Nebo raději ne?

Není to snad zásah do osobního soukromí, které ráčíte respektovat jako morálně a humánně a demokraticky uvědomělí jedinci? V tom případě přeskočte kapitolu, otočte na stránku, kde vaše dobrodružství končí škytavou kataklysmou ducha, smířlivým svárem hmoty & antihmoty, totiž hryznutím svědomí, že vám proklouzl příběh mezi prstokladem stránka_prázdný_papír_stránka...

Zkrátka raději nepřeskakujte_neklaďte textu překážky, beztak se k vám text dostane, i kdybyste knihu zaklapli, vyvrhli jí vnitřek, nechali jen páteř vazby pro sběratele kuriosit coby rybí zbytek, či snad sešili závadné stránky kancelářskými sponami, špendlíky, nesmlouvavou sešívačkou jako to dělávala babička H. s nemravným obsahem časopisů (nahé zadnice krvácejí, jak se do masa zarývají spony & špendlíky, mučivé skučení podivně stigmatizovaných kape skrze stránky, lepivě kontaminuje pravopisnými chybami články o výživě, tisíci_a_jedné_zahraniční_zajímavosti, nevěrách a osudech slavných...); způsobili byste inkonsistenci fikční materie tím vaším klouzáním po rovinách syžetu, nebyl-li sežrán autoimunitní reakcí mé reflexivní mašinerie, která nespí ani ve smrti (už poznáváte tu past? Jak se čelisti svírají kolem kotníků, zarývají se jako hřeby do spasitelských hýždí – tak příslovečných a tak skutečných v té automatizaci duševního procesu číst a být čten, tak mile kanibalistického, tak rozverně sadistického?).

Jestlipak si vzpomínáte na Neviditelného? Nepřestávám se ptát a s vidinou rozezlených (a ve vzteku vlastně radostných, neboť v tomto nudném světě tlaků a statiky je... být vzrušen... jakousi duševní exotikou) čtenářů bryskně črtám Dvojtu natlakovaného & paralyzovaného ambicemi:

– Dvojtu, který si chce dokazovat, že přece za něco stojí, že není jen tak kdojaký Béda od lopaty & krumpáče, jen-počkej-vašnosto z trafiky, jen skočím pro lahváče a dáme krafačku o včerejší ordinaci v zahradě širé, v níž rostou plané růže, červené jak starostovo kvítko z řitního věnečku vykvetlé, lesklé ranní rosou & natěšené na příchod včelích sosáků, tak mateřsky konejšivých v momentu souladu...

– s-nosánkem-nahoru-Dvojta, hotový mesiáš intelektuálního světa, mistr důvtipu, kliček a úniků, chrlič charismatu a zdroj původnosti, té prokleté samožerné původnosti...; ach ano, s Houdinim by si mohl podat ruku, s dotekem dlaní by rázem oba zmizeli, neviděně se tlemící jak dvojtové té klukovině, že to přeci není trik, ale hurónsky se zpřítomňující magie chachá ne-času, ne-místa, bytí v nicotě eskamotérského klobouku, v němž se dějí králičí životy – samé recyklační šuk-šuky-šuk ve čpícím teple našeho uvažování o smyslu...; ach ano, už tomu psaní rozumíme, nebo raději nebudeme...

– Dvojtu prolézajícího stokami redakcí, užívajícího pseudonymů jako veselých pilulek na zapomenutí té pravé, vcelku myší, čubčí, válivé totožnosti; protože... někdy je to k nesnesení, mít definitivní představu sebe sama; z jistoty, že jsme soubor daných, byť v letmých rysech lehounce upravitelných vlastností, vzniká snad až (s ohledem na genesi a mutaci světů povah) kosmogonická nejistota – strnulí děsem pak zíráme do nezměrně zející propasti našich já, černě vířící jako nemrkající, do-ne-konečna se smějící fiktivní postava Blinkyho Billa, kluka jako ty...; a raději se nehlasme k tomu, co jsme, k tomu, co jsme vytvořili, jmenujme se Galapágové Gándhíové, Muhammadové Mordorové [doplňte_si_sami] a buďme hrdí, nesrovnatelně ješitní autoři našich životů...

– Dvojtu v záchvatech prozření, že tvorba má svůj nadosobní, nadsmyslový, nadpřirozený smysl a řád (a jsou to tedy záchvaty kontrolované megalomanie); vzdychajícího nad popsaným listem, nad posuvníkem textového editoru stránkastránkastránka, ach, ach, to je ta svatě-ke-všemu-analogická hora tvůrčího úsilí, již je třeba zdolat, zabodnout prapor a odmlít a zdechnout, vážení; mrkající kursor, do_ne_konečna škytající narkoman závislý na pravidelných dávkách emocí & burzianek nápadů & intelektualizací & škubánků s mákem & kobercových náletů & detektivů řvoucích do noci šimansky! & nůžek & antropomorfizované koaly, mrk mrk; v záchvatech totální negace demiurgického vytržení, protože psaní je vskutku nebezpečná řehole...

– Dvojtovi se například dnes ráno (vy tomu říkáte „dnes ráno“, já té okolnosti říkám „vždy“ nebo „pořád“ se rozlévající rozbřesk, radost si zaplavat) přihodily takovéto události, mám ucelený přehled, hotový seznam činností a jevů, lahoda je líčit:

A) Stačil zmizet pro deset křupavých rohlíků v průsečíků chvíle A a chvíle B, tak, jak registruje dvojtovský tik_ťak chronometr elegantně zabudovaný do houštiny neocortex(t)u, totiž ke čtenářské radosti poněkud roztroušeně, flinkovsky-akupunkturně...

B) Vymizelo jeho občanské jméno z obsahů čísel literárních časopisů (i když na první otevření jste si mohli přečíst první enšpíglovskou větu a písmeno té další, pokud byste byli rychlí & přesní hlt_hlt–hltači kultury), jakmile se ocitly v rukách předplatitelů; jako kdyby Dvojtův duševní relikt s kňučením prchl ke stínům jako vykopaný, nahnilý pes egerský, přikrčil se tam, zapouzdřil se a zkušeně nebyl...;

jelikož jedině takto probíhá důsledná, sebezáchovná autocensura – harmonicky skalpelským zákrokem odkrojit z paměti (šéf)redaktorů vlákna spojená s identitou přikrčence, pro nějž si beztak přijdou zřízenci, než jej zadusí soumrak

            vybíraného &

                          kupovaného &

                                         tráveného pečiva;

jistě, krájet a trávit jako Sušruta-nad-tkáň-se-povznášející, systematicky & v extatické blouznivosti chirurga odvislého bytí;

disekci provádět na sobě samém, odpovědně k trvale udržitelnému rozvoji desintegrace; dvojtové velkoryse rozkrájení na tisíce tisíců a stovky desítek a tucty trojek ad. jednotek tak, že je nespočítáte, nepřečtete, nerozlišíte jednoho od druhého, třetího, stého a tisícerého... [a tady se nám ztratil vypravěč, zřejmě byl díky vnitřní sugesci textu vtažen červí dírou kamsi do Království čtvrcených, půlených aj. kleštěných titožností]

C) Zmizelo akné na levém Dvojtově zápěstí, mílovou píď od žíly-dorostenky, k radosti kultu těla & krásy, k lhostejnosti, jež ihned překryla radost, podobnou té z nalezení zapomenuté myšlenky – tak samozřejmá, lehká vanutím smrtelných chvil! [a zde se nám vypravěč, zdá se, vylíhnul z nicotně fertilního lůna slov, z něhož niagarizovanými odtoky odchází pravýznam věcí –

a ten, Signifié královsky osvobozený-obrozený od pout bábelských rybek a rybiček, po věky věků zdárně unikající armádě filosofů & poetů & praktikantů všetvárnosti žití, ech, tak slepě-sladce-lenošivě zmírajících na okraji reálně-irreálného, aniž by intuicí jen zahlédli záblesk úsměvu v pekárně, zlatavé lány prachu na pultu s laskonkami, rohlíčky, indiány, štafetkami, koňmi a kovboji s narozeninovým dortem a medvědem;

tak ten taktéž kňourající, ve tmách se krčící nejlepčejší přítel posledních věcí člověka nezachytitelně mizí v nahnilém majestátu páníčkovské ledabylosti, zapomnětlivosti, prchavosti...]

D) Mizí chuť naplňovat ambice, ty do úmoru vysychající poháry našich hmyzích sebepojetí, je nazvána efemerní touhou vštípit se do paměti váženého čtenářstva; ovšem vštěpující a vtíravě ambiciózní Dvojta sedí v rozbřesku rozlitém jistěže z kalichů ctižádosti, s rohlíkem odsouzeným k natrávení před sebou, když se během snídaně svůdně otevře literární časopis na té & té stránce a laskavý, hladový čtenář rozumí & dovolí („Přistupte blíže, drobtové! Ilusionista vám odhalí tajemství, kterak se státi neviditelným pro vás i vaše okolí, presto! Stačí, když mi dovolíte penetrovat nosní dírkou... ták! Pak pouhé

               kvrdly_kvrdly_simsalabim!

a vaše ctěná hmota mozková kape jak z motoru olej, olé! Jak se vám líbí? Vím, že se vám líbiti nemůže to tichošlápkovství; A jak se vám líbí to vypravěčsky pastýřské živobytí mezi jehňátky? Co prosím? Že se ta mláďátka zjevují jako ježišmarjové a rázem se vytrácejí s noblesou hereckého ritu, vzdalujícího se ‚nesmíš se ptát, co bylo včera, bude zítra zas, jen dnešek uchopit a pochopit...‘? Nic neslyším – jako kdybyste neodpovídáním nebyli! A taky že nejste! Ke komu že to mluvím? Přistupte blíže! Atd.“), anebo: nazvěme tu malichernost marností rozšiřovat vliv (avšak Dvojta nepodstoupil laskavou proceduru lobotomie, nenastavoval chřípí se svatou odevzdaností tichokopytnické obětiny), případně rozšiřovat plochu odstavce...

E) Zmizel Dvojta-dvojdomý ze zvonku u dveří, už ho nenajdete se opírat o futra, ani po egerských ulicích nepostává, nepokukuje po ženských stylem kurtoasních poetů-vyřvávačů na jednu noc pod okny pod mostem šest-stop-pod-zemí. Vypařil se, kráčeje do Ztracena jako Duch hovorných jehňat, obyvatel pouští, kam se s jedním utkvělým slovem (ticho, ticho...) a s tisíci myšlenkami na Samotu,

             tisícijedinnost,

odchází malovat hudbu hudeb, tam se kamsi vytrácí uhlíková stopa po tělech, zůstává pot po mrtvých, nesmělé dotyky nemocí, tak těžké, přitom lehčí než trajektorie kognitivního cvičení jak jej provozujeme teď, ó, my spektrální, němě smělí sokolíci, protože teď je: těžkopadavé ticho jako při svěcení...