Hvězda

Tak jdu a měj se fajn 
 Možná se potkáme a když ne tak budem každý sám 
 Už dveře otvírám 
 Tak ještě naposled se zpátky zpátky podívám 

Michal: Michal stál v hloučku své party. Šlo o zajímavé maníky, jak by sám řekl. Několik z nich mělo v puse cigaretu  a mikina s kapucí byla podmínkou. Z mobilu vyřvával na všechny strany nikoliv hip hop, ale starý dobrý punk. Nerušeně se bavili a někdo se občas snažil i o zpěv. Michal náhle zbystřil, když za protějším rohem spatřil Janu. „Co na ni říkáte?“ nahodil nenápadně. To mu však moc nevyšlo. „Ty ji chceš? Myslel jsem, že jste jen kámoši. Celkem nic moc, ale je to fajn holka.“ Michal málem zčervenal. Ale držel se, musel si přece zachovat dekórum drsňáka. Jana nepatřila k místním krasavicím a do modelky měla hodně daleko. Mu však nešlo o vzhled, ale o její srdce. Čím víc se přibližovala, tím více se Michala zmocňoval divný pocit. Nenápadně si proto dal do pusy Orbitku a zpracovával ji svými zuby. „Jasně, že jsme kámoši, tak nezáviďte.“ odpověděl pro jistotu drsným tónem. Znělo to však docela uměle, jelikož uvnitř byl nervózní jak student u reparátu. Chtěl za ní jít, ale nemohl se odhodlat. Kámoši mu v tuto chvíli byli spíš na obtíž. Příliš drsní a necitliví na zamilovaného klučinu. Jana už byla blízko. Michal v sobě sebral všechny špetky odvahy a sebevědomí a šel k ní. „Čaute zítra“ řekl ledabyle při letmé otočce. Jana už se na něj usmívala. Kousek spolu šli a během chvíle stihli odbýt běžnou komunikaci. Michal byl šťastný, že si povídají,ale chtěl hovořit o něčem úplně jiném. A tak zhluboka nadechl a řekl...

Jana: Jana stála před těžkým rozhodnutím. Kde se vzala, tu se vzala, objevila se zde totiž otázka: „Chceš se mnou chodit?“. Jejím tvůrcem byl mladý gentleman Michal kráčící nyní po jejím boku. Byl to hodný, poněkud uzavřený kluk, který ji vždy pomohl. Pokaždé si s ním měla co říct a považovala jej za dobrého kamaráda. Chodit s někým pro ni však znamenalo dost se obětovat. Měla hodně kamarádů a ráda s nimi trávila svůj volný čas. Ba i ten nevolný. Školu nehrotila a proto nespěchávala domů. Nikdy si nenechala ujít odpoledne strávené procházkami a posezením v parku či v nějaké kavárně. Nějaká láhev nebo několik cigaret jen okořeňovali přátelskou atmosféru. Víkendy věnovávala víře – nejprve návštěvě mládeže a v neděli kostela. Mládeže – společenství mladých věřících lidí, se kterými mohla rozjímat, modlit se i zažít legraci – se nehodlala vzdát. I když se někdy jejich názory různily, měla tyto lidi ráda. A potom tu byly pařby. Zamilovala se do večerů strávených v zakouřeném potemnělém sále s dobrou společností za zvuků r´n ´b či diska. K vlnění na parketu kluka nepotřebovala, kamarádka jí úplně stačila. Jana cítila, že všechny tyto věci jsou velmi individuální a nerada by do nich svého budoucího přítele zatáhla. Ale na druhou stranu někde v sobě toužila po mužském doteku, obejmutí, polibku... Chtěla slyšet pěkná slůvka  a zažít to, o čem se píše v každé druhé knize. Nebyla si však vůbec jistá. Slůvkem ano by vstoupila do hry. Riskovala by vztah s jejími nejbližšími kamarády, na které by neměla tolik času. Zároveň by se jich však nevzdala a to by činilo problémy s přítelem. Přeze všechno si řekla, že bude bojovnice. Před očima měla právě tváře těch nejbližších, když odpovídala na onu otázku.

Proč nepřekročím práh proč nechci vyjít ven
co to bylo náhoda či osud co mě přitáhlo až sem 
 Bylo to dobrý no tak jo tak se to zase povedlo
ta náhoda a osud nějak se nám to dohromady popletlo či co 

Michal: Jana si dala s odpovědí pěkně na čas, to Michal nečekal. Ale vyplatilo se to. Po odpovědi byl nadšený tak, že málem narazil do sloupu před sebou. Už se mu to nedařilo skrývat.  Možná ani nechtěl. Dost dobře nechápal, že zrovna on bude chodit zrovna s Janou. S osobou, která je tak fajn a má ji tak rád. Byla jeho osud, jeho všechno.  Potřeboval být sám  - srovnat si to v hlavě a uklidnit bijící srdce. Rozloučil se s ní radši jen neutrálně, avšak stihl ji pozvat na rande: „Tak zítra v 5 u kašny, oka?“. 

Jana: Jana stihnula jen kývnout, zatímco Michal poskakoval ulicí. Je to blázen, pomyslela si v tu chvíli. Ona zřejmě prožívala nějaký mikrospánek. Nedokázala si uvědomit, že je odteď něčím majetkem. A zrovna Michala. Přišlo jí to vše jako paradox, jako smeť různých věci. Nechápala to stejně jako matematiku. Nebyla si jistá, co cítí. Z Michala čišela radost. Ona však byla pořád mimo. Nějak to nedokázala prožívat. Přesto jí bylo docela dobře, vždyť odpověděla ano a to bývá většinou hezčí odpověď....

Tak mnoho snů a cest pro milióny lidí a milióny hvězd 
chcem najít každý svou svou malou hvězdu kterou máme někde souzenou
a spojit se pak s ní navždycky letět spolu dál
nikdy se nerozdělit zůstat s ní když se už ten zázrak stal 

Michal: Nadešel den D, hodina H, minuta M...Bylo pět hodin a Michal už netrpělivě stepoval u kašny. Vyhlížel svou vyvolenou a toužebně se rozhlížel kolem. Jana pořád nikde. V tu chvíli nepomyslel na zvyklost většiny žen(nechat pána chvíli čekat) a k jeho zamilované náladě se pomalu přidávala i nejistota a nervozita. Jeho mobil už byl úplně ohmataný, když Jana přiběhla. Nesměle se pozdravili a chytli za ruce. Michal nevěděl, o čem má mluvit, ale bylo mu dobře. Moc. Vedl si svou slečnu jako nějakou kořist až k místnímu jezeru. Bavili se spolu jen tak mimochodem, jen aby se neřeklo. Beze slov se shodli, že si sednout na lavičku skrytou ve větvích vrby a listech rákosu.  Vypadalo to tam nádherně. Hotová scéna z romantismu. Jak už to tak bývá, pár nedokázal zůstat u slov.

Jana: Jana cítila přibývající barvu růže na jejich tvářičkách, když ji Michal něžně objal. Cítila se krásně, tohle jí chybělo. Přitulila se k němu, lehla si na rameno a zadívala se na oblohu. Pozvolna se stmívalo a nesměle se vynořovaly první hvězdičky. S nimi padal i ostych. Michal se jí dlouze zadíval do očí, ve kterých viděl souhlas. Dal ji proto krátkou pusu, která byla brzy zaměněna za nádherný polibek. První v jejich vztahu, první toho večera. Jana čekala a podvědomě i chtěla další.

Už vím co ti mám říct až se mě budeš ptát
proč nejdu pryč a nepřekročím práh 

Protože tě mám rád

Michal: Jenže Michal se náhle odtáhl. Jana se na něj nechápavě dívala. Vypadala v té chvíli křehce a smutně. „Jani...“ řekl Michal jemným hlasem. „já...asi nemůžu. Byla blbost, že jsem si s Tebou něco začal. Nebo to, že jsem Tě chtěl...“ Jana se na něj celou dobu jen nevěřícně dívala. Jenže z těch šedomodrých vlčích očí nešlo nic vyčíst. „Jsem složitý člověk a přinesl bych Ti jen starosti. Nezlob se.“ Michal si významně odkašlal, čímž dal najevo, že skončil svůj krátký nepřipravovaný projev.

Jana: Jana si sice vztahem nebyla jistá a šla do něj bez vážnějších emocí, ale tohle nečekala. „Snad to tak bude lepší“ zašeptala v slzách. Bylo to jediné, co na to dokázala říct. Vzlykala do celého okolí, když ho viděla odcházet.

Michal: Michal utíkal podél vody pryč. Také plakal a ne málo. Tímhle si cestu k Janě uzavřel na dobro. Jenže cítil, že to bylo to nejlepší, co mohl udělat. A to vše jen to proto, že ji miloval. Chtěl ji ubránit od celé party, od divné rodiny, od jeho způsobu života plného proher, marihuany a alkoholu. Byla na to příliš citlivá, nevydržela by to...