XXXII.

Na vinici
Přišla čtvrtá hodina a podzimní, avšak stále ostré slunce začalo ukazovat vlídnější tvář. Zvedl se lehký vánek, který lehce zchlazoval rozpálená těla naších hrdinů. Ben se pomalu zvedl a řekl: „Je čas jít, přátelé. Do večera musíme sklidit zbytek vína na Písčinách. Laďa souhlasně pokýval hlavou, cosi zamručel a zamířil směrem ke vznášedlu. Ostatní ho poněkud ztěžka následovali. Slunce stále ještě dělalo svou práci a údy rozleželé po siestě jen ztěží přicházely k sobě. Nářadí měli na vinici od rána, a tak jen nasedli a odjeli.
Písčiny bylo jedno z nejúrodnějších míst na jižním svahu Bena. Noví obyvatelé tak pojmenovali nejvyšší z pahorků na ostrově, jehož vrcholek byl něco přes 200 metrů n.m., a to přes Benovy hlasité protesty. Na Waiheke se střídaly v létě horké slunečné dny s vydatnými dešti, což vedlo k velmi rychlému růstu révy. Problém byl ale v tom, že překotný růst dřevní hmoty a listů byl spojen s produkcí velkých, málo cukernatých plodů. Jak se ale ukázalo, Laďovy znalosti se neomezovaly jen na jihomoravské vinice, ač vinařství nestudoval, věděl co dělat. Pro zvýšení cukernatosti bylo potřeba omezit bouřlivý růst vína. Znamenalo to omezit růst listů, které zabraňují slunci v přístupu k hroznům a snížit vlhkost půdy. Proto mezi řádky s vínem sadili osadníci čekanku, která odnímala z půdy přebytek vláhy. Že byla tato opatření správná, bylo od pohledu i ochutnání zřejmé, pokud se porovnalo víno osadníky ošetřené od vína rostoucího divoce.
Suché počasí přálo sběru.
Po chvíli práce varoval Ben Karu, ať zvolní tempo. Ta se ale jen smála a s pozoruhodnou lehkostí přinášela jedno vědro za druhým. Ben si pomyslel něco o tom, že se uvidí za hodinu a děvče koneckonců potřebuje získat zkušenosti. Ale blížila se devátá hodina a všichni zírali obdivně na Karu, jak pracuje už skoro čtyři hodiny stejným tempem bez známek únavy jako
android. Jenže androidi se na rozdíl od ní nepotí a nepijí. Kara vypila za tu dobu asi čtyři litry vody, nemluvě o tom, že stihla sníst i dost vína a pot se z ní jen řinul.
Při večeři osadníci nešetřili obdivem.
„Jak můžeš mít, jako městská holka, takovou výdrž?“, zeptal se obdivně Laďa.
„No, cvičila jsem gymnastiku, lezla po horách, závodila v sedmiboji .. bavilo mě to.“ odpověděla s úsměvem Kara.
„Pojďme na kutě“ pronesla rozhodným hlasem Linda a začala uklízet talíře. "Zítra vstáváme v pět a budeme šlapat hrozny."
„Mám toho plné brejle,“ ozvala se Samantha. „Vůbec nevím, jak zítra vstanu.“
Jeden po druhém se všichni zvedali, zůstali jen Laďa a Kara.
„Obdivuji tvé znalosti o víně.“ řekla tlumeně Kara. „Pozorovala jsem tě, při sběru. Pracoval jsi rychle a přitom jsi s těmi hrozny rozmlouval. Měla jsem pocit, že se na tebe usmívají a tiše s tebou hovoří.“
„Narodil jsem se na vinicích a víno je můj osud. Pomáhal jsem na vinicích, co si pamatuji už jako pětileté dítě. Miluji vinohrady, hrozny, přípravu vína a nakonec víno samotné – dar bohů. Je to má celoživotní láska.“
„Láska?“ řekla Kara a přisedla si k němu tak blízko, že ucítil letmé dotyky a vůni jejího těla. „Chtěla bych poznat lásku,“ řekla tiše. „Skutečnou, ne tu virtuální.“
Laďa sebou trhl. „Je to vůbec možné, že tato mladá žena s tělem vizáží bohyně s ním tady flirtuje?“ Ale byl chlap na svém místě a hned se vzpamatoval. „Není nic krásnějšího, než láska mezi mužem a ženou. Miloval jsem se s mnoha ženami, a bylo to nádherné. Ale skutečnou lásku jsem zažil jen jednou. Je to něco, co k nám přichází z jiného světa.“
Kara se o něj opřela a položila mu hlavu na rameno. „Chci se s tebou milovat. Miluj mě tak, jako miluješ révu.“
Laďa zalapal po dechu a ztratil pojem o realitě. „Budu tě milovat jako révu a v mých rukou uzraješ do vína,“ řekl pevně, přitáhl ji k sobě a něžně ji políbil. Brzy pochopil, že Kara má se sexem opravdu malé zkušenosti a zvolnil tempo, aby našel cestu, která probudí její tělo. Po hodině vzájemného degustace do ní pomalu vstoupil a co bylo dál si už pamatuje dost matně.
Prožili spolu exkurzi po všech vinohradech Všehomíra. Bylo půl čtvrté ráno, když usnuli.