Nebylo třeba očekávat nic konkrétního. Zkrátka jsem byl ve stavu mouchy-sněste-si-mě-ale-udělejte-mě-šťastnějším-aspoň-na-chvíli. Tak nějak to celé bylo a já po chvíli počal vidět jinak – onen zásvětní lesk všech a všeho se mi odkryl jen pokradmu, světlo vyzařovalo z každé věci a já měl pocit, že najednou má vše svůj smysl, řád, směřování a podobné kydy, co už znáte z jiných vyprávění. Mozek byl z těch vjemů jako dítě v dyznylendu, legolendu, plejmobillendu, kauflandu aj. lunaparcích rozletu po té či oné atrakci vnímání, z toho prýštila bezbřehá euforie – tak se asi cítí ten, kdo se těší ze života, cele, bez vězeňského syndromu v pekle měst, nás samých v těch druhých, bez těch betonových, železných, skleněných mantinelů, jež nazýváme jazykem kmene „kupředu-zpátky-ni-krok“ pomocí svrchovaného pojmu civilizace, bez betonových a železných a skleněných králů, kteří na nás shlížejí shůry ať už s rukama v klíně, nebo s rukama založenýma jako světci. To však byl pouhý začátek, jen takové svlažení, jako když brouzdáte bosi v moři, voda obklopuje vaše buňky, vniká dovnitř, slanými jazyky, pohyby beder, mokrými polibky se pomiluje s jadřinci těch tetelivých, inu, teď klidně řekněme améb, protože i ty se tu a tam nafouknou, smrsknou, zaplní, uhynou, stanou se odpadem kdesi na skládce šlechtitelných zbytků – v legii tělesné struktury sešňerovanými jako v nějakém sadistickém státě, ovšem zde panují určité zákony džungle, všemu vládne ztopořený diktát vůle přežít v zájmu celku, struktury, komplexu mé schrány na tekutiny, vnitřnosti, hovna.

Potom zahájil útok Příliv, neodbytné zavlažování. Myšlení, ten všepožírající Leviathan z mýtických hlubin, se probudilo, zatroubilo na přesun a vše kolem se stalo nicotným, zažil jsem Věčnost, právě ten stav, o němž se tak blbě vykládá, protože to vlastně není stav mysli, těla nebo duše, nýbrž cosi, co člověka a všechno, co může cítit, prožívat, rozumově chápat, přesahuje. Není to určeno pro smrtelníky – takže, panstvo a damstvo, dejte ruce, nohy, nosy, oči, uši od Věčnosti pryč! Já měl jen to štěstí, že jsem za oponu nahlédl ještě za živa, jak tak honosně ten stav tělesných pachů, pohybů ve vnitřnostech a bolestí nazýváme. Nyní – pokud ve Věčnosti nějaké tehdy-teď-potom můžeme použít: tyto běžné příslovce času vám, roztomilí smrtelníci, do vyprávění vsunuji, abych se aspoň trošku přiblížil vašemu stavu bytí – je to pro mě denní chleba (opět smrtelnické výrazivo... zde musím navázat dalším rozkošným frazémem: jazyk je železná košile, nezbavíte se ho ani po zesnutí), občas si krátím dlouhou chvíli (ehm, já vím, nic nenamítejte, prosím...) seancemi vyvolávání živých: do mého baru, jehož obsluha je pro efekt složená ze samých renegátů historie, o těch třeba v jiné části vyprávění, vstupujete nazí, projdete mezi osamělými stolky a židlemi, přisednete si ke mně, budete se možná nesměle a rozpačitě usmívat (což mě nikdy nepřestane dojímat, nebo alespoň morbidně rozněžňovat), objednáte si u tajemného barmana něco na zub, tedy vlastně na ret, jazyk, hltan, žaludek, játra, duši, že ano...