lotty, že bychom se měly přesunout do třídy.
Dneska poprvé jsme měly jet podle normálního rozvrhu, všichni jsme byli zvědaví. První hodinu byla matika. Pondělí první hodina. Prostě něco neuvěřitelně otravného.
Do třídy vešla celkem sympatická paní, taková čtyřicátnice, možná už na sklonku čtyřicítky. Vypadala trošku jako veverka (když jsem tento svůj postřeh prozradila Lotty, tak se začala hrozně smát. Ta učitelka se na ní tak podívala a radši to nekomentovala...).
Veverka působila celkově hrozně legračně. Nedokázala jsem si vůbec představit, jak by mě někdo takový mohl naučit nějaké znalosti matematiky. Myšlenkami na toto téma jsem se zabývala celých pětačtyřicet minut a pak zazvonilo. Naštěstí. Veverka odkráčela a já se připojila k Lottyině chůzi na chodbu, k parapetu.
“Ty, Lotty, co řikáš na to, jak už teďka Kamila chodí po škole za ruce s Mirkem? Nepříde ti to trochu hnusný vůči Viktorovi?” nadhodila jsem téma.
Lotty zčervenala, až vypadala jako blonďatý rajče. “Ehm...hmm.. Co já vim. Ať si dělá co chce, ne? Je to její věc.”
Téma očividně nebylo nadhozené zrovna šťastně, protože Lottyina výřečnost k této problematice skončila u téhle věty.
Protože mě nic nenapadalo, koukala jsem se na lidi, co chodili po chodbě. Moji pozornost ale stejně vždycky nejvíc zaujali Kamila s Mirkem, ruku v ruce bezstarostně se procházející po škole. A hned za nimi kráčející Viktor, který se překvapivě taky usmíval. Sakriš, tady něco nehraje!
|
|
| Názory čtenářů |
16.01.2008 09:49
 Pomerančová
|
dávej si pozor na překlepy, je to škoda je tam mít.
a možná není nejšťastnější střídání minulého času přítomným a pak zas minulým když se děj odvíjí v čase za sebou, nevím |
16.01.2008 12:44
 mongolský_vlk
|
dlouho už se mi nedostala do ruky literatura tohohle ražení, příjemný návrat do mladších let....:) |
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|