BUDULÍNKU, DEJ MI HRÁŠKU!

   Tak jdu zase do práce. Ale abych vám pravdu řekla, vůbec se mi nechce. A taky by mě zajímalo, kdo ji tak hloupě pro mě vymyslel. Beztak se tím plete dětem jen hlava. Abyste byli v obraze, tak jsem ta: „Budulínku, dejmi hrášku, povozím tě na ocásku!“ He, takový blábol! Kdo to kdy viděl? A co bych jako s klukem dělala? Mam svejch dětí dost, na co si přibírat ještě další starosti? A to trauma! Jen si představte, že musim jíst hrách! No fuj! A vozit kluka na ocase. Tak nepraktické! Napadá mě, že tuhle pohádku musel psát chlap. (Pro ně je to ouplná hračka vozit na vocásku, ale na chudinky ženský nemyslej, co?) No vážně! Znám to, ženský na to musej jinak. To já bych si kluka posadila na hřbet, on by se mi čapnul kolem krku a už bych uháněla. Ale takhle? Sotva se vleču, abych Budulínka někde nevyklopila. On se taky na prd drží, ale to je logické. Má houby sílu. No, z hrachu mu svaly nenarostou, to dá rozum.

   A to máte vidět! Když Budulínka konečně s vypětím všech sil dotáhnu do nory, tak jsou moje písklata nespokojená. No, bodejť ne. Úplně je chápu. Čekaly něco na zub a já jim „nadělím“ lidské mládě a ke všemu živé. Takže ho alespoň pošťuchují. Kluk kňučí, jako by ho na nože bral, to se ví, doma nikdo do něj nestrkal, neštípal ho, neokusoval mu uši a neškrábal ho. A pak se klukovi jednomu rozmazlenýmu nelíbí, že to tu smrdí. No, já myslím, že by moh´ bejt zvyklej, když pořád jí ten hrách a určitě i fazole.

   No a pak následuje další etapa utrpení. Pak přijde Budulínkova babička s dědečkem. Děsně vržou na housle a řežou do bubínku jak zběsilí. Řeknu vám, to by udolalo i vola, natož lišku. No je to celý na pytel. Nejhorší je, že se vůbec nesnažej o nějakou změnu. Prostě pořád to samý! A ani liščatům se nechce lézt dědovi do pytle. Už moc dobře vědí, co je čeká. To příšerné vrzání dědečka a babičky působí na moje dětičky jak podmíněný reflex. Takže ještě ke všemu musim vyslechnout dohady, kdo půjde první nahoru.

„ Nee, já ne, běž ty. Já jsem šel posledně jako první.“

„Neee, ty běž. Ty už jsi na to zvyklý. A navíc seš starší a starší maj přednost.“

Atd, atd.

    Upřímně, já vůbec babičku s dědou nechápu! Místo aby byli rádi, že jsme jim Budulínka uhlídali, třebas před vlkem, který by Budulínka jistojistně sežral, když kluk blbá taky otevře každýmu, hm, tak místo vděku nám ještě ke všemu nabančej. A že by byli mírní - hm, to se říct nedá. Pěkný jelita máme všichni, takže si pak musíme dát aspoň měsíc pauzu a pak znova vyrazit za Budulínkem. Ale řeknu vám, nikdo z naší rodiny nemá z téhle práce radost. Je to jedna nepříjemnost za druhou. No jen počítejte: hrách, obtížná doprava Budulínka do doupátka, bubínek a housličky – úplně mám z toho husí kůži jen si na to vzpomenu a pak nezasloužený nářez. To je k vzteku, řeknu vám. No, už se s váma musím rozloučit. Už jsem totiž před chaloupkou. Ježišmarjá! To snad neeee, ten kluk z toho hrachu skoro nic nesněd´. To mi dělá naschvál!

„Budulínku, dej mi hrášku. Povozím tě na ocásku!“