Kudy jsem v tom prorockém stavu kráčel, stékal ze stromů smutek, listy se kroutily v negativním echu mých myšlenek, z jehněd kapal nestydatě, venericky můj starý bodrý nihilismus a kdesi v kořenech se usazovala cynická vláha jako stopa něčí mrtvé tkáně, požehnané živiny. Lidé, ten Bohem vyvolený druh, mě – neviditelného smíška – míjeli a aniž by poznali proč, do myslí se jim š-š-š-potichoučku jako myší nindžové vkrádaly představy smrti: pokojné šémhamforáš alkoholického polykání prášků, šup-šup holky, klucí, zavřete očka a chlopně své a spěte spánkem spravedlivých, haleluja!; anebo živelné, smělé, divoké olympijské skoky pod kola, do vln nebo na kolejiště – líbezně načasováno, komentátorsky glosujeme, zatímco skokani s pletenci hluboko zaraženými do trupů, jak se s nimi vášnivě, donjuansky pomilovala gravitace života, se komíhají jako groteskní deformity tak dobře známé z krajin vysvěcených radioaktivní vodou, fosforovými střepinami aj. průvodními jevy Pravdy & Lásky, jež triumfálně, bravurou horkokašovité krasobruslařky, vítězí nad životem: bravo a vivat těm elegantním piruetám!

Mění se jim výrazy tváří, vskutku, pohleďte na ně, pučmeloudy. Místo optimistického zírání před sebe, kamsi ke světlým, světlejším, ba nejsvětlejším zítřkům (juch, juch, juchů! výskne si pramáti Vlast odkudsi ze sousedství, jen co zvětří upocená, dobře najedená břicha, chuděra je celá olezlá vilným duchem doby, fujtajblová, vypelichaná slípka ko-ko-kokodáčící na smetišti, nastavujíc zářící, propastnou kloaku: kdo by se nad ní neslitoval a nepojal ji za vývar – břicha mlaskají i u obíraných kostí, sr-srr-vysrrrkávají morek, vykusují klouby, odhazují atrofovaná křídla, muří nohy, zobák pohodí kočce-mlčenlivé-loudilce, aby se taky zalkla) klopí zraky do země, ano, i tam, kde se z-zz-zzzubí obličej Spasitelův, jak jsem jej tak lásky-pravdo-plně-orálně vyobrazil jsa zcela nemnišský Andrej Rublev, v očích se těm šťastlivcům leskne stesk po štěstí, náhlé prozření či vzpomenutí, že přeci vše má svou druhou tvář, nejen lidé, věci a jevy, ale i životy & smrti: někdo skončí ohlodán zvířecími miláčky, sám, pomočený blahem, že má od všech pokoj, s chrčivou zubní protézou v čelistech, obličejem k podlaze jako odstrašující příklad; někoho dostane náhoda, bude se těsně před tím, než odpluje za jarního deštíku jako mé rituální plivance do světa věčných muk, očima šokovaně ptát „Co je? To je ono? To je celý? Žádám o zopakování ceremoniálu...“ (asi jsem ještě nevysvětloval, že lidičkové rádi před smrtí blázní, aby vzbudili lítost, vypadali roztomile šaškovsky – vždyť poslední věci člověka mají býti dle řádu věcí důstojné, pokojné alespoň ma-li-li-nko, jinak je exitus odvolán, smrtelník dostane druhou šanci zdechnout zcela jinak, lépe: patří to k té člověčí švejkovštině, však vrah bude taktéž předstírat, že si své činy neuvědomuje, psychotik boží); a na leckoho čeká královská disciplína přímo atleticky-gymnastická, totiž nefalšovaná (che, che, výsostní demonstrativní sebevrazi, jimž se tento akt vůle – odvahy ve zbabělosti a vice versa, jak je libo – povedl jaksi omylem, a přesto na jedničku s hvězdičkou, jsou právě ti nejnešťastnější ztroskotanci, co vůbec mohu ve svém přístavu lidumilského spolupopíjení potkat: věčně melou mlýnkem výčitek, sebeobviňování, desiluse... není s nimi kloudná řeč; jako kdybych neexistoval: měly by být zřízeny nějaké skupinové terapie pro nechtěně, vlastní brankou odepsané hráče, ty zapomenuté, cestami strhané Odyssee stižené radostnou amnesií) suicida v malém či velkém stylu.

Raději ale nebudu takto roznášet pomyšlení na skon jako tehdy, když jsem si ve smrtelnickém přestrojení šel čistě z nostalgie nebo nesmrtelné nudy-nudy-nudy... koupit točenou zmrzlinu do zábavního parku, eh... no krátce a jednoduše, ať to nikoho nebolí: mé emoce rozvířené jahodovou, čokoládovou a vanilkovou pochoutkou vyvolaly ten neblahý den erupce černých myšlenek – ty pak přeskakovaly z hlavy na hlavu návštěvníků kolotočů, střelnic, houpaček, centrifůg aj. radostí z fysikálna jako kulový blesk nebo neřízená, nerozhodná veš-vývrtková-larva a tatínkové si v těch bouřích ducha zoufale cpali vzduchovky do hrtanů & hltanů jako nějací fakíři-samoučni; maminky s vítězoslavným ííííík a áááách seskakovaly z létajících labutí, jistěže střemhlav coby hrdinné, bohatýrské sokolice ztečí proti loupeživým jestřábům bytí; dětičky s vyplazenými jazýčky zvídavých nezbedů svíraly konce kolotočářských, střelnických, houpačkových, centrifůgových aj. radostně elektrifikujících kabelů, čekajíc na Impuls... co se stalo, stalo se. Nikdo se nedozví, jak to celé bylo, totiž že jsem to spískal já samojediný svou nestydatou mlsností, a i kdyby jste to celé vy, morálně neskvrnití čtenáři-salamandři, nahlásili na policii, nechali sepsat protokol, doložili předmět doličný, tedy toto immor(t)alní spisování, už by mě nemohl dopadnout ani Odysseus brány podsvětí otevírající, ani president republiky Čuchonské, ani sama smrt. Jsem v Pánu, a tedy za odměnu potrestán, dokonáno jest!