Já – kdo, kdo já? z boží vůle vypravěč? vyprávím vůbec skrze to cosi rouhavé vůči nadřazenosti čtenářů, skrze automat-svět, tak jiný, tak stejný v bolu? – ovšem neztrácím nic ze své lidskosti. Po usmrcení tornádem dějin, nebo naopak stagnací, jejíž chlípné hnáty se povalují v egerských ulicích, v pokojích s televizory, pohovkou, zataženými roletami, chytají za kotníky ty, co resignovali na čtenářství a zůstávají automaty na čtení, poslouchání, vidění, obývání světa, plíživé odcházení z něj; po ubití stagnací, co se hmatavými prstíky tlačí z oken, z dvířek, dveří, bran dovnitř-ven, z nichž se valí nejedno božstvo svrchované moudrosti, písmáků a vůbec – té ukňourané, plazivé zvědavosti, kdejaký transfigurovaný ganéša-thovt-lenochod; po záškrtu bohem Stagnace...
a ano, je třeba líčit vše jednoduše, aby byla zachována rovnováha sil.
Kde jsem ztratil nit (z níž upletu provaz, zavážu uzel, čekající na meč), kde zmizela lidskost srozumitelného? Ach zde: Po usmrcení dějinami, stojatými vodami jsem tu člověkem-zakázaným-plodem, tady vypravuji. Co takhle kdyby to nebylo tolik složité? Kdyby nebyl žádný Dvojta pojednaný někým-něčím, že je vše pojednáváno čím-kým úplně jiným; totiž existovala jednota vypravěče a protagonisty. Co když jsem jen zásvětní stín smrtelného těla, setrvačné pokračování bytí v bytí v nebytí? Že by bylo to pitvorné jméno pouhým žertem, odkazem na žertovné?
„Leč dosti odkazování k odkazům! Vypravěči, ukaž nám, podřazeným čtenářům, cestu, jak rozetnout gordický dred!“ musíte křičet, až ve vašich hlasech zaslechnu ozvěnu moštování potomků Mojžíšových v zastrčené uličce, echo nožů, kyjů, vidlí míhané uličkou, v jejíž dláždění byste i po staletích mohli sebrat vzorky krevních skupin, smíchaných jako duše tavicích kotlů všech měst do jediného elixíru neviditelnosti, tedy pokud byste chtěli pozorovat tu alchymii náklonnosti, nevadilo by vám zamazat si ručičky, tolik navyklé na otáčení stránek, slinění prstů, jemné, krouživé dráždění vazby, aby nevyklouzla, zůstala v dlaních a nechala se laskat pohledy, otáčením, sliněním, klouklouklouzáním po čárách dlouze-krátkých životů; tak nějak, protože jsem velice velmi neukázněným, zpupným parasitem představy.
„Kde jsi se ztratil, ty eskamotére, ukaž se, neschovávej se za obraznost!“ spíláte mi a já to chápu. Všemu naprosto rozumím, a proto vyložím karty: zemřel jsem, drazí policisté srozuměného; nejmenuji se Dvojta ani Svatopluk ani nijak, neboť v mém stavu je vše pojmenovatelné stafáž, tohle celé – [ukazuji na čtené, napsané, myšlené] – je lež jazyka, systematické lhaní, protože pro můj posmrtně bdělý spánek pozbývá jazyk smyslu, čtete překlad: podsvětní, okamžité-věčně-emanující myšlenky překódované do systému znaků, jemuž říkáte čeština či snad jiná -ina, do níž „text“ kdosi snaživý v budoucnu možná, pokud pozbyde rozumu (a v tom je ta krása šílení z jazyka jazyků, z metamyšlení, soustavné vše-reflexe!), přeloží dále a dále a dále; „nepíši“ o „psaní“, nýbrž vyprávím o myšlení o myšlení, přemýšlím o vyprávění o vyprávění, a pořád se motám dokola. Možná bylo kdysi mé, poněkolikrát inkarnované vědomí uhranuto představou Urobora, hada, co si požírá ocas, do sebe s přivřenýma očima vrůstá, zároveň zaniká – byl to pro mě symbol hledání, vytváření,
nesmysl,
žádné „hledání“, ale sebepoznání, ano, tak je to: poznání pozřením sama sebe.
Anebo nikterak: nezemřel jsem, nýbrž se narodil do... počkat, musím se vrátit zpět, vyložit to pěkně od začátku, popořádku. Tak prosím, jednoho sychravého rána, nebo jinak... jednoho slunečného poledne... či odpoledne? vůbec ne... prostě bylo pro leckoho lecjak, venku to cvrlikalo, volalo po lásce, ubližovalo si, našel jakýsi archeolog odvahu napsat článek do odborného časopisu. Proč odvahu: to psaní vyžadovalo jisté psychopatické nadhledění, odosobnění, vše, jak plasticky popíšeme níže, vyložit a třeba se necítit provinile vůči cvrlikajícímu světu, který volá po milování v trpných rodech, protože v činných jsme za blázínky, náměsíčníky, co si s popěvky „za našich mladejch let bejval svět jako květ“ sešívají víčka, boltce ke zvukovodům, nosní dírky a nakonec po životě vyprahlé rty, aby se odšourali a odmumlali tam, kde je nikdo nenajde, ani cvrlikání, ani volání, ani staré dobré ultranásilí, v jehož šílenství, neslitovném řádu bejvávalo dobře; svolává do zbraně, do...
Moment. Proč tedy odvahu? Nu, drazí bulvárníci: Musel se obrnit, aby mohl takové hrůzy vůbec vpustit do světa, který pojmenujme Čekající, z nudy zívající hrobkou, skladem mrtvých jmen, jež zdánlivě žijí, přitom byla anulována, zamítnuta matrikou coby Gedžitky, Optimové Primové, Marionety, Úmpové a Lumpové, Čandry, Ashůry Mazdy, Midifloriáni apod., tudíž se vlastně osmělovat nemusel – zívalo by se, nazdařčas volalo v té hekatombě, nebejvalo dál a nic; nicméně dál a vše líčit a klást na srdéčka: O čem proboha psal? O ničem jiném než o pohřbívání rozenců, vlastně nevíme, zda zaživa či zamrtva, neboť – a vyložíme fakta parafrází, jelikož pro takové rozumování nejsme terminologicky vybaveni –: ženu v pokročilém stádiu porodu uložili do dřevěné rakve, naaranžovali předměty denních potřeb (kosmetiku, oblíbené sexuální hračky, hřebeny, kosti domácí zvířeny, vlasy po milencích, mast, hůl na psa), snesli ji do jámy a zahrabali hlínou, poplakali si, navrch dali její oblíbený kámen, s nímž se objímala, když milence z vášně pobili a rodina poumírala hladem & morem. Co se stalo, když pozůstalí odešli posmrkávajíc stylem Bílých Anglosaských Protestantů, to jest s povytaženým obočím, v límečcích, pumpkách a lordstvem kapesníku pohotově připraveným v dlani? 1.) rychle zapomněli, na jaké že neduhy platívala její mast, komu že patřily kadeře plavé-havraní-ryšavé, kolikrát byla zlomena a zcelena hůl, než byla do hrobu dána, ba zapomněli i na své mokvavé nosy, a tak schovali kapesníčky a šli procházkově; 2.) rané, postupné, pokročilé stádium rozkladu vyvolalo v jejím zapomenutém těle plynotvornou změnu, a proto robátko, nevíme, zda již mrtvé během aranžování nebo házení zeminou na rakev, anebo vydechlo naposledy do plodové vody, když si někdo upravil kravatu, srovnal faldík, utřel nos, přišlo na svět pár stop pod zemí, bylo vyplivnuto prudkým pšoukem mezi rty vlhkými smrtí do dřevěně plynové komůrky, kde hele, pyjová kůstka po komisaři Rexovi, vysloužilém šimpanzi Felixovi, co měl vilný pohled a dar vidět věci příští, ale to nikdo netušil, a tak byl chudák nepochopen, týrán a laskavě, pomalu usoužen dětmi, které nedýchaly hlínu, ale rtuť tam nahoře, kde se chodí procházkově; tam vlas tátův strýčkův taťkostrýčkův dědečkův vlas na vlasu, až vzduch v té svatyni ztěžkl dávnou erotikou a pár staletí morů & válek & hladů & smrtí nedovolil, aby metráky hlíny, kamení a dalších hrobek zavalily tuto utajenou porodnici.
Tyto obrázky z výstavy in situ však byly zaznamenány s chladnou vědeckou dikcí, my jsme si to jen poněkud ulehčili drobounce obraznou aktualizací. Chtěli jsme ještě zmínit, že pro archeologa bylo fascinující, že právě díky těmto porodům post mortem mohou badatelé usuzovat, že lidé kultury objímaných kamenů vskutku pohřbívali do rakví – novorozeně by nepřišlo na svět, pokud by Bílí Anglosasíci nebo Fialoví Sasoangličáci nebo zkrátka lid kultury trýzněných mazlíčků zasypali pouhé odulé tělo, zůstalo by ucpané, pšouk umlčen (i když díky droboulilinké obraznosti lze i přemítat o sérii podzemních výbuchů metanu, záhadném zemětřesení a kontaminaci podzemních vod). Proč však o těchto morbiditách vykládáme? Jistě, očekáváte správně: kráčí nám, a to přímo vycházkově, o roztomilou analogii – uvedli jsme, že jakési já nikdy nezemřelo, že Dvojta se nezrodil, a tedy ani nezemřel; roztáááhli jsme identitu vypravěčů jako těsto na pizzu, roztočili nad hlavou a elá... kde přistálo? Je, a zase není! Pokud se ho, přítomně nepřítomného, zeptáte, když má zrovna chvilku pro tebe, pro vás, pro nás, jak by zápas s totožností & ne-bytím popsal vlastními slovy, utrousil by pohotově a samostatně: „Byl jsem počat a zrozen dávno mrtvým světem, a proto jsem se jako mršina už narodil a jako zdechlý byl zadáven.“
Naše vyprávění je příběhem analogie & asociace, píšeme, co nás napadne v souvislosti s něčím, a co nás nenapadá, to přepadá vás, a kruh se tedy uzavírá – noční můra, běs probuzený z masových hrobů; však vy víte, jaká temnota ve vás dřímá, jen ze strachu obviňujete druhé, že jsou hrobaři myšlenek, nekrofilové zakuklenci, kanibalové podzimu, léta, jara, zimy; co vás napadá, jste vy sami!
(Nezlobte se ale na mě, jsemť muzikant, protože slyším, že nepíši, leč hraji: naše příběhy o příbězích jsou ozvukem niterné Hudby, to neochvějný rytmus a sem tam zbloudilá, zmučená, ultraviolentně zkřivená melodie se dostávají na tyto a další stránky; občas ke mně přijde kapela ožralých mnichů odkudsi z fiktivního chrámu, nudí je řehole, když chodívá do tuhého, a tak se připotácí do mého automatu Svět, tj. do baru zapomínání, a jammujeme „hudra hudra tuc tuc ric pic bumbác!“, a já se přitom usmívám na jejich usměvavé, točité tváře; bývají se mnou šťastni, aspoň na zlomek věčnosti, já s nimi a společně jsme my, líní, opilí Hudbou)
Nehněvejme se proto, když směřujeme k variování situací, návazností na návaznost, neboť co jiného než variace variací je mnohostěnnost toho, čemu říkáte život? Paradoxně lze výše napsané a níže dokončené vnímat coby Schopnost žít. A žití ve světě? Bylo-li vůbec? Dvojta, automat na povídání, říká, že je „zrozen dávno mrtvým světem“ – měli bychom kriticky úpivé námitky k patosu té repliky, ale... něco pravdy na tom bude: Nejsou snad konce světů, seriály ragnaroků, armageddonů, apokalyps záležitostmi subjektu? Nespěje snad svět, jenž vám vykvetl v hlavách, k záhubě, závanu pyroklastického větru, anebo k obrodě, očistném přebývání ve vyprávěném? Kdesi v pouštích, arktických Zemích Nezemích dosud žije kmen, jenž si nijak neříká, říkejme mu pro pořádek „kmen Bezejmenných“; a ten lid kultury zapomenutých jmen (tak by jej nazval kdejaký archeolog), krom toho, že pouze bojuje s vichry, dravci a mrchožrouty o přežití, o tupě živočišné zachování kontinuity rodu, žije v apokalypticky úlevném vědomí toho, že svět dávno zaniknul, pohltili jej obři, zaplnili s ním svá chrámová břicha, nebo byl vypit létavými olihněmi a vychrlen do vesmíru, už těžko říct, nejsme přeci kulturní antropologové; a ten lid chodí po světě s přesvědčením, že dlí v jakési setrvačné rovině bytí (nebo zásvětí?), zádumčiví duchové bez jmen, jež byla vychrlena mezi hvězdný prach spolu se zaniklými říšemi, bez směřování, anebo směřují k oslavování božsky setrvalého bytí; že totiž jediné, o co stojí usilovat, je oheň v chýši, povídání o obrech či olihních a zašlé slávě králů se jmény první až padesátý sedmý; pěstují kult existence, kult přítomného, fetiš minulého. Asi tak obdobně si připadám: jako bezejmenný kmen, co sní o ztracených královstvích, vymýšlí báje o obrech, olihních, žízni po jménech, nenasytném Vesmíru. Já, ty, on – „zrozen dávno mrtvým světem“–, a proto chrlící světy nové, přesně tak, jako si s úlevou upšoukla odulá žena v plynové komůrce: „Pfffft!“ |
1
1
bh 
Wopi 