Maruška stála v obývacím pokoji za záclonou, v ruce svírala panenku Vlastu. Pouliční lampy už dávno svítily. Byla tma. Upřeně se dívala na chodník, ale ten, na koho čekala, nešel. Po tvářích se jí kutálely teplé a slané slzy. Proč nejde? Nádobí je už umyté, táta i vyluxoval a já mu pomohla utřít prach. Teď táta spí u televize. A já jsem tu sama, samotinká. Maminko, kde jsi?

Když se probudil, našel svou dceru schoulenou do klubíčka na koberci pod topením, na útlém tělíčku pevně držela Vlastu i přesto, že spala. Tváře měla celé ušmudlané. Poznal, že brečela. Opatrně, aby ji nevzbudil, ji odnesl do postýlky. Zul Marušce jen bačkůrky a přikryl ji dekou. Ručičky náramkových hodinek ukazovaly za pět minut jedenáct. Jak si to ta ženská představuje? Litoval, že ji vůbec potkal. Věčně byla v tahu a on aby byl s malým dítětem pořád sám. Měl toho po krk. Dnes si s ní promluví. Měla by se konečně vzpamatovat!

Na chodbě slyšel hlasitý smích „své“ ženy a hlasy několika mužů, kteří se s ní rozjařeně loučili. Jeho vztek ještě stoupl. To je vrchol! Otevřel prudce dveře a probodl jí pohledem. Ženu však nevyvedl z míry. Aniž by věnovala svému muži nějakou pozornost, otočila se ještě na své společníky, postupně je políbila a ještě jim zamávala dřív, než zmizeli za dveřmi výtahu. Vtáhl ji násilím dovnitř, do bytu.

„Auu, co to děláš?!“ vyjela na něj podrážděně.

„Já?! Snad ty, ne?! Můžeš mi říct, co to má znamenat?!“ Z očí mu sršely blesky zlosti a bezmoci. Proč jsem ji jen potkal ? Proč jsem s ní začal žít? Co jsem to jen udělal? Zpackal jsem si život. To je to! Kdybych nebyl srab, zabil bych ji. Si to zaslouží, potvora!

„A co jako? Se snad nemůžu bavit? Přece nebudu sedět furt na prdeli jako ňáká baba před hrobem!“ podívala se na něj opovržlivě.

„Martinoooo, to nemyslíš vážně, viď?“ Skoro ji prosil. Byl vyčerpaný. Nechtěl se hádat, stál o jediné: o klidný, spokojený rodinný život bez zbytečných hádek. Přál si tak moc?

„A co? Se na sebe podívej, ubožáku!“ Další znechucený pohled. Proč s ním měla dítě? Zrovna s ním? Proč s ním vůbec žije, když s ním není žádná sranda? Chodí jen do práce, z práce, spí a zase jen spí. Suchar! Copak nevidí, že jsem o dvacet let mladší? Jsem byla ale blbá, že jsem si s ním něco začínala. S dědkem starym!

„Cos to řekla?“ Blížil se k ní.

„Nedělej hluchýho! Nebo už jsi na tom fakt tak blbě, že neslyšíš?!“

Plesk! Plesk!

Dlaň ho pálila, ale on cítil úlevu. Oči se jí zalily slzami a nenávistí.

„To si vypiješ, svině!“ Štěkla na něj.

„Vážně?“

Rozpřáhl se k další ráně. Kryla si hlavu i obličej rukama.

„Ne, prosím, ne!“

Ruku vztáhl zpět. Jsem srab, pomyslel si znechuceně.

„To máš za to, že se neumíš chovat. A že nevíš, kdy máš přijít domů. Jak si to vůbec představuješ?! Jsi vůbec normální? - Hele, mně je celkem jedno, že se taháš s kde kým. Víš stejně dobře jako já, že nám to v posteli neklape. Koneckonců, i já mám milenku.“ Zalhal. Potěšilo ho, že se ani nezačervenal ani nezastyděl.

Zbystřila. „Milenku? Ty hajzle!“ vyskočila ze země a vrhla se na něj. Chtěla do něj bušit pěstma, ale on jí včas zarazil. Nebavila ho. Když se zklidnila, odstrčil ji od sebe.

„Jestli´s zapomněla, tak ti velmi rád připomenu, že máš dceru a že by ses o ní konečně mohla začít zase jednou starat. Když se nebudeš snažit, vezmu si holku a ty se třeba postav na hlavu, aby bylo jasno, TY MLADÁ DÁMO,“ pronesl ještě ironicky a odešel do obývacího pokoje, aby pokračoval ve spánku, ač na něj neměl ani pomyšlení. Vytočila ho k nevíře.

„Hm? Si to zkus! Abys věděl, žádnej soud ti Marii nesvěří. Vždyť bys jí ani neuživil,“ vysmála se mu zle do tváře. Tak tos vážně přehnala! Vystartoval z gauče a znova ji udeřil.

„Ty hajzle zasranej, co si to dovoluješ? Chceš, abych zavolala policajty?“ řvala jak smyslů zbavená.

„Tatí, tatí!“ ozvalo se vystrašeně. Maruška stála mezi dveřmi obývacího pokoje. Oba se na sebe podívali. Tohle vážně chtěli?

„Já bych chtěla napít. Probudilo mě křičení. Stalo se něco?“

„Nee, beruško, nic se nestalo. Na – tady máš vodu. Maminka přišla z práce, hodně moc pracovala. Taak, teď půjdem všichni spát, ano?“ Zvedl Marušku do náručí a odnesl ji do postele. Počkal, dokud znovu neusne. Když se vrátil, byla Martina už pryč. Taky dobře. Nechtěl ji ani vidět. Krávu jednu arogantní.

Ve školce

Maruška si hrála se svou panenkou Vlastou. Měla ji moc ráda. Panenek měla spoustu. Dokonce i nějaké Barbie, ale ty ji moc nezajímaly. Obvykle si s nimi hrála pár dní a pak je vystavila někam na poličku v dětském pokoji či posadila na skříně. Na ty vysoké nedosáhla, tak musela poprosit tatínka a ten ji rád pomohl. Celou řadu hraček, a že jich měla opravdu hodně, dostala od maminky. Ale Vlastu, Vlastu dostala od tatínka. Panenka to byla krásná. Byla velká jako skutečné batole, a když ji vozila v kočárku nebo si s ní hrála před domem na lavičce, stávalo se, že si Vlastu někteří lidé opravdu pletou s miminkem a jen kroutili nevěřícně hlavama, že se o tak malé děcko stará malá holčička, sama ještě dítě. Vlasta se jmenovala po babičce, tatínkově mamince. Babičku Vlastu Maruška zbožňovala, jenže babička bydlela moc daleko, a tak moc za ní nejezdili.

Maruška ukládá Vlastu do kočárku.

„Neboj, já nikdy nebudu pracovat dlouho do noci. To radši budu vydělávat málo korunek, abych mohla být co nejvíc s tebou. Nikdy tě nenechám samotnou.“

Ke spokojené holčičce se najednou připlížil Vítek.

„Víš, co říkal můj táta?“

Maruška zavrtí hlavou.

„Že tvoje máma je šlapka!“

Proč by měla bejt šlapka? Šlapky jsou přece na kole. A maminka ani na kole neumí jezdit. Ten Vítek je asi pěkně blbej.

„A taky řikal, že on sám by byl v práci lepší než tvoje máma. Že by byl lepší zástupce. No, jenomže je chlap, tak to nejde. Tvoje máma má totiž práci jen proto, že se vyspala se šéfem!“

„Lžeš! Maminka spí doma! Ty lháři!“ křičela Maruška.

Vítek byl se svou prací spokojen. Ale mohl by to ještě vylepšít.

„Hm, a taky táta řikal, že se s tebou ani radši nemam bavit, že ste divná rodina. Tvoje máma s tátou žijou na hromádce!“

„To teda není pravda! Bydlíme v paneláku, abys věděl! A jestli je moje máma šlapka, tak tvuj táta je rozbitá přehazovačka, ty, ty, ty BLBEČKU!“ vyhrkla Maruška a utíkala se vybrečet na záchod. Přece nebude dělat radost tomu hloupýmu klukovi. Tůdle!

Zase byl večer. Byla tma. Pouliční lampy už dávno svítily. Maruška držela v náručí Vlastu a upřeně se dívala ze zavřeného okna na chodník, ale ten, na koho čekala, nešel. Po tvářích se jí kutálely teplé a slané slzy. Táta spí u televize. Je tu tak sama, samotinká. Maminko, kde jsi? Jen Vlasta ji dělá společnost. „Neboj se, Vlastičko, tohle ti nikdy neudělám.“ Maruška hladí Vlastu po vláskách. Usnula zase na zemi. Opět nedostala pusu od maminky na dobrou noc.