Psal se podzim roku 2007. Měsíc listopad před pár dny zavřel těžkou dubovou bránu za říjnem a vším, co se tehdy někde událo. Minulost byla pryč a jedenáctý měsíc dělal vše proto, aby ji nahradil čerstvou, podzimním vzduchem provoněnou a štěstí slibující přítomností. Dny byly krátké a tma každé odpoledne pohlcovala vše, co se jí dostalo do cesty, nebylo tedy divu, že se kvapně blížil prosinec toho roku a s ním i zimní slunovrat a první zářivě bílý sníh. Lidé pomalu spěchali nakupovat vskutku úchvatné dárky pro své blízké, neboť čas Vánoc se blížil stejně rychle, jako plynuly listopadové dny. A ti, co si říkali, že do svátků je ještě čas, buď seděli doma v teplých ponožkách a s hrnkem čaje nebo se jen tak bezcílně potulovali půvabně zašedlým městem, v němž tu a tam narazili na nějaký ten zbytek toho barevného listí, které je pro toto roční období tak příznačné.
            Znal jsem kdysi jednu slečnu a ta mi tehdy vyprávěla příběh, který se v té době udál. Snad nebyl ničím výjimečný, ba dokonce možná mi tehdy připadal naprosto průměrný, ale, nevím proč, zůstal mi v hlavě a já si na něj teď, při tom podzimním ránu, vzpomněl.
            Ta dívka byla obyčejná… ačkoliv obyčejná – to není to správné slovo, byla prostě taková… nevím, jak bych to nazval. Nebyla nijak zvlášť krásná, alespoň mně se nezdála, ale ošklivá také ne. Zdála se být chytrou, však ani to nikdy nedokázala pořádně využít. Asi bych ji nenazval ani pravdomluvnou, protože někdy hodně lhala. Ale byla milá. Ne vždy, ne na všechny, ale když ano, stálo to za to. Přátelé pro ni byli vším a ona si byla vědoma, že to nikdy nebude i naopak, že ona nikdy nebude pro někoho tím vším… S věkem se z ní stal snílek, co lehce naivně věřil na lásku a přátelství. Snad právě proto si oblíbila jednu dívku z vesnice. I ona si potají doma snila, také toužila po příteli, pro něhož by byla vším. Oplývala krásou, nádherné velké oči vždy upoutaly mou pozornost, když jsem ji zahlédl na fotografii. Slýchal jsem o ní jako o báječné slečně, která má srdce na pravém místě. Byly rozdílné, každá trochu jiná, ale nějakým způsobem si byly tak zvláštně blízko.
            Pamatuji si, jak mi vyprávěla o takovém slunném dni na podzim. Slunce vyšlo už brzy ráno, zalilo svým pomyslným teplem celou Prahu a dodalo lesku pestrobarevnému listí. To se chvělo v lehkém vánku a zářilo na všechny ty spěchající lidi.
            Ta má známá, budeme jí říkat třeba Tereza, žila dlouhá léta v hlavním městě a ačkoliv byla ještě mladá, považovala si ho pro tu jeho historickou atmosféru. Trávila čas v centru toho všeho, mezi prastarými budovami, kde se jí nejlépe přemýšlelo. Chodila úzkými uličkami a pojídala ten starobylý nádech. Dělala to tak už pár měsíců, vždy, když šla do knihovny.
            Jak podivné mi potom připadalo, že dlážděné ulice vyměnila za čerstvý vzduch podivné vesnice, co ani nebyla vesnicí, nýbrž stále ještě Prahou.
            Vzpomínám si, jak mi tehdy říkala o svém dárku pro tu kamarádku, abych byl přesný -  pro tu přítelkyni – neboť přítel je víc než kamarád, o dárku, který jí chtěla dát. Mám pocit, že Zuzana (jmenovala-li se tak) byla zrovna nemocná. Plánovaly si však, jak spolu půjdou do parku, jak si ten podzim užijí, když ho měla Tereza tak ráda, a ono nic. Tak se ta má známá rozhodla, že své přítelkyni podzim donese. Nemožné? Ne pro malého snílka. A tak šla, vzala největší krabici, jakou doma měli, a dala se do sbírání listí. Jakmile měla krabici plnou, napsala na papírek vzkaz, položila ho na listí, krabici zalepila a odvezla na vesnici, kde ji postavila před dveře své nejmilejší.
            Nebo se pamatuji, jak chtěla chodit po kolejích, jak si přála běhat s ní deštěm, …
            Nyní se píše rok 2021. Podzimem zesláblé slunce mě hladí po tváři a po vlasech, zatímco já sedím v teplých ponožkách a s horkým čajem doma v pokoji. Blíží se Vánoce, neboť listopadové dny jsou kratší a kratší. Lidé spěchají z jednoho obchodu do druhého, aby na poslední chvíli koupili všechny dárky. Zítra to bude deset let, co mou známou srazilo auto. Nejsem smutný, vím, že podobný konec čekala, snad proto žila každou minutou, snad proto, že si takový brzký konec vysnila.
            Měl bych zajít na hřbitov. Koupím jí růži, kterou měla nejraději,…, očistím hrob, aby byl zas vidět vzkaz, jež vložila do bedny:
            „Tohle je jen Tvůj podzim, Slečno. Jen Tvůj.“