XXVII.

Život v Lunaparku nebyl žádný med. Byl to v podstatě neustálý boj o existenci, místy i o život. Samaritánské zásobování za moc nestálo a Lunapark nebyl v zásobování potravin soběstačný ani náhodou. Ty kousky zeleně, co se nám tady dařilo udržovat při životě, byly jen smutnou karikaturou přírody. Často jsem vzpomínal na svá nejlepší léta v Norsku. Měli jsme tam zůstat a nebyl bych tady.
Polovina zdejšího obyvatelstva měla dost dlouhé vedení a devadesát procent si myslelo, že pokud něco chtějí získat, musí o to poprosit. Ale napřed musí dát dotyčnému do držky. Musel jsem oprášit své bitevní zkušenosti z dětského věku. Zhruba každý druhý obyvatel Lunaparku, který by mi tu chtěl srovnat ciferník, by asi byl úspěšný.
Držel jsem se zásady, kterou mě naučil táta. „Bene,“ říkal mi, „pokud tě někdo napadne, třeba i dvakrát tak velký, nesmíš ukázat strach.“
„Ale co když se naštve a nějak mi ublíží?“ zeptal jsem se opatrně.
„To může udělat, i když se počůraný strachem nebudeš bránit. Ano, když bude silnější, bude tě to bolet. Možná více, než jeho. Ovšem udělej vše pro to, aby ho to bolelo taky. Jen tak, když nebude muset, nebude chtít, aby jej něco bolelo. A příště si to rozmyslí.“
Musím říct, že se mi mnohokrát osvědčila. Když mě na uvítanou napadl Číňan Li, kterému tady říkali „Žlutý Pes“, měl jsem na kahánku. Ten chlap uměl dost dobře karate a měl značnou sílu. Nicméně jsem ho taky dost semlel, takže mě raději nechal na pokoji. Měl strach, že ho v tom stavu sejme někdo z mých kámošů, nebo těch, co ho moc nemusí. Vyhrál by to, ale radši toho nechal. Oba, já i Pes jsme si měsíc lízali rány a v zrcadle jsme jasně mohli vidět, že modrá není dobrá. Ale ostatní mě pak raději nechali na pokoji.
Najít tu někoho normálního dalo dost práce. Stanice byla dost velká a bylo tu internováno přes sto tisíc lidí. Po mém souboji s Psem se ke mně přitočil velký tlustý chlap, dobrých sto padesát kil živé váhy. Napřed jsem myslel, že mě chce dorazit, ale jen se představil.
„Já jsem Jacek. Potřebuješ helfnout, co? Chyť se mě.“ Vzal mě pod paží a odvlekl do mé buňky. Donesl něco k jídlu a uvařil čaj. „Rval ses dost zuřivě, ale bylo vidět, že nemáš moc trénink. Měls kliku, že Pes měl už taky dost.“
„No jo, .. dal mi pořádnou nakládačku.“ připustil jsem.
„Za co tě tu poslali?“ zeptal se jakoby nic.
„Nebudeš mi věřit, ale za vraždu mé holky, kterou bych nikdy nespáchal. měl jsem ji rád.“ do očí mi při vzpomínce na Joan vyhrkly slzy. Nestyděl jsem se.
„Jo, to tady říká každý druhý,“ podotkl nedůvěřivě. „Ale klidně si to nech pro sebe.“
„A co ty Jacku? Za co jsi tu ty?“
„Zabil jsem chlapa, co mi s ním utekla žena. Měl jsem je nechat jít. Stejně za to nestála. Byl jsem šílený vzteky.“
Pochopil jsem, že Jacek není chronický kriminálník a dá se s ním mluvit. Asi jsem mu taky nějak vyhovoval, protože jsme začali všude chodit spolu. Tady v těch podmínkách bylo dost velkým přepychem zůstat samotářem.
Za dva měsíce na to přivezli Azíze. Byl to ještě kluk, tak nejvíc pětadvacet let a bylo na něm vidět, že se sem moc nehodí. Vůbec se neuměl prát a stále se jenom modlil. Staří hajzlové, co už tady byli hodně dlouho si z něj udělali otloukánka a brali mu jeho příděly jídla. Po měsíci mi bylo jasné, že další měsíc tu nepřežije. Když se do něj chtěl pustit chlap, kterému říkali Jezevec, postavil jsem se mezi ně a vyhlásil, že ho beru pod ochranu. Jezevec chvíli zvažoval, jestli si to se mnou nemá rozdat, ale pak si všiml výhružného Jackova pohledu a přešla ho nadobro chuť.
A tak jsme přijali Azíze do party. Jacek byl Polák, ale několik let makal zamlada v Ostravských dolech na Moravě a tam se naučil bezvadnou karetní hru – mariáš. Chvilku nám s Azízem trvalo, než jsme tomu přišli na chuť, protože Jacek měl zpočátku navrch. Brzy jsme zjistili, že hra má větší šmrnc, když se o něco hraje. Lunapark, narozdíl od Země, měl vlastní měnu. Byl to Lunární tolar – Ltr. Dodali nám ji na náš požadavek Sámoši. 1 Ltr měl sto grošů a o ty jsme to právě mastili. Nevěřili byste, jak člověka potěší, když vyhraje nějakých 10 Ltr za den. A to je stále ještě pakatel. Zkrátka, rozhodl jsem se, že ani nemusím zpátky na zem. Stejně bych se napojil na samanet, a ve virtuální realitě jen hulil, chlastal pivo a hrál karty. A to jsem tady mohl taky. Ať mi Sámoši políbí ..