Léto bylo v plném proudu, a tak jsem se přihlásil jako dobrovolný řidič kombajnu. Díky chaosu, který panoval při sklizni, si nikdo nevzpomněl na to, co jsem způsobil minule za rozruch při orání pole traktorem. Netrvalo to tedy dlouho a seděl jsem za volantem. Při pokusu nastartovat mi neunikla ta skutečnost, že nemám klíčky. A protože žádný klíč od mého bytu do startéru nešel, následovalo startování přes drátky. Motor naskočil, já jsem se jeho náhlého zvuku lekl a zároveň jsem si všiml, že sice jedu, ale dozadu.
 Na tom by celkem nebylo nic špatného, kdybych se nenacházel v garáži. Její zadní stěna přestala existovat v poloze stojné a stala se součástí země. A letmý pohled dozadu mi prozradil, že jedu do lesního porostu, jímž jsem záhy za mohutného praskání projel. Mé pokusy o kličkování mezi stromy byly neúspěšné. Také vyhnutí se rybníku nedopadlo dobře a za okamžik jsem si začal připadat jako kapitán ponořující se ponorky.
  Motor naštěstí vysadil, načež se mi podařilo vylézt na střechu a začal jsem hodnotit situaci. Několik koupajících se lidí na mne užasle hledělo a rybáři nadávali. Přitom mi došlo, že to, v čem jsem jel, není kombajn ale traktor.
„Hm, to je síla zvyku,“ vytanulo mi na mysli a rychlými plaveckými tempy jsem doplaval na břeh. A protože z vody vylezlo dost naštvaných lidí, tak jsem rychle uprchl do lesa.
  Po nějaké době jsem se opět ocitl na dvoře družstva. Tentokráte se mi podařilo nasednout do kombajnu a nastartovat ho stejným způsobem jako předtím traktor. K mému štěstí se kombajn rozjel dopředu. Chtěl jsem najet na silnici přímo a ne oklikou po cestě. A tak jsem to vzal přímo přes louku. Jenže po proražení dřevěné ohrady se náhle splašilo stádo krav. Netrvalo to dlouho a krávy se rozprchly všemi směry. Kombajn zdárně jel dále a vjel na silnici. Nějak jsem se nemohl rozhodnout, na kterou stranu silnice pojedu, a tak jsem ji přejel. A vjel jsem s kombajnem na velkou louku.
 Její vysoký porost sváděl k sekání, načež se přední část kombajnu roztočila a já jsem si cestu začal prosekávat. Sice jsem neposekával obilí, ale doufal jsem, že na nějaké pole, kde je obilí, narazím. Avšak na co kombajn narazil, byl kemp. Bohužel se mi nepodařilo zastavit přední sekací část kombajnu a vzápětí nastala sklízen stanů. Pro ty ubytované v kempu to byl určitě velký šok, ale nikoliv první. Splašené krávy pobíhaly všude kolem a pár stanů vzalo díky nim také za své. Mezi jejich troskami záhy běhali i rekreanti a na kombajn s krávami hleděli jako na zjevení.
  Netrvalo to dlouho a přede mnou se objevil mně už známý rybník, ve kterém byl stále potopený traktor. Na jeho březích vznikla panika, načež se několik dek točilo na přední části kombajnu. Jejich majitele to moc nepotěšilo a brzo za mnou směřoval dost velký dav křičících lidí, který se stále zvětšoval.
 Mou pozornost však náhle upoutalo pole, na němž rostlo obilí. Snažil jsem se na něj vjet a několik menších stromů ani sklopené závory na přejezdu kombajn nezastavily. Poté mi však neuniklo, že do pravidelného hučení motoru se ozývá mohutné bzučení. Letmý pohled na skla kabiny kombajnu prozrazoval, že vezu vosí hnízdo. Teď už mi bylo jasné, proč dav lidí, který mě pronásledoval, tak náhle odpadl.
 Nenapadlo mne nic lepšího, než zajet kombajnem do nedalekého tunelu. V něm to pak hučelo a jeho intenzita se ještě zvýšila po příjezdu vlaku. Strojvedoucí zavčas zastavil a brzo jak on tak i cestující prchali do nedaleké řeky. Já jsem zdárně vycouval a projel se šokovanému výpravčímu po peróně.
„To jste nějak sjel z pole, ne!“ vykřikl výpravčí.
„Omyl, pane přednosto stanice. Já na to pole teprve jedu,“ sdělil jsem mu, ale kombajnu náhle ztichl motor a už se mi nepodařilo jej nastartovat. V okolí nádraží vládl dost velký chaos, a když první lidé poštípaní od vos či nakopnutí od krav vběhli na nádraží, hned mi bylo jasné, že asi na to pole nedojedu. Zakrátko jsem prchal před rozhněvaným davem a to přímo k onomu poli, co jsem chtěl posekat.
KONEC