Tuším, že něco podobného jsem už zažil, možná v mém, možná v něčím snu. Ten může mít obličej někoho jiného, stává se v něm to nejhorší: a právě tehdy to bylo vyprávění o vzniku Příběhu. Jak se rodí? Z čeho vyrůstá? Na odpovědi není času, vše se tu děje tak rychle, nestačím ani zaznamenávat, mé smysly jsou zahlceny nesoustavným systémem následků a příčin (vrazi napadají své oběti, ty jsou rázem přeměněny v potravu, ta je rázem hnojivem snad pro ty další šťastné děti náhody; z obyčejných se stávají neobyčejní: přesvědčení kněží, biskupové, arcibiskupové, papežové, popové, mudrcové všech učení v jednom finálním boji o vše – „Servěte ze sebe ty hadry, šelmy bezbuožné, ať zemřete se ctí, ukážu vám pravdu a lásku buoží!“ by se dalo slyšet; rodiny se obracejí proti rodinám, v jejich řadách vzplane také jiskra, neopatrný pohled vyvolá vztek, v mlze poblouznění či snad prozření bratr trhá údy bratru, otec bezhlavě mlátí otep synova těla jako ve starých dobrých rolnických dobách, třeba pomyslí na svou krev, zda bude mít z čeho žít, z něčeho poroste, přisaje se matčina prsu a bude si brát všechno, i to, na co nemá nárok, dcera skalpuje matčinu hřívu, tu slámu načichlou plotnou, zvířecími výkaly a křikem z dětí, třeba naše holčička z paže, lokte a předloktí vyrobí cep, chopí se chlapské roboty, nadělá z darů země mešní chléb, jen ten mlýn tu chybí, děti v mateřských lůnech procitnou, otevřou oči do plodové vody, pohltí placentu jako obrozený Uroboros, posilněny si ručkama a nožičkama najdou císařskou cestu, avšak zvnitřku, za takový přístup k věcem slušela by se Nobelova cena míru i lásky – dovolme si ten pokorný komentář –, plod svlečený z kůže matky, zrozený z bolesti do světa sváru – a to je ta determinace i terminace v jednom, mám dojem, že už tomu rozumím, je to jasné jako smrtelné zranění.) Jak my dva se milujeme! Nedokáži slovy vyjádřit nic z toho, co teď cítím a cítíme. Ostatně: dosud se to nikomu v kulturních dějinách nepodařilo, zbývají jen krásné figury, obraty, obrazy a samozřejmě fráze, tu a tam prázdné – k čemu to všechno? Je to jen zdání, celá historie erotiky je mlhovina imaginace, divadlo smyslů a pocitů. Tato zpráva však není milostné pojednání, ani milostná poezie, ani milostná próza: průnikem láskyplného vztahu se budeme zabývat v dalších životech, v další reinkarnaci, třeba to bude i jiné, bude více prostoru pro tělesné, myšlenkové, emoční projevy a procesy. Teď jen zlehka popišme náš duševní stav: ach-ach-ach-ach-ach! To musí stačit. Důležitější pro naše vyprávění je obecný stav věcí: kterak se vše seběhlo, k čemu že to vše vedlo, a co se k čertu stalo? Vrátilo se mi tušení Konce. Zahnízdilo se mi v mysli jako věčné, otravné už-viděno, ten pocit je odporný, ale po pár vteřinách si začínám zvykat. Ještě jednou se vrátím, abych popsal či shrnul naši mileneckou situaci: kol kolem se pění a prolévá krev, v podzemí se hroutí základy, zem se třese, zdi a podlahy se propadají, slunce se barví pěněnou a prolitou krví – je najednou veliké jako oko Buoha: zíravě sleduje celé to divadlo světa, tu tragédii přepsanou v komedii anebo obráceně, možná, že se za oponou nebe i trochu zašklebí, třeba i skřípe zuby, že to vše dopadlo jinak, než mělo, to už nevím, přestal jsem všechno vědět, už to nebudu potřebovat. Teď jen připomenu ten ostudný kýč toho obrázku, nemohu však jinak, takhle se to seběhlo, nejde to vrátit, tady jsme, děti Ráje, připraveni na obrodu. A co teď my? Co já? Potřebuji jen její dotyky, rty propletené v jeden jediný: pronášející poslední mlaskavé „amen“. Svět se tu chýlí k šachu-matu a já se z té hry nic nenaučím, stejně budu dělat ty samé chyby, nebudu rozumět soupeřovým plánům, nezapamatuji si jediný svůj, ačkoliv pečlivě promyšlený. Snad by pomohlo zkonstruovat jiné hrací pole, třeba kouli, ano, lesklou kouli potaženou šachovnicí, pak jen přijít na to, jak rozpochodovat figurky, taky si najít soupeře, zkusím si podat inzerát, rozhlásit po světě, slyšte slyšte, hledá se experimentální hráč, ten-ta-to, co se nebojí riskovat, zacházet s Nicotou, vyhrát, vyhrávat, vyhrávat, vyhrávat... |