Kontinuita, přesněji služebníčkovský smysl pro ni, aby tadymáte+produkt+ducha byl jak se patří zachytitelný do sítě Rozumu pravého či pravotočivého (protože spirála textologické informace se stáčí do...

                                                                                                       ...prava

                                                                           po zvyku šroubovice,

                                                            stejně jako se skrz lebku a vstříc stmívavému oceánu protáčí vetřelecký zub narvala

nebo se takto předvídatelně vrásčí tělo suchozemce-parazita,

             vklíněné mezi podrost,

                           vrostlé do biotopu našeho ahá hýkavého heuréká:

„Vždyť jsem už-už čekal/čekala konec závorek, sémantické protočení-vrůstání, však já ten text přechytračím, prohlásím jej za lež, poruchu erekce; aby se tvrdá jadérka významů leskla zralostí, tvořila rody, vesnice, města a státy doširoka-dovysoka expandující...“),

jak známo z předešlých, lehce-jak-plynoucí-bystřina navazujících řádků, mi příliš k tělu nepřirostla, za živa roztroušená asociativními, neurální impulsy simulujícími skoky z představy na představu jako parazit-vzduchoplavec, za mrtva metastázující leckde po duši, krystalizovaná do...

         lexikologického-

                   morfologického-

                            syntaktického-

                                      stylisticky mnohostěného

nádoru

(jak jinak než zdánlivě roztroušených, klíštěcky nacucaných asociací),

briliantu uplácaného & vybroušeného z blátotlačivého primitivního užívání konvenčního jazyka, řeči kmánů smrtelného masa. [maso, masíčko... už mi chybí ten pocit hnětení svaloviny, jak prsty klouzají po provazcích snopů, dlaně laskají z hýždí mých či milenčiných kožnatého homunkula, andělíčsky šibalského, korpulentního z té bujnosti zadnice... mohu o těch radostech těla jen psát, vyprávět s neúnavností tumoru neboli vzdychat steskem...]

Tuto tendenci k narativní diskontinuitě však nemohu nazývat disparátností [s ohledem na absurditu myšlenek limitovaných

slovy,

         jejich tvary,

                         shluky tvarů,

                                            rody-vesnicemi-městy-státy cizopasných slov;

ó, jak nesmyslné, neboť stylem (ne)literárního (ne)tvaru mi pramálo bytostí porozumí, anebo mi budou rozumět všechny – pokud nám ovšem dovolí pospolná, mezibytostná laskavost vůkol, tak obchodníčkovsky neodbytná, vtíravá, že se nedostane na mudrování nad příběhem, budou se všicí lidičkové galánečkovsky hubičkovat a objímat a husárkovsky třást pravicemi, že to byl, vašnosto, dobrý kšeft a srozumění, no né?, a v této zběsilosti lásky & pokoje se bude slepnout ze slzení, och, kalit se zraky, že žonglování s esencí ne kromaňonsky nemotorných slov, ale s původem & tvarem myšlenek ztratí na oslnivosti, tj. bude kalit zraky ocelí, jemně damascénskou, aby nic nezabolelo, jen tiše přišla a usadila se v tureckém sedu, slídíc, bdíc, vidouc... slepota – svět slepých nepotřebuje slova, je nutno toxikomanicky zakoušet hemžení-kolotání vesmírného jarmarku & cítit tryskání vjemostroje tam_někde_nad–vědomím a takto empiricky s požitkářskou úlevou zapomínat na pnutí slov, láskyplně-pokojnou řevnivost významu, každá tato šílenecky vnímavá bytost mi bude rozumět po svém a tak nějak

nelidsky,

          nadlidsky,

                      nadpřirozeně,

jako ujuchané Galánečky a šňořiví & ve věcech ducha smlouvaví Husárkové, protože zlořečený jazyk je abstrakcí abstrakce a text tvořený blátivou lingvistickou immaterií jest smysl nesmyslů].

„Ty jedna všivá, lepivá disparátnosti, zas mi tu kmitáš v diskontinuálním vakuu všehomožna a hrozíš, nebo spíše já si v tom zmatečném řádu věcí hrozím očistným armageddonem korektury korektur!“

– tolik projev autenticity chvíle oddychu, tak jak se jeví náhodným posluchačům, totiž lavička, velehorské panoráma, prostřený stůl, na něm svačinářské pohoštění, vánek a ticho a rozjímání nad chlebem s máslem a vysočinou, že jo, no jo!; a nyní je nutno rozumnými argumenty a názornými příklady osvětlit původ a podstatu mého posmrtného kličkování a zaječích úmyslů; totiž hovořím vlídně & s ohledem na nevyhnutelnou abstrakci abstrakcí, hip–hap_hop–hopsající po významech (pra)jevů světa interiérů & exteriérů & foxteriérů, jémine, těch mých rozmile zvnitřnělých modelů věčnosti, jak mi elá_hopkají ve vědomí jako sbor bujarých, hlodavecky přidrzlých leprikónů! k mé disruptivní povaze:

„Musím tě nazývat singularitou Mnohosti_Mnohosnubnosti, protože jedině tak tě vklíním do přediva podrostlých slov, mezi křiklavě hašteřivý, štěkavě handrkující, liliputský bazar slovních průjmů & zácep, a musím vyprávět o tom, kterak se na tržišti smlouvá o (ne)hmotném významu věcí, věciček a věcáků, totiž nekompromisně, s vůlí nechat se za smělost pomlátit, vyvolat vřavu a nezmizet, splynout s ní, být s Vřavou jedna mysl, do krvácivé křeči rozdychtěná mysl...“

Musím se rozvzpomínat na všechny ty po příběhu s hepyendem lačnící Galánečky (již-již zahlédnu jejich blednoucí krojové košilky, jak se ve vteřině rozepínají, aby daly přivonět k fialkovým ňadérkům a ňadrům a ňadřiskům, ach, tak bledulovsky mizící Galánečky, vytrácející se z doslechu & počichu jako když nezadržitelně odtéká menstruační míza, druhá, třetí, čtvrtá, bezpočetná až ke věčnému plození, obrození, zplanění), dokola lidově roztančené Husárky na koníčky vrané, pěkně osedlané, v té košilaté vteřině vyskakující (šavličky umírněně v pochvách zastrčené, anebo tasené jediným jiskrným švuuunk!, s bojovým pokřikem já husárek málý, boty roztrháný... ostřím vrhající blesky prasátek po tvářích děvčic z rodů, dědin, měst a kulturních regionů, jejichž odpověďmi jsou slova světic já husarka málá mezi husarámá, husarů je kumpanie a já jedna sámá), a pokrokem kopyt tance točivé, kopyty_klopyty_kop dokola & dokolečka ejchuchů a juchuchů, anebo stop:

koník s jezdcem ve vzepjaté napoleonské póze, oba strnulí v té chvilce rozšněrovaného, vše-požírajícího blednutí & vrásčení lnu a kůže na poprsích, štědře rozdávajících živelnou mízu kojencům a mužům a ženám rodu_dědiny_měst té oné doby v momentech slastí, tak pozemsky pomíjivých & tak nadsvětsky věčných,

pro ten jeden zlomek času opisuje člověk & zvíře & „ten_nedějinně_opisující“ sousoší na opačné straně světa, a protože si tuto duplicitu podoby se zděšením uvědomují – přesně v tu nesnesitelnou, žíravou setninu vteřiny – (kdo ví, jakým vazivem jsou propojena naše já, spojena v jedno pulsující vše-vědomí? je to vazivo uhnětené ze strachu před strukturou celku, tak nestvůrné, obludně krystalizující s každým počatým životem, s každou smrtí kdesi na vejminku, stranou od husarských kousků?, anebo je jím astrální, přízračná představa sítě, symbolizovaná matricí slov?), ostruhy, uzda a stisk stehen vpasují klopyta_kop_kopyta zpět do mízou zkypřené půdy, bahna dějin narvala krájícího pohybem_vpřed plodnou, obrodnou, planou masu moře, ó, tak zvlněného moře našich pochyb o znovunalezení ráje mezi stehny & mezi ňadřisky a ňadérky a ňadry (dle libosti metaforicky transponovaných, anebo doslova hnětených) Husarek & Galáneček, ó, tak připravených se postavit koníčkům vraným & dvěma stům šavlí jako děvčata švarná, radost pohledět.

Inu,

po všech těch zapomenutých a vzpomenutých, švarných a bujných G. & H., jejichž těla hoří obrodným plamenem, planě doutnají ve šroubovicích zprava-zleva vzhůůůru, jako výřečně_s_držkou_v_hlíně_ležící bohové plodnosti & úrody tlejí ve spálených vesnicích, městech, kulturních regionech,

po odklusech koní a jezdců na nich a chuděr za nimi v krvi & lymfě & vnitřnostech vláčených, těch, co asfaltem zpečenými hlasivkami němě syčí k nebi nevýslovné kletby rodu, věcem, Stvořiteli všeho,

po těch do_sebe_vlévaných_oceánech zrodu a zániku je třeba zvážit načrtnutou tezi o (dis)kontinuitě mých vyprávěcích technik...

...nejsou totiž disparátní, naopak podivně, cizozemsky spojité,

levotočivé...

– jako jmelí vpité do kůry

– jako pár očních nervů, tvořící jednolité, míšní tělo koordinace vjemů & pohybů

– jako štítovec lodivod & kýl

jsou trestí danosti post mortem, obnaženým vyprávěním –

bez kontroly vůle statkářsky vytyčovat hranice významů, bez diktátu konvergentního, koněm bezmocně unášeného, vláčeného myšlení o tvorbě

– vyprávěním na dřeň ohybu mysli, touhou konečně se stát průtokem, jenž pravotočivě

       omílá,

                podemílá,

                            rozemílá

již známé, proměnit dynamiku holého, bezbřehého vědomí ve vše-tvořivý, vše-si-podrobující nadjazyk, a završit tak přerod smrtelného v nesmrtelné, ve věčnosti setrvalé kolidování & snoubení světů Možných – protože v tomto stavu je možné vše, jakákoliv „myslitelná“ událost je narativním, sakrálním aktem zpřítomněna, uvedena ve střed dění, totiž imploduje ve středobodě momentu vyprávění, až se z něj stane nepatrná tečka před větou.

A započne svět nový, ve věci vypravěčské ješitnosti svými nevybranými způsoby „možnější“ (neboť z předchozího nepřímo vyrůstající, a proto jaksi doplňující načrtnuté téma, souzvuk motivů) než ten předchozí, a nám se to buď líbí znamenitě (a je to pro nás pokaždé dobrodružství v jiné tónině, v jiném rytmu), anebo se znechucením stránku dvacátou osmou, čtyřicátou pátou atd. rozmělníme v nikým nepoznatelný oceán zaklapnuté, osiřelé knihy, neinterpretovatelné symfonie, vnitřním napětím odsouzené k zapomenutí – vše je v tomto odstavci možné: minuta překapá v hodinu, hodina se přelije v den, den se vlije do zátok týdnů, měsíců, roků, dekád, staletí a my zapomeneme na text, jeho věrohodnost, ztratí význam samotný tento zkřivující (meta)jazyk, v mnohosnubném víru světů pro nás přestane svět konkrétního fragmentu textu (ko)existovat, dokud se nestaneme vtělením Mnohosti, přestaneme být sami sebou, necháme se coby koruna stromu laskat parazitem větru, deště, ptačího posedávání, jmelí, necháme do sebe vstoupit zloděje těl & duší a se zatajeným dechem budeme pozorovat, jak nám život nepatří, jak se rozp... a... dá vše kolem... dej... me se ovládnout odtokem textu, jedině tak budeme navždy možní, schopni překapávat, přelévat, vlévat se do příběhu, být s ním jedno vědomí, jedno oko, jedna ústa, jedna svalnatá, mlží, přes-vše-se-převalující noha.