„Nepodceňovat, nikdy se nepodceňovat, natož ve smrti!“ mumlám si spokojeně pro své vlastní povzbudivé potěšení, tvář se mi tou omnipotentní radostí proměňuje v homunkulí splácaninu tkání, dechem věčného skláře břichatící křivule – podívejte, je v přechodném skupenství, celá se do sebe propadá, nebo naopak bobtná jako vztek těch, co je poslali sem ke mně terminálně zhebnout; za živa je jen zlehka, konejšivě ohlodávala nesmrtelnost, aby si taky něco zobla, když už jim dala tělo, mysl, duši to vydržet; teď musejí platit, chcípají mi tu v koutku v jednom klubku paží, kostěných výrůstků, hnát, mluví se mnou nejazyky – někdy bažinatě smrdutou, jindy nadpozemsky vonnou esencí jejich nepoznaných identit – a já se na ně spiklenecky usmívám, hadrem pravidelně utírám to zbylé, to mazlavé, všelepivé, co z těch spirituálních reliktů vytéká, vím, že tu s nimi budu, achichouvej, na věky věkův; nerozumím žel jejich mumlavému šepotání, bublání z hlubin, kde to voní kuchyňskou pílí, tvořivým stiskem dlaně, dotykem prstu, upoceným vzdych-vzdych-vzdycháním nad kdekoliv-kdykoliv napsaným, řečeným, přečteným – kdo ví? Kdo ví, ať odpoví, ale to zas v jiném čase a světle, jinými nadjazyky, jiným, cizím myšlením. Teď můj host do domu, abych na něj nezapomněl: k mému zklamání má daleko k ohromení, rychle, jako by odněkud mohl připlout nezbeda pijan a tu jeho dávku vyzunknul jediným polknutím, se chopí lihoviny, mlčí a pozor: Jestlipak jste si už zvykli na mé vypravěčské odmlky-pomlky, jestlipak jste si je zkušeně vyložili jako autorskou impotenci (vždyť jak může přesvědčivě vystavět syžet klučina sice v Kristových letech, však s tváří a postavou jinocha, junáka jak květ, radost pohledět, hurá! – to mi po skonání zůstalo, prosím, mohl jsem si to vybrat, stejně jako si kluzký kolegáček Satanáš svobodně vybírá podobu hada, Uroboříčka, proklaté ženské, světce, klíštěte kdesi na stéblech trávy, tečky za větou –, s dětskou iluzí tvárnosti světa, že se totiž mohu jen tak z barové stoličky zvednout, se zrádnou vzpomínkou na podivná dopoledne, kdy teta H. nebo babička D. nebo-kdokoliv-blízký hlídaly churavé vnouče, synovce nebo cizince-s-prázdnou-tváří-odněkud-zdaleka a notovala nějakou tu naši lidovou, ať už moudrou pitomost nebo projev svobodného Ducha atd. si družně zahalekat „kde se pasou, mé zlaté parohy, kde se pasou?“, přiskočit k hostovi z domu a steven-seagalovským chvatem hřbetu ruky rozdrtit hrtan. „Křupy-křup,“ poslouchal bych, místo toho ale slyším slečinkovské usrkávání nápoje diplomatů, povalečů aj. symptomů jakési měňavé kiš-kiš doby. Vidět ho tak se dusit vlastní krví, byť je tu jen naoko! Svíjel by se na podlaze, ó, sladký Ježíši, skelně se mě ptal, co jako dál, he? Nu dál bych se shledal s mými Zlatými parohy, můj duchovní, totemový dvanácterák by se vynořil z houštiny, našel si na mýtině Zlatku-laňku a usouložil ji k přesladké přírodní smrti, protože jedině tak se prosazuje vůle vládnout. Stál bych nad mizejícím tělem a dopíjel sklenku rumu, možná i ji vyměnil za celou flotilu fregat, ztrestal ji jak tenkrát za mlada v uličkách a dvorcích starého Chebu...), senilitu a touhu okopávat myšlenky jako úhledné záhony až do bezvědomí? Dnes mu nic nepovím. Budeme tu mlčky sedět, já budu trpělivě, jako bludný blanický rytíř na dějinné třísk-prásk zvraty, čekat, až zprůsvitní; on, připravený na cokoliv neblahého, nečeká ničeho, obklopuje ho asi tak dva metry v průměru obludná, blanitá koule metafysického vytržení – negace mě. Kdybych chtěl, mohl bych ze vzteku dvanáctihrotým, vražedně kopulujícím parožím prorazit ten hymen, dostat se k jádru jeho podvědomí, být poněkud zlomyslným a hackerským zákrokem učinit změnu. Nikdo by ho na druhé straně nepoznal, měli by ho za božího blázna, případ jako kuriosita a slovo do pranice v učebnicích pro psychiatry. Takové věci už ale nedělám – i když, i když... jemnostpáni a jemnostpaní... uvědomuji si potenci k takovým činům. Žádná pábitelská impotence, hotová nekropotence vyprávět, přehánět, třeba šumět reprobednovým zvu-ko-pá-dem do mlčenlivého hosta, alkoholy prosakujícího na podlahu jako včerejší večer-až-ráno strávené v knajpě toho města stiženého smrtelnou nemocí, pozvolným uhníváním urbanní tkáně, tam někde v Egeru, zemi peciválů, plivanců a snivců. |
