Vyděsí mě svým lakonickým přístupem, myslel jsem, že hosté Páně budou přetékat užvaněností žebráka-veterána, slepě vidoucího guru dřepícího kdesi v miasmatu uliček pozemského města mezi zvratky, spermatem, výkaly našich ztracených, co to žvaním!, zapomenutých existencí, možná i trochu uraženě nad jeho neguruovskými manýry se ptám: „A jakejpak to bude? Jamajskej, karibskej nebo nějakej jinej žlučopud...“ „Tuzemskej!“ Aha, pomyslím si, síla zvyku, jistě jistě. Náš host, náš Pán. „A rychle, prosím!“ To už mě ale dopaluje, cítím, jak mi hadí víčko škube vzrušením, Belialův koutek se zvedá a stahuje jako fallus věčně inhalující-exhalující Imaginaci, tu prazáhadnou substanci, o níž jste po probuzení vždy coby páni vědomí a racionálna přesvědčeni, že jest esencí lásky, inspirace, naděje, protože vám, snícím, šílejícím idiotům se zjevil kdosi blízký, ač neznámý; ale v zamyšlení zapomínám, že jsem doutnající, rozžhavený avatár hněvu: „Ne tak zhurta, copak vašnosta tak spěchá? Nechce si rovnou tlesknout, aby z jam přiběhly vilný běhny a svejma pyskama nahoře-dole obšťastnily každej výběžek tvýho drzýho těla!?“ „Mám lehký spaní, vážený pane. Těžkosti, to víte. Budím se i desetkrát za noc, někdy to jsou zlý sny. Kradou mi rozum, možná ho tu někde schovávají...“ „Ale jděte,“ chlácholím dikcí břichatého pantáty, zatímco se host čile rozhlíží, zda tu v hrnečcích a sklenicích nepřechovávám jeho příčetnost, konfiskovanou kousek po kousku; nicméně již jsem okolnostmi uklidněn, vrací se mi má samaritánská empatie, síla naslouchání, a tedy pokračuji: „Spánek léčí a nikdo, ani kožnaté sysifovské kudlanky-koníci vám nevydlabou mysl jako dýni, kdepak! Ostatně kdybyste nespal, nemohl byste ten tuzemák se mnou tady v klídku popíjet. Podívejte, v těch nádobách nemám nic k proclení, žádný torsa vašich tužeb nebo... jak to bááásnicky sdělit... spavou mršinu logiky – ať si na ní pochutná někdo jinej! –, žádný trosky stavebnicovýho myšlení, jak to má vašnosta rád, když tu se mnou pospolitě není.“ Zvednu ruku, abych vzal odněkud, otevřel a nalil pralinkového moku, avšak je to nad mé mrtvé síly: sklenka daleko, lahev ještě dále, nohy líné až běda, držka líná jako za živa. Host čeká, ale nervózně, jako kdyby se měl co nevidět-neslyšet rozplynout, jeho nervová struktura prosvítá celým osvětimským tělíčkem (ano, takhle lehké, praktické, flexibilní jsou duševní stavy): nejen vánoční ozdoba z dob těch poctivých, potem rozmočených sklářů, dýchavičných pijáků duší. Vidím, jak se mu hýbe čelist za tváří, tam, kde máme hladko-teplo-měkkoučko, asi tam sídlí duše, ta mrcha nestvůrná, anebo to je jen tupá ozvěna těla, kostra obrostlá kůží, vybavená umně skrytou soustavou spojitých nádob, pěstičkami buší do vnitřku tváře a jazykem Voynichova rukopisu prorůstá kůží... „Tak já si naliju sám...“ Už už ho chci napomenout, že host má leda tak právo sedět, nic nedělat a poslouchat, když tu najednou se mi ve vědomí „piff-paff-blik!“ objeví představa: čistě prostřený stůl, prosvětlená místnost, něčí tělo přinese lahev s hnědavou tekutinou, blýsknou se sklenky, paprsky zvenčí prořezávají med alkoholu jako při honosné defloraci, čiré sklo, něčí bělostné, neposkvrněle zářící bulvy s kaleidoskopickými čočkami – nektar šumí do skla, v tom pohybu mihotá nespočet ostrůvků Světla, ach ta metafysická krása pozemských okamžiků! Achich ach! Ovšem na té představě by nebylo nic tak pozoruhodného, kdyby (zřejmě) nespustila tuto souhru dějů: z galerie alkoholu všech barev, surovin a domovských krajů se pomalu vysouvá lahev s plachetnicí – ó ano! – aniž by byla někým vysouvána, obdivována (ó ano! podruhé), prostě sama od sebe, podobně jako já starý solilokvista ve věci hovorů, ale ona, rozparáděná vichrem představy, napíná plachty a stáčí kormidlo přímo k dokům, samostatná, samojediná jako dítko alkoholických mátoh, a tam, vážení a milí, nalévá svůj náklad do dvou stopek (ty se poslušně vyvalily z přístavních slumů ve chvíli, kdy Zlatá laň přízračného piráta-džentlmena vytáhla kotvu), posléze uzamkla podpalubí a zakotvila mezi ostatními. A pak že nemám vědomí telekinetikovo! |
