Hornatým krajem bloudí bandité. Na hlavách černé šátky. Krvavé oči, přísné a neúprosné. Dusot koní se rozléhá horami jak zlý přízrak. Ještě chvíli a sjedou průsmykem dolů k vesnici.

Já jedu na oslu. Po tváři mi stéká pot. Je poledne. Byl jsem na trhu ve městě. Prodal jsem dvě kopy vajec, trochu mléka a mast z brusinkového listí. Obchody jdou dobře. Jedu si a dívám se na modré nebe. Slunce plápolá a vytváří jen krátký stín. Domů je to kousek.

„Stůj skunku!“ ozve se ze skal.

Pokynu svému oslu, aby se zastavil. Ten se na mně podívá a zvedne oči hrůzou: „To jsou bandité, pane. Asi jsme v hajzlu.“

Skutečně. Najednou se mne obstoupilo asi čtyřicet koní. Na každém koni seděl muž se šátkem a každej z těch chlapů měl oči krvavý. (Ač jsem statečný, klidný jsem zrovna nebyl.)

„Ty, zmetku, doveď nás do vesnice!“ zařval jeden z chlápků, zřejmě jejich mluvčí.

„Myslíte mne nebo osla?“ zeptal jsem se, neboť jsem si nebyl jist, jestli ten chlápek říkal „zmetku“ nebo „mezku“.

„Budeš mluvit jen když ti dám slovo, jinak ti podříznu krk a tvoje vnitřnosti nechám supům k večeři. Tebe myslím, ty osle!“ Chlap se na mne díval jakoby mi chtěl ublížit, to se ví, neměl bych proti němu šanci. Akorát jsem zase nepochytil, kdože to má ukázat tu cestu. Já nebo osel?

„Moc se omlouvám, milostivej pane, ale já nebo osel?“

„Co je tohle za krypla?“ řekl jinej chlápek, ještě hrozivější než ti ostatní a ještě nasraněji to řekl. Osel se potento, koblihy pod ním byly jeho. „Promiňte,“ zahýkal osel a odplížil se pryč.

„Kam jdeš osle?“ jeden z banditů vystřelil z pušky do vzduchu. Z korun stromů vyletěli papoušci a páchali hromadnou sebevraždu. Vzájemně se bouchali o hlavičky. Jo, takhle dokáže řev banditův a střelba nahnat.

„Jo, hele, kam jdeš osle?“ zeptal jsem se taky já, neboť to byl můj osel. Vyměnil jsem ho za soudek čistého lihu. S bratrancem. Bratranec Felix se dal na chlast. Popravdě, uchlastal se, už je s ním ámen.

„Du se vyčůrat za keřík, tady se to nehodí.“

„Jo, to běž, to by se mohli pánové urazit.“ Osel potichu odkráčel za keřík. Bylo slyšet lulání.

„Jakto, že ten osel mluví?“ zeptal se ten chlápek co se mnou začal rozhovor. Neptal se mně, ale tak dohromady všech se ptal, všech co tam stáli a vejrali na hejbající se keř.

„Jakýho osla myslíš, Mahabí?“ ozval se kdosi ze skupiny, která stála za mými zády. Hlasy předchozích banditů byli jen odvarem hrůzy hlasu, kterou měl v sobě tenhle muž. To se ví, počůral jsem se a všichni se začali chechtat.

„Ten co se zrovna chčije,“ zněla odpověď.

„Zrovna tu chčijou dva oslové,“ někdo řekl a zase se ozvalo hrozivé: ha ha ha!

„Tak dost!“ jíkl bandita s těma nejkrvavějšíma očima jaký jsem měl možnost ve svým prohnaně krátkým životě spatřit. „Držte klapačky, už nechci nic slyšet!“

Ozvalo se mručení, ale nikdo už ani necek.

„Odveď nás do vesnice!“ podíval se na mne. Byl to jejich šéf, to je jasný, všichni ho poslouchali.

„To nepůjde,“ zařekl jsem se, že do vesnice nikdy nikoho nepustím.

„Co si to dovoluješ?“ šéfbandita se naježil a bandité zase mručeli.

„Kdysi jsem se zařekl, že do vesnice nikoho nepustím!“

„Jsi statečný!“ vznešeně, vážně prohlásil bandita, sesedl z koně a šel ke mně. Přátelsky se na mne usmál a vrazil mi pěsťovku. Odletěl jsem až ke keři, kde zrovna lulal osel. „Hm, to je v prdeli,“ osel si mne prohlížel. „Co budeme dělat osle?“ „I á, i á, i á,“ osel na to. Začal jsem plakat: „Bůůů!“

Osel začal hrozitánsky vejt: „Iááááá ííííáááááá!!“

Na modré a čisté obloze se objevila helikoptéra. Na boku měla nápis USA. Vysoukal se z ní žebřík. Po žebříku lezl nějakej pán dolů.

„To je náš prezident!“ začali volat bandité a vyvolávali sborově sláva.

„Ty vole, to je emerickej prezident,“ škubl sebou osel.

„Čáry máry, ať jsou z banditů kolečka salámů!“ zvolal prezident USA. Všichni se proměnili v kolečka salámů.

Byl jsem hrozně rád, že to všechno dobře dopadlo. Jsem panu Bushovi vděčný za svůj bídný život.

„Nějak bych se vám měl odměnit, můj statečný zachránče!“ Díval jsem se na to zjevení, díval jsem se na prezidenta Spojených států amerických, jo osobně.

„Yes. Davaj svýho mluvícího osla.“

Dal jsem mu ho. Osla vytáhli do vrtulníku a já si odkráčel domů po svejch, podojit kravky a nakrmit slepice.

Večer jsem si pustil televizi. Na CNN šla nějaká tiskovka. Za mikrofonem seděl můj osel a odpovídal novinářům na otázky.

„Kurt Neulebs, Reuter. Můžete nám říct, za jakých okolností jste se naposled setkal s Felixem?“

„Ano,“ začal rozvážně osel. „Felixe jsem naposled viděl jak si bere od Mária soudek s lihem. Pamatuji si to přesně, vyměnil mne za ten soudek. Pak už jsem Felixe nikdy neviděl. Vyměnil mne za soudek s lihem…,“ smutně se odmlčel osel.

„Mário?“

„Ne, Felix,“ odpověděl osel a sálem to zahučelo.

„Jaké byly vaše pocity, osle?“

„No, říkal jsem si, že když to tak Felix chce, tak to tak má být. Bylo mi to samozřejmě líto, několik let jsem se tím trápil, ale postupně to přešlo.“

„To chápu,“ vstoupil do hovoru jiný novinář. „Ale povězte mi, prosím, ctihodný osle, nevíte k čemu potřeboval Felix soudek s lihem?“

„No, nejsem si jistý, ale mám pocit, že na chlast.“ Sál ožil ještě více.

„Barbara Liwenska, New York Times. Chcete nám osle namluvit, že Felix byl alkoholik?“

„Už to tak bude!“ řekl nekompromisně osel.

„To je ale nemožné!“ zakřičela Liwenska. „Při pitvě se nenašli ve Felixově těle žádné známky po alkoholu. Může to nějak vysvětlit?“ inteligentní tvář novinářky se zadívala na povadlou a udivenou tvář osla.

„To je divný, Mário říkal, že se uchlastal. Opravdu se pitvalo Felixovo tělo?“

Doktor John Alpiko, který seděl vedle osla, zrudl.

„Doktore, co nám k tomu můžete říct?“ zeptal se další novinář, který měl na hlavě pirátský šátek a jedno oko mu překrývala páska. Liwenska si mezi tím dělala nějaké poznámky. Jedna z kamer se podívala do jejího zápisníku. Liwenska nepsala latinkou, ale azbukou.

Alpiko se rozčílil: „Už vám nic neřeknu, veškeré dotazy vám zodpoví mí právníci!“

Novináři začali řvát jeden přes druhého. Do místnosti vběhli čtyři maskovaní vojáci a dva civilisté.

„Zachovejte klid, jsme od FBI!“

V sále se všichni skutečně uklidnili. „Ptejte se pouze osla, doktor Alpiko je zatčen.“ Odvedli doktora, který se ještě otočil a zasyčel: „Kdybys ty osle držel jazyk za zuby!“

„Vjačeslav Taktakžesmrtiunik, Moskevskije novosti. Osle, jste na oficiální návštěvě USA, na pozvání prezidenta. Jakou stranu zastupujete?“

„Jsem proti násilí“.

Novinář z Ruska si udělal do svého zápisníku poznámku: je proti a k tomu doplnil velký, asi deseticentimetrový otazník, který několikrát přejel tužkou, aby ho ještě více zvýraznil.

„Adam Bloor, BBC. Víte jaké je hlavní město Saudské Arábie?“

„Jistě,“ ušklíbl se osel, „Tel Aviv.“

„Jste pokřtěn, osle?“

„Nevím.“

„Tak děkuji.“ Bloor něco pošeptal Liwenské, Liwenska své poznámky roztrhala.

„Nějaké další dotazy?“ zeptal se konferenciér. Bylo ticho. Pořad skončil.

Osud osla mne znervózňoval. Nemohl jsem spát, protože osel toho prozradil příliš mnoho a bál jsem se, že by ho Alpikovi muži chtěli zabít.

Druhý den jsem prodal celé hospodářství, koupil si letenku a odletěl do Států.

„Copak, Mário?“

„Musím ti něco vysvětlit.“

„Hm, to jsem rád, ničemu nerozumím, otázky na včerejší tiskovce mne hrozně zaskočili. Poslouchám tě.“

„Kdysi se mi Felix svěřil, že má od jistého Francouze zprávy, že USA chystají limonádovou válku s Bulharskem.“

„Vážně?“ Bylo jasné, že se osel polekal.

„Ano. A také ten soudek s lihem, který jsem našel na cestě mezi skalami, hledal.“

„Francouz?“

„Jo.“

„A sakra. Alpiko je Bulhar.“

„Přesně tak, osle.“

„Tak už je mi konečně všechno jasné!“ Osel mne objal, řekl, že zůstane ve Státech u prezidenta a rozloučil se se mnou. Do své vlasti jsem se už vrátit nemohl a tak jsem se rozhodl odjet do Bulharska. Od té doby jde všechno zas jak se sluší a patří. Osel už zaplaťpánbůh nemluví a já ve Varně s Felixem lákám islámský děvky na kolečka salámu. A jde to po křížku dobře.