Pokračuje to.

Čím hlouběji prorůstám organično Postmortalie, tím více vím, jakých rozložitostí nabýval můj život v Mortalii – tam, kde se „žije“, aby se umíralo, takže si lidé (nenosí-li jen po reptiliánsku lidskou slupku jako největší orgán-masku těla v těle, mají žraločí oči; upřené, mrtvolné, třeštěné lapače světel... ale to je mýtus, vážení! ať vás kocour Bombič nenakazí spiklenectvím, alternativní fakticitou!) obvykle hledají neotřele otřelé způsoby, jak zapomínat tu nezbytnost vadnutí; jak sami sebe přesvědčovat, že není podstatná, ba že je sama nezjevitelná, němá; jak vytěsnit zvědomění smrti —

kterak se rozbíhal do stran, výšek a hloubek Dvojtův život, nebo přesněji všech myslitelných dvojtů: ze samé dychtivosti nalézat onu otřelou neotřelost zapomínání na smrtelnost vybrousil techniku osobité kamufláže: v jednu chvíli se nalézal jako Leoš Zirktů na několika místech současně – na rozestavěných parcelách, kde mlčky chválil nedořečené, cosi ve stadiu zrodu, zároveň pod hrozbou náhlé smrti, že se půjde domů, chlapi, padla, a gdo de na pivo, a zednické lžíce zvoní o zem, prodlouží se stín, snese se rosa, rozeseje rez;

na firemních nebo redakčních nebo fakultních nebo spolužáckých nebo čistě-pro-chlast-rozhořelých večírcích, kde zamrzla slova uprostřed řečí, kdekdo spolkl to, co na jazyku či paradentozované v dásních, a trapné ticho jemně namletých myšlenek, anebo snad promluvu opanuje triumvirát Výsostné Koktavosti, kardinálního Rotacismu a Vaší Patlavosti, aby se myšlení vydrolilo ven, zanítilo se, nějak pochroumalo, smrsklo se do sebe jako hlavonoží, sytilo mlčeti zlatem, a proto se hledal metakód, aby se rozumělo & zapomínalo na řečené;

chtělo se pryč, daleko od nuceného spolubytí, od lží o životě & smrti, protože o té je povoleno zabít a vyvrhnout jen 969 slov za rok a dost!, jinak nás čeká vojenský soud, volný pád a trt, aby se vědělo, zač je toho provaz, a tak se o ní raději mlčí čili lže, zapírá se její všudypřítomnost, a ta slova, která se i přes hrozbu trtnutého vazu nesměle trousí jako ektoplasma při spiritistických sedánkách, vyhřeznou duplikanty sebe samých, jsou beztak volená bázlivě, censurovaná kultem Života, úspěchu, pokroku (přitom ten, nefalšovaný, absolutní a omnipotentní, je možný toliko po smrti! Však jsem pokrokář suverénní, nekropotentní, navzdory tomu, že systematicky vytěsňujete přečtené, aby se mohlo číst dál!), a tak na stoly, mezi sklenice, nedopalky a prosté lidské teplo jsou vyplivnuty potvůrnosti slov, verbální zbytky inva-lidí, polozplozenci lingválních laloků, ztělesnění zbabělostí, až by se Andělé Smrti chichichotajíc zaradovali, snesli se a s žůžo-labůžo úšklebky si ty mutageny odtáhli, odnesli do brlohů, kde spočineš v Nádheře, králi slonovinové věže!;

na dovolenkách na lážoplážích s přáteli, kolegy nebo jinými kanibaly pospolitého, zatímco pomáhal při výkopu jímek, exhumoval hroby mnohých i dočista samotných, v dutině nosní se mu usazoval dávný kal, stopa po výsernici, a potil se ve slunci a v paprscích všech myslitelných sluncí, jak je dvojtovsky namnožit, zaplnit soustavu tělesy až k Poslednímu Třesku hvězd o hvězdy, dusil se tím žárem (a tak naráz vdechoval mořský i vnitrozemský i podzemský vzduch jako saxofonista chvil – pln stopových prvků spoluplavců, potu spolukopáčů, pachu lidství, z něhož necítit odpor, nad-mezi-pod-lidský hnus z nízkého, jež se za vyšší jen vydává, aby mohlo „žít“, progredovat k trvale-udržitelnému-plození, je nemyslitelné) tak, aby to nebolelo, aby se nikdo neohlížel a neměl námitky, že musí mít zase něco extra, princátko zasraný;

souložil, přitom zrovna někde v poklidu pořádal hody-hody-doprovody domácích kuchyní nebo se procházel po rodném městě E., pohvizdoval si a díval se na ulice, rohy, domy a náměstí očima Cizince, tudíž je v obludně amnemonické sugesci nepoznával – zamítl rutinní vnímání a zaujal pohled Třetího Oka, a proto v místech, kde prožil bezestarost dětství_jinošství–vasalství, se nadobro ztratil, zbloudil a musel se rozpomenout na mlhavě známé hlasy omítek a okapů, vřískot kočičích hlav a pavilonů opic v parcích pro děcka, budoucí mátohy přeludného pokroku;

a zatímco se ztrácel a nacházel ve slovy a tkáněmi poplivaném Egeru, mocně přirážel a držel si ji či onu či tamtu, aby se mu taky neztratila, nevpila se do stolu, nepropadla mezi matracemi, jak se stává v nepovedených počítačových hrách, v nichž si také hrajeme na nedonošené, ztrácené a nalézané hrdiny Velkých Bitev – věčně prohrávaných, už předem vyhraných (není to snad Život sám, životní zpřítomnění, abychom rytmus žití oslavili imitací – rytmem hraného?);

chtěl zaživa řídit mysl jako firmu, což se mu splnilo, pravda, ale ta transcendentní korporace se mu stala vězením, on sám se proměnil v otroka dějů, pouhým jejich průvodním jevem. Ano, nyní chci vyložit bez okolků můj „dvojtovský“ skon – a nebylo to pranic hezkého, tak se nesmějte: roztržitost, to není žádné flákání psýché, jízda bez plynu... když totiž naše duše vandruje, znamená to, že jsme Nikdokde; v sobě a mimo sebe zároveň. A Dvojta, hledač pokladu nitra, ten, co chtěl objevit nezjevené, stát se vše-tvárnou myslí? Ten se v jeden moment nacházel v myriádách možných vesmírů, rolích totožností, ve všerůzných, zdánlivě improvizovaných scénářích, jak lze pojímat naši náležitost k soukolím světa, jež umí namlít najemno i nahrubo (jak se namane, chce nebo natruc odmlouvá). Nezmíral tonutím v zahradní vaně, jak jsem naznačil v samotné „iniciaci“ našeho vyprávění, nebo vlastně ano, zemřel jako kotě, v jedné z rovin Možného opravdu coby čtyřletý polknul nahnilou vodu a ve snaze dýchat lokal další a další doušky hnědavého moku i s larvami komárů, listy minulých zim; nebyl vyslyšen a zachráněn tatínkem a v mdlobách a křeči byl polk-polk-nut hladinou, jež pohltila stovky a tisíce a miliony kočičích generací.

Už když se poprvé nadechl sám, obklíčen mašinkami, co dělají pink!, a obležen tím prostým lidským teplíčkem-smrádečkem, v jednom či více scénářů se narodil jako mrtvý, coby k zadušení pupeční šňůrou – trt! – odsouzený kůzlo-človík, žába boubelatá, kožnatý pařez či co to mohlo být, a protože smrt si pamatuje, zatímco my záchovně zapomínáme, načichlo zánikem jeho pokračování v „životě“ jiných dimenzí. Ovšem v časosběrné křivce, kterou jsem už nastínil, se Dvojtovo přebývání ve světě sytilo zásmrtnými zkušenostmi nespočetných identit, a proto růstem chřadlo, bylo nakažené zkázou, neodkladným spěním ke zmizení... A co ta roztěkanost, vašnostové a vašnostky, co ta mohla znamenat, pomyslíme-li na kontext? Inu, pokud se kdy zapomněl, ztratil během dne v myšlenkách, tak to nebyly nižádné myšlenky, ale trpné zakoušení smrti, vzdálené, jaksi zasněné prožívání zástav srdcí, oběhů, motoru vědomí tisíce & jednoho z nespočtu jeho verzí. Při tom všem to nebylo jen denní snění proti vůli, bývala to supernova bolestí, nespočetných a bezejmenných agonií, přerůstajících do dalších a dalších utrpení na veškerenstvo způsobů, zachytitelné smysly i nad-smysly, kaskáda oslepujícího, ohlušujícího, žhnoucího a mrazivého mučení takové intensity, že se šestice, sedmero, osmero a devatero smyslů redukovalo na Prajedinou bolest duše.

On, tedy Já, tedy on-já, mohl kliďánko žabička kozlíkatá sám sebe označovat jako Empatik Nesmírný – až na ten detail, že jeho mysl, hrdá a chvályhodně sebezáchovná, si vynalezla systém zapomínání na trpěné, a tak nejen že nemyslel na nesmysly, jež tu s takovou, až slavnostní péčí popisuji, on našel způsob, jak si vysvětlovat nenadálé letargické zástavy a tupě-ostré bolení při nich, jejich postupné doznívání: „Jsem nemocný... totiž: Lékaři tu nemoc ještě nevymysleli. Prostě ji mám a roste ve mně. Vím to, prostě ji cítím.“ Vlastně a prostě měl recht. Nemoc. Choroba z nebytí a ubývání. Vtělení dočasnosti, degradace a degenerace... je na tom cosi až heraldického: zástupně ohlašovat příchod sněti, čehosi zhoubně vleklého... pokud to zobecníme, snadno uvidíme Dvojtu jako panoše či trubače Smrti, plavého koně, co za sebou nechává morové stopy kopyt.

Atd.