K podivuhodným historkám mé krve se však vraťme později, až nás přejde ta přesladká morbidita. Nyní v tomto radostně mortifikačním momentu, abych jej náležitě využil, když už ho tu mám rozparáděného v císařových šatech, si vzpomenu i na toho odvěkého parazita, démona chvíle a eónů, jak nám do žil vhání chuť se smát bez důvodu, prostě jen tak, jako boží idioti, chuť žít, chuť umírat, ani nevíme proč v tom cyklu žranic a úhynu. Vidím ho, jak se krmí, vážení, vidím krev natahovanou pipetou sosáku, snad se ty krvinky nenakazí v jeho útrobách, nějaká infekce bytí, sněť duše, morální degenerace, úbytek mentální nehmoty a-tak-dále, jak maximální pipetovací silou filtruje lymfu, krevní plazmu, bere si to nejlepší z vás a do těla přejemným stylem injekční stříkačky vrací odpad, duševní špínu a ve vás, ctění čtenáři, tento chaos šťáv vyvolává nechuť k dalšímu čtení, neurózy, psychózy, postupné chřadnutí (nebylo-li šťastně nastartováno již ve věku dřívějším), zástavu. Tak se totiž dělá otrok – aniž by věděl, bypassem je ožebračena psýché: „Pích! Střík!“

***

Moc bych si přál, aby se svět stal lepším místem pro život i umírání! Jako starostlivé vnouče jsem se svým babičkám svěřoval vždy, když se přihodilo něco nekalého: do neposlušné země třeba nakráčeli vojáci, vjely tanky, přilétly bombardéry, helikoptéry a jejich rakety roznášející světélkující, očistný plamen Svaté války počaly zachraňovat zbloudilé duše, a explozemi i pouhým slovem se výbušniny i žoldáci jali zpívat hymnické sloky pravdy, lásky a svobody, což byl ten správný soundtrack pro akty plenění, znásilnění, drancování a opětovného znásilnění, pro následné podivuhodné proměny kamene v prach, posypy krvavé sutiny solí a poslední záchvěvy znásilňování toho, co zbylo, i toho, co se již nehýbe, dokud těla nerozežere sůl a šakalí tlamy; tak o těchto rozverných okolnostech jsem zkráceně a s ohledem na babičkovskou citlivost ve věcech násilností vyprávěl a vnášel tím do naší rodiny dějinné zvraty, světovou politiku očima mladého dospělého, jak se hezky po anglosasku povídá. „Babi, ale oni tam fakt jeli jen pro tu ropu. Ty zbraně hromadnýho ničení tam vůbec nenašli. Teď se ohání tím, že to byli teroristi a zbourali ty baráky tím náletem prej...“ argumentoval jsem zaníceně a spiklenecky, zatímco babička H. žvýkala kokosku a poslouchala na půl ucha, což jsem však v záplavě hněvu nevycítil a pokračoval teoriemi nadvlády, útlaku, kontroly obyvatelstva, manipulace masmédii, až mě to samotného dojímalo.

„Vem si ještě kokosku,“ kontrovala mému pojetí světa, a tak všechny ty miniaturní tanky plivající z hlavní marmeládu, čokoládoví vojáčci prošpikovaní kandovaným ovocem, marcipánové pumy svržené neviditelnými bombardéry shlukujícími se kdesi u lustru zmizeli ze stolu a vzdušného prostoru obývacího pokoje, ba i strategická mapa útoku a ústupu byla srolována a archivována nejspíš nějakým kokosovým generálem s pruhy a hvězdami z cukrové polevy. Inu, vzdal jsem se. Raději jsem si s bílou vlajkou podivně plápolající ve vydýchaném pokoji vzal nabízenou cukrovinku a stočil téma hovoru kamsi jinam, domů. Karamelové bojiště jsem si tedy ponechal pro hospodské disputace a symposia, o nichž povyprávím později a tuze rád.