Královna-matka

Vstává před šestou: nejprve jde protáhnout kostru, pár kapek mezi brázdami vrásek, letmý pohled do zrcadla – jako by tu stála omládlá, narovnaná, s původním chrupem, co má ve zvyku bolet a růst, prořezávat se dásní. Pak, vyhládlá po krátké, částečně probdělé noci, sejde po schodech do kostela – a ano, opravdu, vážený čtenáři, Královna-matka, má babička z otcovy strany, zvaná Babička dolní, protože bydlí pod kopcem, na němž trůní-netrůní druhá z matčiny strany, totiž Babička tzv. horní (ale o té obšírněji později), žije na faře. Jak jsem popsal: sejde dolů, pomalu odemkne dveře, hekajíc vezme za kliku, otevře a vejde do míst, z kterých voní vyšeptaný popel mrtvých, jména rozesetá v prachu na černobílých, mramorem oteklých dlaždicích. Kolébavou chůzí mine taktéž černobílý, ale ani trochu oteklý, portrét několikátého patriarchy, přísnou tvář hledící do země pustošené hnědým morem, rudými neštovicemi a bezbarvým vakuem přítomnosti.

Minulé tu je nekrofilně atakováno přítomným, pomysleli bychom si, ale jsme pokorní pozorovatelé a sledujeme Královnu-matku v příštích momentech... Momenty ticha: fara téměř osamocená, kromě mumií duchovních a zbytků po nápravném žehu je v celém domě babička D. sama; pro představu je však nutno nejdříve popsati celičký objekt, tudíž zatím nechme naši stařenku se kolébat od jedné žíznivé kostelní rostliny ke druhé, beztak nám nikam neuteče.

Fara, jejíž patronku jsme prozatím obezřetně a po čtenářsku ohleduplně opustili (tedy z technických důvodů), je budova postavená v duchu vpravdě rarachovském: někdy v přípravném 19. století ji nechali vystavět potutelní němečtí měšťané za účelem dozajista sakrálním, tedy, abych vás nenapínal: pro sborové pronášení vtipů, provádění žertů šlarafistických v obřadní síni pro tyto taškařice zřízené, případně pro popíjení českých moků v místnostech s vysokými stropy o patro výše, kam se celá společnost po ritu vždy odebírala.

Z dálky jako by ani nezapadala do okolí: činžovní sídla plná sociálně soucítících koček, obyvatelů ohnivého temperamentu, hlučnějších povah, se smyslem pro rodové zřízení a s nepochopením či nenávistí k majoritnímu konformismu dobrovolného otroctví a systému odměn, výhružek, trestů světa Práce; mezi tím vším sem tam dožívající generace konzervované klevetami o okolí blízkém i vzdálenějším, žvaněním o dávkách a almužnách vysloužilcům režimu; a v tomto příhodném sousedství stojí právě ta naše popisovaná duchovní budova myšlená, zkonstruovaná a vystavěná ve stylu historizující, pitvořící se gotiky – různě groteskní gargoyly na římsách a zábradlích balkónů sledují procházející měšťany, oběti solidarity státu; žulové panenky se posunují zleva doprava, občas lze zahlédnout kmitání kamenných jazyků, zažhnutí očí, světel v petrifikovaném jádru někde uvnitř; křídla mají sepjatá, připravená kdykoliv odletět do příznivých krajin, taky to tak dělají, jako holubi houfující se nad chebským náměstím nezůstávají přes zimu ve městě děvek, plivanců a koláči načichlých valdštejnských slavností – kvůli neblahému vlivu eroze každý podzim, s prvním znatelným prodlužováním dnů, s prvními nadzemními mrazíky zvedají svá nerostná křídla k nebi.

Kdybychom nechali stále babičku D. o samotě (však ona by si nějakou tu kratochvíli našla, třeba by se dala do utírání prachu: v prostorech kostela ho je požehnaně, víc, než kde jinde v budově, shlukuje se do mračen u stropu a kdykoliv je třeba zasáhnout vyleštěnou, omytou plochu nábytku, lesklé okraje drobného pokojového příslušenství atakdál, snese se dolů a zakryje tichým prašanem všechno v dohlednu; a tu je práce pro kostelní služtičku na světě), mohli bychom jít na exkurzi do sklepa, projít všechny ty kouty, kde se za války skrývali hladovci, reorganizovat soukromý sklad věcí, jejichž čas se může kdykoliv vrátit, dostanou se zpátky na denní světlo, budou korodovat po venkovním; evidovat sklepní práce myší, potkanů a možná i krys, jestli jsou tak chytré, jak se to o nich říká, že si vedou databázi veškerých vstupů a výstupů lidí do sklepa, aby věděly, kdy se skrýt, kdy dělat mrtvou, kdy se bránit do poslední uhryznuté plošky kůže; zkontrolovat potrubí, sledovat jeho cestu zdmi, prořezat se jeho průměrem a zkoumat obsah, materiál a stav rozkladu, počítat, kdy asi tak dorazí opraváři nebo kdy se stane havárie a někde v místnosti nic nepoteče, nedořezali bychom se ani rezavé.

Mohli bychom vystoupat na půdu, rozbalit krabice se starými hračkami, vystrčit hlavu dírou ve střeše a tak trochu se vcítit do role pokrývače, kominíka, vtělit se rovnou do údělu komína nebo střešní krytiny (bůh ví, jakou nám firma firem nadělila) je už na někom jiném, to si přeberte jak chcete. Ať už se budeme vžívat do někoho nebo něčeho nebo ne, můžeme usazeni na střeše zavzpomínat na rozličná mučeníčka, jež tu pravidelně probíhala; nejdříve během údajně poslední světové války Němec Čecha ve jménu Říše, pak těsně před a během květinové intervence mocností Západu a Východu roku 45 Čech Němce ve jménu Míru a po těchto štěstím zalitých (a pokapaných a potřísněných a zacákaných a tak dále) dnech Čech Čecha ve jménu Republiky, cti, svobody atakdál; v rohu podkroví stával kbelík s vodou, opodál opřená tyč zčernalá zaschlou známkou po pohlazení, vše nachystané pro další a další inscenaci Pravdy a Lásky.