Avšak my nic z toho neuděláme. Nenecháme ji samotnou, budeme s ní, v kostele rekonstruovaném, restrukturalizovaném z účelu sloužit bůžku kratochvíle v účel vzývat boha lásky, a tedy i zášti k bližním našim: boží prsty omakávají interiér skrze vitráže zobrazující pitvorné šašky-rarachy mistrů šlarafistů; v těch paprscích poznání je cítit křehká vůně zešedlých a prořídlých vlasů Královny-matky, v časném ránu vystupují dřevěné sovy z altářních reliéfů, ovečky ze zdi nad oltářem seskakují dolů ke schůdkům, k dřevěným lavicím, které pamatují pitky a škádlivosti vážených občanů. Babička je se stvořitelským úsměvem vybízí k napajedlům, hájům hojnosti, ráji zahrady širé: vychází z fary, za ní poletuje hejno utečenců z pendlovek a belhavé kameninové stádečko kopytníků. Na dvorku již nachystané lavory, koryta, kbelíky, misky a talíře plné dobrot: mše může začít. Z bezzubých rtů se již k znovuzrozenému nebi vznáší modlitební věty spojené do slok, univerzálního jazyka přírody, hudby korun stromů, lánů polí zubatících se ve větru. Vidím to jako by to bylo skutečné, přítomné: na lehce se třesoucí natažené dlaně si sedají, k chatrným nohám skákají
sýkory, kosi, ťuhýci, brhlíci, žluvy, vrabci, dokonce straky a jiní létavci, k okolním nádobám se slétají, slézají a sbíhají další tvorové; žvýkají, drtí, polykají sousta semen, požehnaného hmyzu, obřadně nakrájené a nakladené zeleniny a ovoce. V procesu trávení (a u mnohých malých tvorečků i vylučování) naslouchají Božímu slovu z úst Královny-matky, františkánsky, přitom džinisticky přesvědčené kněžky. Asi bych měl dle vypravěčského kánonu vysvětlit, proč vlastně jmenuji svou babičku Dolní Královnou-matkou. Nuže začnu pěkně popořádku: její rodina vlastnící menší statek tam někde v jihočeské oblasti rybníků, skládaček ostrůvků lesů v polích, nebo i polí v lesících, kde rostou hřiby vysoké jako dřepící děcko, si v dobách nacistických ambicí dobýt a převychovat svět zakusila, co to znamená být v moci vyšších ideálů: tehdy jakýsi důstojník SS přišel s několika nohsledy Wehrmachtu s intencí, že jim zaberou pole, úrodu a lhostejně přežvykující dobytek. Důstojník si promnul v prstech několik klasů a ty se vlivem nadlidsky železné vůle rázem proměnily v prašnou mouku – oficír, kdoví, zda z pohnutek podivně soucitných či ryze praktických, stroze poznamenal, že ti lidé ani nemají z čeho žít, a tak zavelel k postupu do další vesnice: za oddílem ještě hodnou chvíli vlál prapor moučného mračna jako čísi triumf vůle, než zmizel za prvním, žensky kulatým pahorkem země Bohemie. Tehdy to nebyly lehké časy: místo líné hověziny a vepřového, rozemletého zrní a pár nůší nahnilých jablek si do Říše odnesli živou a levnou pracovní sílu – totálně nasazené stádo mladých, v plné síle připravených Slovanů. Pochod porobené svaloviny se v řetězech táhl z vesnic, újezdů, dědin, s očima sklopenýma k zemi se táhl po pěšinách, polních cestách a prašných silnicích směrem k dobytčákům (to je nám povědomé), nastupoval pod dohledem vyvoleného vojska do vagónů a putoval kamsi k hranicím, k továrnám na výrobu tanků, minometů, bojových letounů a snad i tajných zbraní dle nadpozemských plánů, božsky mimozemského původu; ale na takovou imaginaci tu není místo ani čas; kde přistupoval v řadách k bucharům, soustruhům, bruskám a dalším znakům zbrojní industrializace.
|