XXXVI.

Po dohodě s Damisem přistáli přímo na náměstí uprostřed Širázu. Dar Niels dal příkaz androidům, ti otevřeli zásobovací konteiner a začali vykládat balíčky s potravinami.
Natan si všimla, jak se Damisovi zaleskly oči. Nejspíše už v Širázu nezbylo dost kvaliních potravin ani pro něj.
„Jak mám vědět, že to není otrávené?“ zeptal se podezíravě.
„Chceme být vašimi přáteli,“ pronesl trochu dotčeně Dar. „Ale jestli vám to není líto, dejte to ochutnat vašim psům.“
„Aha, myslíte, že teď, když máme nouzi, si koupíte naši víru za trochu jídla?“
„Ne, nic po vás nežádáme, chceme s vámi žít v přátelství. Proč jste se snažili nás zabít?“
„Byl to příkaz Waheda, našeho Jedinečného.“ odpověděl vyhýbavě kněz.
„A Wahed chce stále naši smrt?“
„Ne, doslechl se, že jste Azíze nezabili. Proto mi radí vyčkat.“
„Můžeme snad Wahedovi splnit nějaké přání?“
„Ne, Wahed nepotřebuje od vás nic. Může mít, cokoli si zamane. Jestliže se Azízů útok nezdařil, byla to jeho vůle. Myslím, že změnil svůj názor. Ale je zarmoucen, že jeho synové a dcery hladoví a žijí v nouzi. Jistě chce už ukončit tuto zkoušku. Modlil jsem se k němu, aby nás nenechal zahynout. Máme nedostatek potravin, zkaženou vodu a i té je málo. Navíc se městem šíří zlá nemoc. Už zemřelo několik dětí.“
„Můžete si přece zajet na vodu k horským pramenům?“
„Vodovodní řad je děravý a navíc ucpaný. Nemáme prostředky na jeho opravu. Svět se tak změnil.“ povzdechl si kněz. „Rozbila se nám poslední cisterna a tak vozíme vodu v hliněných nádobách a vědrech na korbě náklaďáku. Ale nestačí to.“
„Můžeme vám pomoci. Naši androidi opraví vodovodní řád a dovezeme vám kromě toho dostatek potravin. Můžeme vám dát i stroje na přepravu.“
„Kolik?“ ožil Damis.
„Kolik budete chtít. Ale budou v nich prostorové omezovače, takže nepojedou dále než 100 km od města. Postavíme vám v Širázu samatorium a vaši lidé se tam budou léčit.“
„Dobrá, ale mám jednu podmínku.“
„Jakou?“
„Ve městě nebude zaveden samanet. Zůstat přivěšen k samanetu – to je ve Wahedových očích těžký hřích a ne všichni jsou dost pevní ve víře. Ti lidé jsou mi Wahedem svěřeni a já nesu odpovědnost za jejich čistotu.“
„Dobrá, ujednáno,“ odpověděl Dar. Tady Natan zde zůstane a bude dohlížet na to, aby byla naše pomoc spravedlivě rozdělena a nikomu nebylo ublíženo.“
„Ale o to se postarají kněží Wahedova chrámu ..“
„Ne, o to se postaráme my. To je zase naše podmínka.“ odpověděl pevně Dar.
„Moji lidé by nikoho neošidili,“ snažil se Damis hrát uraženého.
Ale Dar věděl své. „Natan bude mít k dispozici přes tisíc androidů a ti se o to postarají.“
Damis neměl jiné východisko, než přijmout a samaritáni to dobře věděli. V posledním měsíci se srotil několikrát dav a požadoval, aby byla otevřena chrámová zásobárna. Jenže ta byla prázdná. Bez kontaktu s okolním světem nebyli se Wahedovi věřící schopni uživit. Tím spíše, že už před příletem samaritánů dělali kněží všechno, aby nepronikla do Širázu téměř žádná technika. Jelikož všechna okolní města byla plně závislá na samaritánské infrastruktuře, zastavil se veškerý obchod. Lidé v Širázu nemohli vůbec nic koupit.
„Dobrá souhlasím,“ řekl Damir po delší odluce. „Ale chceme jen potraviny, vodu a lékařskou pomoc. Nic víc. Dopravní prostředky jen pro mé kněze.“
„Jsme dohodnuti. Ihned odletím. Ukažte mi jen místo, kde můžeme postavit obytný modul pro Natan a Ani. Budou tam bydlet, dokud nebude vybudováno samatorium. Na to postačí dva týdny. Chci, abys rozhodl o místě, kde má samatorium stát. Musí být dosti velké, abychom v něm mohli ubytovat dostatek nemocných a zároveň ne daleko od centra, vzhledem k jejich dopravě.“
„To nebude problém.“ odpověděl Damis. Myšlenka na samatorium se mu moc nezamlouvala, ale věděl, že když budou mít lidé nemocné děti, budou se bouřit ještě více, než když je nedostatek jídla. A tak nasedl do jednoho ze vznášedel a ukazoval Darovi cestu k místu, kde mohla započít stavba.
Po zařízení všech nezbytností a ubytování obou samaritánek Dar odletěl organizovat zásilky pomoci a započetí stavebních prací na novém samatoriu. Damis netušil, jak jeho obavy ze změn byly reálné. Přesto se cítil velmi nesvůj a hleděl na samaritánky s nedůvěrou.
„Tuto první zásilku nemáme ještě možnost rozdělit, protože naši androidi přiletí s další, mnohem větší zásilkou. Udělějte to vy, prosím.“
„Neznáte naše lidi. Jak chcete ty zásilky rozdělovat?“ učinil Damis poslední pokus.
„Známe všechny vaše lidi, včetně věku a jmen, díky našim družicím,“ usmála se Ani.
„Damis pokynul kněžím a zásilka byla do dvaceti minut odnesena do chrámu.“
„Omlováme se, jsme již unaveny, zítra se uvidíme, ano?“
„Samozřejmě. Je pozdě. Wahed už nechal zapadnou Slunce, které nás hřeje z jeho milosti.“
„Dobrou noc, Damisi,“ odpověděla Natan s těžko zadržovaným úsměvem. “Zítra se uvidíme.“
„Dobrou noc dámy.“