Já: věčný inkubus mých smrtelných lásek! Do všech vstupuji jediným titánským údem – hrbolky vystouplých žil pulsující smrtí –, když spí ve svých manželských, předmanželských, bohémských postelích. Po ránech vysáté, zbavené chuti do života – loudají se pak po pracovištích, obchodních centrech a jiných lunaparcích lásky, připomínají všechny ty bezejmenné figuríny mého přežívání, zamčené v útulnu vitrín nebo na samotce, kdesi ve tmách mezi harampádím, kam se nechodí. Se zavřenýma očima se třeba teď či pak pod mou spektrální vahou prohýbají jako posedlé ďáblem, marionety vymítané svědomím nebo jinou zářící sviní.

Co myslíte – umrlec má taky své kratochvíle, taky si chce tu a tam, anebo, co to povídám, vlastně neustále, vrznout jak se patří, obtěžkávat to či ono teplé mladé tělo plné optimismu k sobě a světu vůkol (čerstvě umyté, dosud vlhké po sprchování, vyšisované nějakým tím mýdlem na duši, připomíná mi to balzamovací proces, jak tam ty mé děvenky-figurantky vidím, naložené do sarkofágů sprchových koutů, anebo snad jako plovoucí Ofélie jak přes kopírák, černá je barva jejich vzpomínek na mě, usazuje se na stěně vany a jak čas účtuje s chladnoucí vodou, zanechává proužky jako po sazích – a to zas sedím sám samotinký u baru, pozoruji kroužky pěny ne po sazích, ale na sklenici od piva a z pípy v tom svátečním momentu kap-kap-odkapává má poslední vzpomínka na ně, líbezně nastrojené v šatičkách, sukýnkách, s těmi rozkošnými rtíky, které tak chtěly ochutnat celý svět, pozřít genitál krajin, kde domov náš vezdejší, nechat si ho zasunout hluboko do vnitřností a tam si brát vláhu Poznání všeho dobrého a zlého), já coby nesmrtelné libido, postrach všech panenských blan!

„Jedna se bála mýho vampýrskýho, srk-srk-srkacího pohledu,“ povídám si dle zvyku sám pro sebe, mé otisky prstů zakreslují do textury prázdného půllitru tajemné mapy.

„V mejch očích viděla asi ďábla, křivě se křenícího jako na vás někdy ze zrcadla, když se nedíváte; je to nepravost, nějaký posednutí mejd in hevn, anebo byly ty oči nemrkající, víš, hadí, jako propastná lačnost mýho Uroboříčka milovanýho, to-viš-že-tam-taky-je, choulí se tam choulí, stočenej a zmrzačenej jak víra v Pokrok.“ Počínám si pohrávat se sklem, dlaň s dlaní si hraje na třetího, ale ten jako by nebyl, chudák, leda kdybych měl telekinetický talent. Můj hovor k sobě se nachýlil ke konci, protože ve chvíli, kdy pravá ruka chytila sklenici a teprve mi v lebce doznívalo plazivé „hadí“ a zbabělé „Pokrok“, se barem rozletěl zvuk: kroku a hlasu.

„Vida, mám hosta! Kohopak nám to čerti voděj, mejd in hel, předpokládám: hlavu skloněnou jak káraný děcko, páteř pocuchanou jak nervy rekruta kdesi v džangli bez naděje, s puškou a bez nábojů, strach v zádech...“ vítám, aniž bych věděl, koho. Objevuje se udýchaný, zřejmě trpí poruchami spánku, osobností, lehce kývne, nesměle po mně hodí úsměvem, naštěstí nikoliv hadím, spíše opičím; nervový systém má prolezlý pijavicemi Myšlenky, je to vidět na způsobu, jakým našlapuje: nejistě a s tajenou bolestí martyrova učně; a... blíží se.

Ukazuji na stoličku vedle mé, nehodlám být nesmělým: „Tak co si dáte? Mám tu všechno: léky na radost, zaháněče lásky, nebo naopak lektvary, po nichž budete mít záchvaty altruismu – mít chvályhodnou chuť rozházet všecky tělesný orgány, oudy po okolí, jen co štědrost dovolí, aby si je ti sysifovétantalovéatd. se spokojenym mru-mru-mručením zastrčili do očních anébo kloubních jam, do dutin břišních anébo lebečních a s výskotem, heja!, odskákali na těch oudech jak luční-kožnatí koníci!“ Příchozí se rozespale, jako bych se ničím neexhiboval, rozhlédne po výstavce lahví a vyplivne první, odpudivě pleskavé slovo, co se odvážilo zjevit v jeho podvědomí, na hladkých stěnách žaludku, lepkavé-laskající jako nástroje Lásky, universálního jazyka vesmíru, jako při chřipce, ve slavnosti sněti triumfující po celé délce sliznice (třikrát hurá Životu, jiskře Kosmu! Juch, jech, joch!): „Rum!“