Řinčivé ticho... kdyby to bylo na jiném místě v jiné souvislosti,
napsal bych, že to je trochu laciný efekt.
Ale ten příborník vzápětí - to sedí. Slyším ten tichý hřmot.

Tohle se mi vážně líbí - nejen proto, že je to kultivované,
nejen kvůli tématu, ale taky za to,
že v podstatě obyčejný předvídatelný, pro některé z nás již i nepříjemně osobně známý obraz/děj/příběh/emoce,
to všechno se autorovi podařilo zpracovat...působivě.

V kritikách jsem zde četl námitky, že snad příliš rekvizit, apod.  Jsou tam čtyři, klavír, příborník , noty, okna, ale všechny jsou jen ilustrativní, doprovodné, na žádné z nich není stavěna pointa, naopak se vzájemně dokreslují, básni a čtenáři poskytují prostor pro plynutí, vstřebávání, posilují zvukomalebnost, na počátku expresi - řinčení, příborník, aby pak klid pro vnímání básně byl fyzicky ještě výraznější.

Básen se mi líbí zejména proto, že mi jako čtenáři svou zvukovou a rytmickou splavností  a dostupnou srozumitelností umožňuje dvě věci současně: Vnímat text jako poezii a spontánně asociovat a ne lámat mozkové závity, co chtěl básník říct.

Snad jen název mi přijde poněkud patetický tím, že zbytečně korunuje to, co je zřetelné a poněkud umírněnější by potvrdil  již zmíněné kvality.