| Prolog |
|---|
|
| Neocortext59 |
Stojí u mě, hledíme na sebe. Slyším jasně ten tlukot dvou srdcí – to mé již vynechalo na dobro, to její je mechanicky čisté, přísně přesné jako metronom. Je slyšet zvuk bojů ostatních o příděl, hudební téma kost o kost. Na tom bitevním poli mi podává dítě: „To je tvé dílo, je odrazem, kletbou a zázrakem naráz,“ hledí na mě, prázdný, nekonečný pohled, jako kdyby se zachycoval čehosi za mnou (jsem tedy průhledný zlomek sebe samého – kde je však má podstata, kořen všeho zlého?); vpadlé oči jsou dvě rány vbodlé Stvořitelem-vrahem do lebky, bez prasklin, snad jenom ty rozrůstající se vrásky od koutků víček ke spánkům, z mluvících úst čiší mrazivá hniloba, slova svázaná jazykem hrobek, bezejmenných jam pro nemajetné (bez duše není jména: ty, které jsme znávali, pohřbíváme do děr v zemi, každá hlubina má proto své jméno, podle toho, čí ostatky do ní vkládáme; jsme hrdí na naši schopnost evidovat živé a mrtvé: manifestujeme tuto vznešenost databází právě narozených, žijících, pracujících, umírajících; ten, kdo má duši, a tedy i jméno, bývá po smrti vzkříšen, povolán zpět, aby sloužil Městu k větší slávě; ten, kdo je zapomenut, jeho jméno bylo ztraceno nebo znehodnoceno změnou v rámci sestupu k nižším kastám, je odsouzen k věčnému spočívání v anonymitě smrti); mluvila by možná takto osudově, kdybych ji býval oslovil a ptal se na věci nejposlednější, ale tak jsem neučinil, v bázni jsem beze slov přijal znetvořené dítě do náruče, utřel mu slinu na bradičce (otcovské city mi v duši raší jako plevel: nechtěl jsem je, ale řád věcí a světa mi je vnutil, nadiktoval roli zachránce, hrdiny, mesiáše apod.) a konečně přeměnil naše netečné, kosmické, hermeticky přidušené ticho v něco zaznamenatelného: „To jsi ty! Přece jsem tě našel! Nebo jsi spíše našla ty mě. Lásko!“ A přiblížil jsem se k ní, stehno ke stehnu, líčko k líčku.
Dotkli jsme se kůží: má horoucí čerstvě vyvrhnutým citem, její mrazivá hřbitovní hlínou. Děťátko se mezitím vyšplhalo s mrštností opice na mé rameno a ocáskem, jehož jsem si předtím v zápalu poznávání nepovšiml, mi katovsky ovinulo krk, aby se pojistilo před pádem. Stáli jsme tam, svoji. Jak jsem jen mohl zapomenout? Zřejmě ve víru mužného dobrodružství, snad i ve stavu roztržitosti toho, kdo objevuje nepoznané, jsem přestal myslet na život, všechno se stalo jaksi samozřejmým, smířit se s osudem a být teď, v danou chvíli, tím jediným, komu o něco jde, vytěsnit všechny vazby na okolní svět, vytvořit si svůj vlastní, vesmír od počátku předepsaný k zániku. Snad je tohle všeho všudy jen místo někde v mé hlavě, snad jsem se v tom ztratil, snaže se najít sebe sama.
Je to všechno tak skutečné: tisknu ji k sobě, ona v mém objetí taje, možná, že jsem ji i trochu zahřál, povzbudil k životu. Ano, musí se žít, i já, kdo zapomněl, do koho je zamilován, a kdo znovunalezl, i my: prvopočátek Všeho, bod, ze kterého vše ostatní vychází, do něho i všechno jiné směřuje. Anebo je tohle celé jen výstřelek, zkonstruovaná mystifikace, prostředek k ovládnutí, protože tady, a zvláště po všech těch dobrodružstvích ducha, jsem všemocný: mohu přeorganizovat síť ulic, obohatit chemické složení podloží, na němž vyrostlo samo jádro Města, jeho titánské základy, chodby sklepení a podzemních kobek, které propletené s kanalizací sahají tisíce mil do šířky a do hloubky, přeskupit stavitelské slohy domů, jež na těchto mravenčích štolách slepí otroci budovali patro po patru, zadusit jejich pyšné obyvatele prachem a stvořit nové, s jinou myslí podřízenou mému vědomí, osvobozené od jha Války a dalších bouří, pohrávat si s počasím a erozí laskavě ohmatávat starobylé zdi a zpívat jim sladce o zániku, aby se už nikdy nebály rozpadu, zrady hmoty, sžírat omítku, zakulacovat hrany pomalým, věčným odkapáváním ze střech na kamenné dláždění, kap kap jako umíráček, ale nikdo to neuslyší.
|
|
| Epilog |
|
Počet úprav: 1, naposledy upravil(a) 'Killgore Trout', 06.10.2012 22:24.
| Názory čtenářů |
07.10.2012 09:14
 patafyzik   |
|
07.10.2012 13:09
 fungus2 |
|
09.10.2012 12:14
animovaný medvídek
|
kilgoretraut napsal(a): Stáli jsme tam, svoji. Jak jsem jen mohl zapomenout? Zřejmě ve víru mužného dobrodružství, snad i ve stavu roztržitosti toho, kdo objevuje nepoznané, jsem přestal myslet na život, všechno se stalo jaksi samozřejmým, smířit se s osudem a být teď, v danou chvíli, tím jediným, komu o něco jde, vytěsnit všechny vazby na okolní svět, vytvořit si svůj vlastní, vesmír od počátku předepsaný k zániku. Snad je tohle všeho všudy jen místo někde v mé hlavě, snad jsem se v tom ztratil, snaže se najít sebe sama. |
11.10.2012 12:57
Killgore Trout
|
Děkuji, medvídku. Neocortext se mj. blíží ke svému konci. |
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|