Chci, abyste věděli, jak chvályhodné sklony k obřadnosti mám; propůjčil jsem je Dvojtovi mnohomluvnému, daroval jiným mutantům myšlenky, tolik mně neznámým, mimotextovým osobnostem. Nu a protože jsem se z jakési masochistické tužby, v klimešovském záchvatu schválnosti rozhodl být na kratičký moment srozumitelným, k opu čtenářskému odpovědným vypravěčem, jak hlásá – skrze kněh hubitele líté – zemdlený, průhledný jako trepka, lenivě mazlavý duch doby, jehož nezakousnutý ocas se táhne dobami všech národů, mutací kultur, anihilací „poklekni a přijmi kulku z milosti do spánku, jed do plic, aby se umíralo tancem!“, popíši vše s úsporností sobě nevlastní:
Dvojta se, chuděra, narodil v Den polévky gazpacho.
To znamená, že v den střetu dvou bratro-sestro-vražedných pojetí; znalosti a nevědomosti, zkušenosti a panictví, horka útrob a sychravosti dnů. Jak víme, maminka-prvorodička se topila v nadsvětské blaženosti, extáze sturmovala odtokem a přítokem, zatímco se dvojtovsky brukvovitá, ovšem úzká, spíše vysoká minaretka než neandertalensky robustní hlavička vynořovala z jílu rodidel, neviděla-neslyšela-nedýchala a rostla jako prst boží; a my uvažujeme, zda snad tělo novorozeného nebylo máčeno v roztoku novosvětských rajčátek, česneku, okurek, krve olivových hájů, v nichž doztracena-donávratna slýcháme kroky Penelopiných nápadníků, hladově nepokojných ve smrti, ve směsi cibule, pepře a papriček jauva-pálivých jako úúú... Odysseovy blesky odplaty, což, třeno o stěnu dělohy, sliznice pochvy atakpodobně, palčivě bolí i lahodí zároveň, protože byl Den polévky gazpacho, den křtu polévkou, tak bajonetově bodavou jako prvně vdechnutý kyslík, přivítaná kulka, hromový šíp shůry, čichaný pach potu a krve a rozkoše, leč seznáme při tom všem helehalekání-vzdychání-vrnění mašinky, co dělá „Pink!“, že tíhneme k labyrinthiansky titánské nesrozumitelnosti, vzdalujeme se od umdlévajících, lenošivých, dostupností znaku rozmazlených automatů na čtení, ovšem vyslovme také pochybnost nad tím, umí-li a uměl-li kdo číst, zda čtení není pouhá směšnohrdinsky hermeneutická konstrukce, nikoliv životní rutina „co koupit, jak uvařit, s čím jíst a pít, koho způsobně jíst pohledy, pak sežrat dotyky, strávit průnikem k meritu věcí, vykááálit orgasmem“, že tedy neexistují žádné automaty na čtení, nýbrž toliko na převod grafémů v morfémy, morfy v sémy ad finitum, což není ani nehodou „čtení“, ale v prvé řadě mechanizace „opisování“ textu vědomím.
Srozumitelnost, vážení knihomolští roboti. Srozumitelnost je leitmotivem našeho líčení, tudíž buďme navýsost nesrozumitelní! Krom toho také navažme tím, jak, čím a proč byla Dvojtova dušinka, jistěže telemachovsky (de)terminována: Když už si jako správný kavalír látkových výměn osvojil hltání, trávení, karbonizaci kyslíku, jazykohmat potu a krve a rozkoše světa, zvěděl, v jaký že to rozporný den poprvé v(y)dechl, ochutnal břitkost reality... a stejně jako pochybujeme o smyslu čitelnosti, podrýváme i danost skutečnosti, stáváme se kverulanty vztahů ke světu. A ohybem se vraťme k synkovskému protagonistovi: Dvojta si nikdy nebyl jist, zda přebývá v reálném, trans-reálném, chimérickém či novouměle skutečném metakosmu
(neboli: molekuly a protony a neutrony a atómy duševních stavů zasouvané do heterocosmu možností, jak naporcovat, odšťavnit osobnost, její pouta s patery elysejskými poli, s myšleným, s vyprávěním prožitým perorálně – vnitřními, doširoka zavřenými ústy),
a proto lázeňsky i patriotsky i světoobčansky chodíval, davidocarradinsky běhával, křepčil, jako by se pohyboval na ostřích nožů broušených česnekem a chilli_jauva papričkami, prášených pepřem; a podívejte: z chodidel mu v tom tanci o smrt crčí rajská slza, stříká okurková urina, panensky zurčí šťávy z hájů, kde doznívá šlépěj zavražděných, zavání tep těl a vše ztichlé schne v zapomenutém hrobu, páchnoucím po copech cibule.
Co to tedy znamená, srozumitelně řečeno? Odpovím vám sám, byť jako bezradný vypravěč-nevědomec, protože v jednoduších jazyka je ta jediná krása: Telemachova-Dvojtova světotvorná iniciace byla ve znamení barev, tedy barevné aury porodu – sladkopalčivý průžer lůnem, scovilleovsky odstupňovaný od pánevního šimrání až po gamma-zářez do kosti stydké, měl i jiné odstíny vůní; nebyl to totiž jen den rozkolu mezi skutečnem a přes-skutečnem, nýbrž syntézou obojího dnem zjevení svaté Kateřiny Alexandrijské, bájného zvířete moudrosti, patrona potulných študáků & kantorů šílících znalostmi, jehož popis uvádíme cenzurovaný (vynechané pasáže značíme aposiopesí), neb víme, jak jsou automaty na čtení choulostivé na drastické, obscénní, rouhavé výjevy:
Upocené čelo pokryté čertovskými vřídky – z nich ukapává, po alexandrijském nose stéká mléko & med barvami dávného stětí; oči modro-zelených duhovek, ba ne, zlatořečených barev rájů & pekel, protože (…); opičí ústa, ba ne, tlama v troglodytím úšklebku nad červími snahami vagantů a jejich profesorů ze slonovinových věží, Čitina tlama, z níž (…); sukovitá ramena kontrastují s esovitou ladností klíční kosti, tlustokožecký terén přechází v bujná, mlékem & medem přeplněná ňadra porostlá černočernými štětinami, a pod tím vším čpavým, nosorožčím trupem baňaté břicho-vývěva těhotné myšlénkami, představami o krásách v ošklivostech, podél těchto odulostí se houpají & svíjejí pletence čtyř gorilích paží, z nichž jedna třímá korunu z lebky prvních lidí, druhá knihu zapomenutých umění, třetí palmovou větévku, čtvrtá žehná vratiprstem; a aj, pod pupkem se ztrácí filosoficky kapavčitý úd, ba ne, je zmizelý mezi faldíky tezí o zásvětích, úd proměn, z něhož (…); jogínsky zkříženýma nohama olifantů sedí na vznášedle nikoliv plném úhořů pochyb, nýbrž na vznášejícím se kole s tisíci břitvami krájícími-řezavými rajčátka, okurčičky, cibulku, česnečí hladkost kateřinských stehen, půlek a (…).
Tak to vidíte, mé drahé poloautomaty. Podivuhodná bytost jako vystřižená z apokalyptického leporela se vznášela v Den polévky gazpacho nad všemi novorozenými – všudypřítomná sudička, ba ne, sudička toliko pro Dvojtu, ztraceného syna Odysseova...,
ale kdeže!
Přestaňme s těmi lacinými narážkami na homérské vypravěčství, nechejme příběh plynout tak, jak je, totiž bez hrází alusivních obezliček, jak uhájit danost fikce, stanovit zadání, beztak je vše past nebo past v pasti – na mamuty, veverky i lenochody, pro něž je les kolébkou i hrobem. |
2
slunečnice 
Wopi 