Poznal jsem Eger takový, jakým býval ve svých nejčernějších, morem nasládlých dnech (nemocní žhnoucí v horečkách vyjdou do ulic a spatří vůz s těly, v delirickém opojení snad zahlédnou šalebnou, leč štědře konejšivou, žár rdousící naději v dešti, ale v jakém dešti? v dešti krvavých ohňů, nebe jej chrlí jako o Smrt, chrochtavě burácí hrom jako výsměch bytí v zemi snaživých bakterií & virů, kde se pořádají slavnosti buněk, tak honosně zhoubné k přežrání, až se játra rozkládají v melasu z té slávy, až se bůh, radostí z ukončeného díla, když kdesi dochrchlá upocený Kdosi; když se žárem zbortí střecha a přetne oltář snad jako chechtavý symbol Schismatu, kdo ví; když matka dusí budoucí matku vnoučat, katyni příštích nenarozených matek & otců vnoučat, katů, vrahů etc.; když se nebohý jelimánek, idiot boží potácí v zoufalství opilý; až když se každé Když namnoží do myriád zde nepopsaných hrůz, až se z těchto obrazů Naděje rozradostněný bůh vašimi slovy, laskaví bozi, zadusí Životem, tolik, ach, příliš tetelivým, že to rmutného boha v člověku nutí ke zklidnění_smíření–jásotu... a nemocní upadají do mdlob, z nichž už nevstanou tak, jak na sebe pamatovali, a tak leží na slizce-kamenných, lenošivých zádech ulic, na mramoru chrámů páně, na prknech maštalí, a zapomenou, že kdy dýchali; zůstane vzpomínka na vůz, krvavá mračna, na plameny šlehající velký-malý-vůz, ale nevinný, ten bez těl, na karafu kořaly, val-val-valivou po lenivém dláždění, mramoru, prknech, co znamenají velkolepé Nic): Eger přísný ke svým mrtvým – coby naházené halabalampádí létávaly konfety rakví jako kolibříci, vyklouzly vždy laškovně z rukou-ramen funebráků a už si to kolibřily městem; kolem synagogy, skrz uličku čerstvě zavražděných, přes náměstí až ke kostelu požehnanému božstvy věčného ohně, tam se uhnízdily, utvořily dominový efekt jak jinak než v kryptě pod zpívající & tančící klenbou, tam je teploučko & miloučko, tam se vhodně hromadně leží jedna na druhé jako při nějakém skupinově morbidním, ach, laskavě k lidství morbidním sexu.
Některá tato patriotská po_vy–znání, byť smývaná deštěm & nahlodaná nákazou vtíravých představ o dějinných dramatech, veskrze absurdních (a přesto v nich myšavě-mazánkovsky hledáte, drazí sisyfovečkové, smysl; a tak se princátkovská cesta-necesta mění ve svaté poslání Rozumu), bolí, ba přímo agonizují duši, i tu posmrtnou, dosud nejistou z té přeměny podstat, přitom všehoschopnou, přisprostlou Nemesis pavlačového, krysího existování, nebo snad poněkud námořnického, to jest všude cizího, a přesto všudedomáckého, nepatřit nikomu, natož sobě samému (patřit Věčnému jako nyní mezi chudobnými náznaky příběhů... to jste nevěděli, že nedopovězený příběh svým řvavým tajemstvím jen legitimizuje svou zakotvenost ve vědomí, že totiž náleží všem, a proto má být dokončován neustále, připraven na vasalské doplnění těmi, kteří mu naslouchají... a přitom jen já vím, že nebude dokončen nikdy, a v tom byla-je-bude ta krása ve zradě, a říkejte si tomu třeba narativní provokace, jak je libo, na každý pád a vzlet na ni přistoupíte, protože jinak nezbývá nic než nuda, konečné odplouvání snítek *-.._./ času, než splynete se mnou, mluvně němým Zarašuštarou, že ano?). Skučím bolestí z té nečitelnosti dějin, těch skrčeneckých slepenin událostí,
ssssssk!,
když procházím pralesem pokřivených údů, tak ztracenecky ztuhlých strachem z propastného hnití (mimo mazlavou změť zhořklých svalů, mimo vaškovský jateční zápach, nám tolik dobroučce známý třeba ze sklepení s háky & stoly posledního pomazání...), galerií tichounce výmluvných pohledů „tam-jsem-měl-zůstat-tam-bylo-bezpečno“, nadsmyslově slyším skučení nikoliv mé, ale elektrických kytar – to jsem netušil, že v umírání i po něm si pouštíme hudbu našich pojetí světů herecky vně & mnišsky-sebemrskačsky uvnitř, naši smrt natáčíme a sledujeme coby absolventský gonzo-film, perlu auditivně-visuálního blaha (jak by pravil drogou Aesthetična pozměněný žurnálista fušující mi trestuhodně do řemesla, jen co by zetlel, stal se potravou pro čtenáře a slavně obrozený odlétl k pantheonu slovní ekvilibristiky, kde by ustrnul v kanonické póze...), soundtrack střepů našich já-oni-vy; skučím a se mnou kvílí slova-riffy o příběhu, a ten příběh vypráví cosi o chuti poznat rozpad zvnitřku, jít mezi vámi krokem kýmsi vyvoleného boha, dotykem zažít mělnění masa, totiž, abych byl přesný jako ve střižně, prolnout se s vašimi schránkami a (meta)fyzickou resonancí ochutnat, jaké to je pomalu zmírat, smiřovat se se slabostí buněčných a být vítán u bran, vrat, dveří a dvířek vnímání ne-prožitého...;
když tedy pro-----|-----vazo-----chodecky procházím mezi vámi, paralyzovanými stylistikou pouličního, v-egerlandu-rychlo-nožkou-míhajícího-se spratka, cítím váš niterný vztek z nechtěného přistoupení na hru bez ohrad a kompromisů.
Mám vás v té malé hře her na dlani.
Stačí ji sevřít,
zatnout v pěst
a něco si přát,
protože v té klaustrofobické chvíli mnou propluje zas žil-byl-jednou-jeden-život, jiskřivý jako padající, z Mléčné dráhy podivuhodně blikotající Jitřenka, ale... prosím vás, já nemám žádné ruce, ani nohy (takže se nedá vůbec vylíčit, že bych kdesi „procházel“ či jaksi-------- „provazochodil“), ani trup, ani hlavu, avšak mohu je všechny mít zaklesnuté do kloubů, obratlů, propojené míšní dálnicí, kde se vše děje v neomezené rychlosti přenosu, se všemi nakaženými kurvičkami, protitankovými zátarasy a objížďkami, pokud si mě tak představíte, a když ne, tak taky dobře...
Tak je to správně! Stvořili jste si mě nespojitě-pospojovaného jako kdosi v kterékoli knize knih, soupisu zákazů & příkazů, jak zachytit beztak fikční svět či šálivou představu o světech, oblékli mě snad do šatů, co dělají postavu, anebo mě nechali císařsky nahého, budiž stud,
dali mi jméno, které mi sluší jak psovi
uši (otázka číhavé šelmy: kde se plíží liščí smích?)
& packy (otázka nerozhodného nenasyty: mám to bělavé břicho rozpárat, nebo je to jasnější Padajícího, nikterak strážného anděla nade mnou?)
& kulky (otázka zachování rodu: jak jinak roznítit populační explosi, roztančit světla v nicotném... tichu, než splynutím smyslů, číhající nenasytitelností plození?)...
Inu, mám tolik podob, kolika myslemi si mě měříte, a proto „takhle“ vyfintěný a „takhle“ rostlý a s „takovými“ vnějšími projevy (hvizdu, pokašlávání, chichotání, jak budete chtít a jak se vám bude líbit, aby soundtrack zapadal do tkaniva vašeho výskavě šprýmovného filmu) překračuji uličnicky poskládaná těla (kdybych byl necita, napsal bych „mrtvoly“, a rovnou bych po nich skákal jako pominutý z té povedené situace), zatímco loveckému psu v běhu
plandají uši
& v klusu se míhají packy
& v útoku o sebe třou kulky jako ve vědomí rotující Tři poklady Baodingu,
a v dynamice řítivých končetin a genitálií se vaše v klenbu složené paže nade mnou bouří a zase se ztišují nemyslitelným
„zlatá_brána_otvíraná_zlatým_klíčem_odmykaná_kdo_do_ní_vejde_tomu...“
a mé já-my-ono-liščí-oko víří v mnoha kejklířských kotrmelcích – v tom zmatečném kolotání ani nevíme, kde končí hafanské slechy, bystrouščí fous a začíná docela lidský nárt, pod tíhou světa shrbená oblice zad, psovsky atlasovských, radost na ně poklepat...
Ovšem z metaforicky blábolícího vědomí zpět ke scénám z posmrtných životů, o egersky peciválských, morovou ranou stižených ulicích: Nacházím se v blíže neurčitelném historickém momentu, počkat, podle posice a žahající síly slunce mohu věštit denní a roční dobu
– je odpoledne, pozdní léto, a dle hejnosti v očních důlcích a rafinovaně-jinde hodujících krkavců lze kronikářsky popsat – vzhledem ke známým válečným okolnostem hubených či tučných let, tedy optikou kostlivě skřehotavých či kolébavě nelétavých ptačích pojetí – i pozdní léto Páně konkrétněsté-konkrétněté s tolerancí pěti let.
– je chvilka poesie dějů-přežvýkavců.
– je táááhlé naříkání masa v ulicích, tak opuštěného vůlí být pohromadě.
– je sycení zobanů a tnutí trámů do kamene.
– je dychtivost panen,
nedopovězená,
nedovzdychaná,
nedonošená,
pohozená po žebřiňáku, po prknech, jež zčista-jasna znamenají triumf vůle se rozpadat, anebo utěšeně zahrabaná cizími torsy, tak hanebně nepanenskými, třísněnými dožíváním v tomto městě, v této bohaplné zemi, na této požehnané planetě, v této cirkumstanci existence, bázlivá z průniku ascendancí a descendancí, pod tíhou hnijících, tudíž pospolitá, celistvá v mnohomluvnosti struktury.
– je krystalické léto života, je rozpuk a je vzdych mrtvých průdušek... tímto se počíná a takto se končí věta moru a souvětí víry v nové, totiž marně vrtošivá, věčně_vědomá–vidomá pšenka myšlenky. |
1
1
Wopi 