Vidím město neveliké na šířku-délku, ale veliké duší: psýché obrostlá asfaltem, porostlá betonovými lesy, obydlená blechami, hop-hop-skákajícími za krví práce, protože teprve v tom rytmu probodávání, sání, polykání a trávení jest smysl, něco k porozumění. Ano, takto krvelačná je imaterie Egeru, ale ptejme se, jak eroduje materie, jak s mým rodištěm kopuluje gravitace, poločas rozpadu, biomasa hmoty třeba těch spokojených psíků, co sedíc čekají na své pány a paní, aniž by chundeláči tušili, že za rohem čeká nůž, pekáč, několik hladových hrdel a kolektivní trávicí soustava? Na odpovědi není čas, milí zlatí člobrdové, a vůbec: Temporální kategorie není na programu! Pro rodilého vypravěče, mého Dvojtu, čas pochopitelně ztratil v Eternitě tvář, pokud ji kdy měl. Vteřina a její děti se slily v jediný proud: tryská odněkud někam, teče a meandruje protéká spojitými nádobami – kdo ví, kolik jich, skleněných nešťastnic, je! – našeho příběhu. Je to nekontrolovatelný živel – ani slovutní redaktoři, ani pokorní tiskaři jej nedokázali svázat, zkrotit důtkami racionálního myšlení, chování a jednání. Kvůli té síle Chaosu jsem nucen přiznat, že nevím, kdy jsem se v Egeru octnul: bude třeba, aby přispěchal na pomoc důvtipný čtenář těchto slov, sesbíral meteorologická, geologická data, socio-kulturní, respektive politické reálie a podal sobě a mně vysvětlení, v které že to historické éře se to nacházíme.
Dvojta stojí před egerským nádražím. Všechno je jasné, i ten prosluněný den. Kdyby měl v tu chvíli mé schopnosti vidět za věci, mohl by pozorovat, jak se s nebe snáší hejna egyptských kobylek, hladových jako boží tělo – podívejte, každá je velká asi jako vzrostlý kondor, míhání jejich křídel zatemňuje oblohu, takže se zdá, že apokalyptické radovánky jsou na spadnutí; nevinně visí ve vzduchu jako záchranné helikoptéry, anebo se střemhlav vrhají na ubohé chodce, šedesát sedmdesát kilogramů živé váhy navozuje stavy agonie, šoku, bezvědomí; pekelné mračno na omráčených občanech, občankách a občáncích provozuje podivnou, mezidruhovou sodomii: kladélky do vašnostových tělesných otvorů vpravují slepenec vajíček, posléze hostitele opouštějí, loučí se nikoliv francouzským, nýbrž kobylským íhahá polibkem kusadel; během několika minut, uvnitř stále bezvládlé oběti, se z vajíček díky bohulibému tělesnému teplu líhnou čilé housenky... nebudeme zde zevrubně popisovati morfologii a metamorfosu hmyzu, to nechť si laskavý čtenář hltavě dohledá sám – ale on nic takového nespatří, leda v jasnozřivém snu.
Místo aby se ujal entomologického průzkumu terénu, vítá Dvojta svou rodnou zem rituálem Návratu: nejprve z paty vytáhne chrchel líbezný jak vánek letního rána, zkušeně jej zformuje v ústech, aby to byla vhodně aerodynamická letecká puma či snad kulka jménem Dum-Dum, Brum-Brum-Brum, o čem se zdá Egranům? (třeba o dešti žabích parašutistů bez hmotných padáků, neboť je nadnáší, transcendentně zlehčuje víra v nové: stehýnka, tlamičky, prdelky skokanů, ropuch, rosniček aj. dopadají na trávníky, betonové rajské zahrady, střechy a s kvá-kvá-kvákavým chrlením otázek panskeptika zaplavují města, nejen ta egerská: to pak v šílenství přijde komora a kulka kulek k chuti, kdo ví); a nakonec triumfálně vy-vy-vyplivne vazký obsah dutiny přímo na svaté dláždění egerského nádražního náměstí – sprška tekutin v čele s pumou-kulkou (Dum-Brum) vytváří na zemi požehnané kletbami dlaždičů laskavou tvář Krista, ó, jaký to moment mravní, duchovní čistoty!; ztracený syn pokleká, sklání se a pokorně líbá místa pod slinnou ikonou, ta místa, kde před pár desetiletími laskala ruka dělného lidu jeden ze symbolů Pokroku: se zatajeným dechem ohmatávala okraje kostek, smyslně olizovala bříšky prstů šmirglové plochy obrubníků a s úctou & pokorou se dotýkala i jiných buněčných prvků infrastruktury. Dvojta ale neslyší jejich šeptaná slova oddanosti účelu, smyslu: zastřenými zraky pozoruje jako duch světa hemžení kolem, cítí se být mezi svými, v městě, kam se jeho rodáci vrací s provinilými slzami na tvářích, zaschlými pohybem po zeměpisných šířkách-délkách, všude dobře, tak co doma, pepíkovsky by povídal kdejaký pseudopatriot na podporu exportu těl, mozků, duší (a oni uposlechnou, v záchvatu naděje si uhryzají pupeční šňůru jako si vlčice uhlodá tlapu lapenou v pasti, aby mohla žít, krvácet); v městě, kde navrátilci svými slinnými žlázami bombardují chodníky a neohlížejí se za každou macešskou Sodomou & Gomorou. |
