Ach, teto Hano, kronikářko našich životů, ať píšeš ve spánku, v údolí proleženin se šroubem putujícím v útrobách, když už ne unavená před monitorem – píše se to jinak, než na psacím stole tenkrát v kanceláři, kde se podloudně upíjelo z placatic, aby se jasně & čile, jako v čímsi zření všeho budoucího-možného, zkoumaly územní plány, katastrální mapy a haldy výplatních pásek; a v pomyslné zemi nadlidských staveb rostly k nebi základy, obrysy místností, střecha, jako když dokončíš odstavec, asi takhle:
A pokračuješ dál, tetičko. Ale tobě se nemnoží písmena, nechytají se navzájem za bříška a patky, nečenichají si k dříkům, nesvážejí grotesky do vyhlazovacích táborů, kde má dle proroctví Majuskule dojít k očištění liter, ultimátní Korektuře významu & formy.
O těch příbězích sníš své minuskulní sny... mezitím ti po tělních krajinách vandruje šroubek, potvůrka nezbedná, co ho ten doktůrek v egerské nemocnici, kam se chodí, klusá a běhá pomalu zmírat v delirických bolestech nebo zemřít náhlou zástavou hnedle u recepce (však proto je ten krankenhaus laskavý k sebevrahům, dodám, jsa zasvěceným praktikantem-enthusiastou), prašpatně utáhnul, nejspíše aby měkké tkáně netrpěly cizorodým tělesem, aby kov nesedřel šeptavou něhu kostní dřeně, nevyhlásil slavnosti sněti, tak, jak to máme rádi, protože tady by byl svět ještě v pořádku.
Ano, i tak se projevují tvé zdravotní potíže: harmonické snění o dožívání ve špitálech; kde bývá ticho jako v kryptě, a když ne, tak jsou všechny zvuky ztlumené nakažlivými kroky sester & bratrů našlapujících na šp-špi-špičky, aby nebudili Primáře z alkoholického bdění, v němž telepaticky řídí běh personálu, udržuje nemocniční základy-místnosti-střechu ve stavu zánovním; se pozvolna mění v noční můru otevřených zlomenin, útoků osmihlavých gangrén či snad literocidy pořádané se hřmotem trubek, hobojů, klarinetů, tub a rohů, pěkně k poslechu & tanci.
Chruješ se, chruješ, objímajíc tvárné tělo polštáře (jistě, tvárné jako předchozí a následující text, velevážení, nebo jste to v záplavě představ zapomněli, proměnil se vám pod očima v inertní-intaktní hmotu?; snad nezapomenete na „tvárné tělo polštáře“, až skončí tato závorka... anebo na něj raději zapomeňte, beztak je polštář bezcenný, i když metaforický polštář, na nějž leháte vědomím, když čtete, je vždy oázou koncentrace...), celá upocená v tom nočním pokoji – venku proudí světla, některá se zastavují, zírají na tebe z výšky, pokud se znuděně neodbelhají do koutů, kde dojde nebo už došlo k vraždě z milosti, kdo ví; z kuchyně zaznívá tikot-klapot hodin resonujících o plochy porcelánových talířků s idylickými motivy dítek hrajících si na Válku & Doktory nebo obojí, to se hodí; za víčky, která se ti neklidem nadouvají a vydouvají, jak se bublavě hromadí a šišlavě vytrácejí sny, probíhá boj o danost příběhů z krajin kopců & hvozdů, z nichž vylezli-přikutáleli se předkové našeho houževnatého rodu – tak vlastního a tak cizího, vzdáleně němého v té dějinné přesmyčce – možná, že se ti promítne kousek z vyprávění, cos mi líčila v kuchyni, v níž po stěnách expanduje plíseň jako volání druhu a dítka velí dřevěnými meči do útoků & velí k sesuvu hlíny na masové hroby řvoucí ve vřavě a šeptající pod hlínou tak známé, tak vzdálené
„Zahrajem si na vojáky, máme píky a bodáky, hola_hola_hej, nikdo nemeškej!“;
a dítka lazaretů vnikají špinavými prstíky do těl, aby našly kámen mudrců, dechli naň a vrátily tělům životy – tak nuzně zbytečné, tak hmyzí, že z nemocničních lůžek mizí v zákopech & hrobech; ach běda, teto H, běda těch talířků, však jsou po babičce D., ale my o nich vyprávíme, sedíme a bezděčně si naléváme hořký likér – jako kdyby se naše životy rozhodly skoncovat s vazbou na existenci; nechaly se slisovat, sublimovaly, odcizily se našemu bytí, ojojoj!, že nebudeme na moment znát naše identity, beztak vypůjčené, entomorfní jako na obrázcích práce-všeho-druhu – destruující a generující smysl; a metaforou všedního čití se proměnily v alkoholy šalebného pojetí o světě vně & uvnitř.
[polštář mimochodem vypadá takto, abych připomněl mundánní svátost věcí: ()]
Ano, sníš s hlavou na tvárném () a jazyk přestává být sourodým systémem Systému, byl-li kdy takovým. Má nekrotická vzpomínka kopíruje ten stav, protože (a to poznáš „brzy“ sama, až se přibelháš, přisedneš si a usměješ se zeširoka ouplně jako mezi talířky & plísní & hořkostí na rtu) mrtví jsou empatičtí absolutně, asi jako průvodčí k černým pasažérům (neboť láska k svobodnému myšlení o světě & pochopení vetřelecké touhy odcestovat daleko od sebe sálají z funícího pronásledovatele, jenž proplouvá vagóny coby lidoborec Státem pověřený, tedy s omluvitelným posláním nechat v polích, mezi stromy a samotné, aby byli blíže k sobě samým, aby splynulo bytí s existencí & identitou).
Nikoliv absolutně, ale potutelně aneb lidsky empaticky jsi mi vyprávěla, kterak příbuzný neznámé totožnosti (pátrám pátrám po jménu, ale to se vypařilo jako naše životy mezi zákopy & hroby) – občanským povoláním hajný – sledoval z posedu puškou čili zaměřovačem čili pouhým okem letní sídlo těžko totožného & možného ministra kultury (neboť na jeho jméno, které objasňuje bytí v jakémsi časoprostoru verifikací existence identity, padla mezi porcelánem útoků, ústupů a poprav mlha člověčí zapomnětlivosti – a já jsem povinen tuto clonu simulovat... tak, jak to ostatně činím posledních bambilión stránek, aby byl čtenář radostný z té harmonie ryzí člověčiny a podlého, ano, drze to tak vystihnu, umění): tento bohém s jiskrnou myslí utilizátora veřejného a intimního života sváží z okolních vesnic, měst a metropolí –
velkoměst bývá všehovšudy v zemích čuchonských právě tolik, kolik v nich žije kecalů & škrabalů & patlalů: mnohá města pak mívají fantómská dvojčata, na první pohled se stejnými ulicemi, náměstími, parky, institucemi ducha, avšak s odlišnou esencí, tu angažovanou pro blaho kolektivního pokroku ólalá bez omezení veřejného života & textu, tu kumštýřsky nóblhóch s fanatickým zápalem se realizovat ve jménu rychlejších_silnějších–vyšších ideálů pokroku ouvej-subjektu
– lascivní kurvičky všech genotypů & fenotypů, vlhké na požádání & pouhopouhý jiskrný pohled (třetí oko mrkne a navěky se uzavře) muže Činů; a tyto chichotavé herečky & ženy mnoha a jednoho povolání sváží z jejich domovů & spektrálních domovů (třetí oko se otevírá, Slzou otráví, vysuší dvě pod sebou a vládne) do hnízdečka stranického tepla & vůní jak jinak než vládní volhou barvy našeho kořeněného likéru („Na zdraví,“ říkáme si s tetou H. navzájem a Slzou zaplavujeme krajiny vnitřní a vnější), že, tetičko H.?, a tam, v teplých vůních, jsou pánem sídla & kultury čuchonské pořádány milostné hry o jablko, broskvičku & hruštičku, až našeho voyeurského příbuzného puška-zaměřovač-(první & druhé)oko přechází. |
